Na východním pobřeží Tenerife se nachází Candelaria, městečko s hlubokými náboženskými kořeny a domov nejvýznamnější kanárské svatyně Basílica de Nuestra Señora de Candelaria. Poutě sem směřují dvakrát ročně, v únoru a srpnu, a tisíce věřících z celého světa přicházejí uctít Černou Madonu, patronku souostroví. Před bazilikou stojí náměstí Plaza de la Patrona de Canarias a na něm bronzové sochy devíti guančských vládců, menceyes, které lemují pobřeží a tvoří hranici mezi pevninou a mořem. Nedaleko baziliky se nachází Cueva de Achbinico, malá lávová jeskyně, patřící k nejstarším poutním místům na Kanárských ostrovech, kde Guančové původně uctívali sošku Panny Marie. Záznamy říkají, že do té doby sošku našli rybáři na pobřeží a schovali ji v jeskyni, odkud se postupně stala patronkou ostrovů.
Bazilika je dominantou města a díky kapacitě kolem 5 000 lidí patří k největším kostelům v celém Španělsku. V 1959 byla dostavěna nová bazilika podle plánu Jose Enríque Regalda; uvnitř je k vidění nová socha Panny Marie Candelárské, která má společnou jen černou barvu pleti sestarou sochou. Počátek kultu Černé Madony v Candelarii úzce souvisí s legendou o dvou pastýřích a zázračném objevu sošky u ústí rokle Achbinico. Podle tradice se nejprve Madona objevila u pobřeží a poté byla uctívána domorodými Guančimi, než ji Španělé zasvětili Panně Marii a nazvali Nuestra Señora de la Candelaria.
Ve městě najdete také muzeum věnované Guančům, které přináší vhled do jejich každodenního života, náboženství a pohřebních rituálů. Expozice ukazuje rekonstrukce guančských jeskynních obydlí, tradiční nástroje a mumifikovaná těla a také vysvětluje, jak Guančové žili před příchodem Španělů a jak se jejich kultura proměnila poté. Poblíž baziliky se táhne promenáda podél pobřeží, ideální pro klidnou procházku s výhledem na Atlantik a s nabídkou čerstvých ryb a kanárských specialit, jako jsou papas arrugadas s omáčkou mojo. Pláže u Candelarie bývají černé díky černému písku a oblázkům a některé části jsou vydlážděné; výstup do vody po žebříku je zde možný a dřevěné lavičky ve skalních středech vytvářejí příjemné posezení.
Největší událostí v Candelarii jsou každoroční poutě k patronce Kanárských ostrovů, Panně Marii Candelárské, ať už jako poutě, procesí či mše, doprovázené historickým představením na pobřeží, které připomíná nalezení sošky. O pár desítek kilometrů dál leží Güímar, známé svými pyramidami z lavových kamenů v archeologickém parku Pirámides de Güímar. Diskuse o původu pyramid pokračuje; někteří badatelé je spojují s astronomickými pozorováními či dávnými rituály, jiní je považují za zbytky zemědělských teras z 19. století. V areálu parku je muzeum a botanická zahrada, a také expozice věnovaná expedicím Thora Heyerdahla, který se pyramidami zabýval. Nedaleko odtud se zvedá roklovitý terén, který láká na divokou krajinu a výhledy na sopku Teide.
Charakteristickým rysem pobřeží Candelarie je také místní atmosféra: kolem náměstí patří k obrazu věcí turistická živost a duchovní ticho baziliky. Devět menceyes z pobřeží tvoří souvislou hromadu bronzových soch, jejich pohled směřuje na hory a do dáli na oceán, a připomínají dávné království Tenerife. Místní legendy propojují historické postavy s moderní turistickou atrakcí a nabízejí pohled na spojení mezi křesťanskou vírou, místní mytologií a dávnými kulturami Atlantidy. Ta propojuje Atlantiku, mystické zjevení a dávné rituály, které můžeme nacházet v různých částech světa, včetně Montserratu a dalších poutních míst.
V Montserratu, naopak, je Černá madona uložena v chrámech kláštera, a její slavný trůnní sál, intronizace a skleněné dveře z reliefních stříbrných prvků dodávají místu zvláštní půvab. Třeba tím, že svíčky uvádějí modlitby věřících, a že přítomnost sochy vyvolává fronty, jež se v odpoledních hodinách zmenšují, když přicházejí autobusy s prohlídkami. Poutní místo je pro návštěvníky, kteří hledají duchovní rozměr, stejně jako pro ty, kteří ocení architekturu a umělecké detaily, a doplňuje tak nabídku cestovatelského zážitku po Kanárských ostrovech.
Podobně jako v Montserratu i v jiných částech světa nacházíme černé Madony, které jsou spojeny s mýty o templářích, Egyptě či dávných kultovních tradicích. Tyto sošky bývají často spojovány s velkými mystérii, zázraky a návaznostmi na morální a duchovní síly, které se přenášejí napříč kontinenty. Někteří historici zdůrazňují, že černé Madony mohou symbolizovat spojení mezi mariánským kultem a prastarými ženskými božstvy, o čemž svědčí také názory o původu černé pleti madon. V souvislosti s historií templářů se v Praze nachází i tradiční spojení s černou Madonou a uličkou, která připomíná jejich dávné svatyně a podzemní chodby, čímž se prostor propojuje s legendami o černých madonách v kulturách středověku.
Pokračováním cestovatelského tématu je záznam o Almáciga a Virgen de Begoña, která má svůj příběh z dopadu lahve s poselstvím na břehy. V těchto legendách lze vidět, jak podobné příběhy vznikají a jak poutní místa mohou být propojena s dávnými mýty a moderními vyprávěními. V závěru tedy můžeme říci, že Candelaria a Montserrat představují dvě významná poutní místa, která propojují duchovní tradice, historické legendy a poutní turistiku na základě bohaté ikonografie a příběhů o Černé Madoně.
