Jednota bratrská řadí Bibli, stejně jako církev a svátosti, mezi věci služebné - které slouží ke spáse. Bible otevírá skutečnost Božího zájmu o člověka. Proto je dobré a nutné text bible co nejlepší zprostředkovat a zprostředkovávat - výkladem, kázáním, svědectvím společenství církve. To dodalo Jednotě odvahu uskutečnit biblický překlad.
Nejprve Jan Blahoslav (1523-1571) přeložil Nový zákon (NZ), stejně jako už roku 1533 Beneš Optát (+1559) s Petrem Gzelem (+ po 1564), z řeckého originálu, a vydal jej v Ivančicích 1564 (velikost 12°,18x12,5 cm) a 1568 (8°, 21x15 cm). Pro své žáky uvádí Blahoslav ve své ‚Gramatice české‘ (1571) zásady, které bratrský překlad bible jednoznačně ovlivnily. Jeho žáci (Ondřej Štefan, Jan Eneáš, Izajáš Cibulka ad.), stejně jako on vzdělaní na protestantských univerzitách jak v Německu, tak ve Švýcarsku, začali připravovat překlad Starého zákona (SZ).
Po náhlé smrti Ondřeje Štefana (1528-1577) řídil práci na překladu Izajáš Cibulka (před 1550-1582), správce sboru v Kralicích, kam dal roku 1578 Jan z Žerotína (~1530-1583) přestěhovat z Ivančic bratrskou tiskárnu. Na překladu a výkladu SZ s Izaiášem Cibulkou pracovali, vedle svých povinností na bratrských sborech, kazatelé Jednoty: Jan Capito (+1589), Pavel Jessenius (+1594), senior Jan Eneáš (+1594), pokřtěný žid Lukáš Helic (+1598), Jiří Strejc (1536-1599), senior a sudí Jednoty Jan Efraim (~1550-1600), hebraista Mikuláš Albert z Kaménka (1547-1617).
Pod vedením Izajáše Cibulky byly připraveny a v Kralicích vytištěny první tři díly (1579, 1580 a 1582). Jeho smrt v srpnu 1582 práce na překladu prodloužila. Další dvě části, knihy proroků a Apokryfy, překládané pod vedením Jana Eneáše, seniora v Ivančicích, vyšly až v letech 1587 a 1588. Jako šestý díl byla v následujících letech připravena revize Blahoslavova NZ rozšířená o poznámky a komentáře, reálie, odkazy na paralelní místa, sumáře jednotlivých biblických knih i sumáře kapitol - obdobou ke zpracování textu SZ.
Jako první český biblický překlad zavádí tento bratrský jednoznačné rozdělení kapitol na verše, podle jednotného systému poprvé použitého Robertem Estiennem pro řecký text NZ (tzv. textus receptus) roku 1551 a pro celou bibli ve vydání Vulgaty z roku 1555. V Kralicích nad Oslavou tak vznikla tzv. Šestidílka, Bible kralická, jako kolektivní dílo. Pro překlad Starého zákona měli překladatelé k dispozici soudobé vydání Antverpské polygloty (1569-1572) obsahující i původní hebrejský a řecký text, přihlíželi i k české Benátské bibli (1506) a k dalším překladům. Pro Apokryfy měli k dispozici basilejské vydání Septuaginty (1545). Blahoslav použil řecko-latinské vydání NZ od Erasma Rotterdamského (1516) a latinský překlad NZ Theodora Bezy (1556).
Řecký text srovnával i s Vulgatou a český překlad porovnával s textem Beneše Optáta (1533) a Jiřího Melantricha (od 1549). Rozdělení Kralické šestidílky na jednotlivé díly je pro SZ obdobné jako u pěti částí zcela soudobého latinského překladu Heidelberské bible (1575-1579), kde je SZ přeložen Immanuelem Tremelliem a Apokryfy Franciskem Juniem. Pro NZ užila Heidelberská bible latinský překlad Theodora Bezy (1519-1605).
Tzv. Šestidílka vycházela v Kralicích ve kvartovém formátu (4°, 30x21 cm) v letech 1579-1594, s vročením posledního šestého dílu, NZ, 1593. Ve zdejší tiskárně byl vydán v roce 1596 revidovaný jednosvazkový text celé bible, bez výkladů (příruční osmerkový formát, 8°, vysoký cca 21 cm) a zároveň NZ (formát 12°, 18x12 cm). Na revizi textu se podíleli Mikuláš Albert z Kaménka, Jiří Strejc a nově Samuel Sušický (+1599) a Adam Felin (~1560-1598).
Roku 1601 vyšel v Kralicích samostatně NZ (8°), Blahoslavův text revidovali Jan Němčanský (1552-1598) a Zachariáš Ariston (+1606). Poslední, třetí Kralické vydání celé bible (opět kvartový formát, cca 30 cm vysoký), vyšlo roku 1613. Bratrskou tiskárnu vedl v prvním ivančickém období (1562-1564) Václav Solín, po něm do roku 1578 v Ivančicích a do roku 1596 v Kralicích jmenovec Zachariáš Solín (+1596).
Typografie a celkový vzhled kralických tisků je zásluhou jeho i dalších spolupracovníků. Pod jeho vedením byla vytištěna Šestidílka i oba tisky z roku 1596. V letech 1596-1605 vedl tiskárnu Samuel Sylvestr (+1605), který byl roku 1601 vydavatelem NZ. Posledním správcem tiskárny byl v Kralicích (1605-1622) Václav Elam (+1622), vydavatel posledního vydání Kralické bible, nadaný typograf, působící v Kralicích třicet let.
Po přepadení tvrze v prosinci 1620 se tiskárna dostala přes Náměšť a Přerov roku 1628 do Lešna, kde pracovala do vypálení města v roce 1656. Nejprve pod vedením Matouše Krokočínského v letech 1628-1632, nato tiskárnu řídil Daniel Vetter (1592-1669). Její činnost ukončilo v roce 1656 vypálení Lešna. Kralická tiskárna pracovala v původní tvrzi Karla staršího ze Žerotína, který její činnost podporoval stejně jako jeho otec Jan z Žerotína. Tvrz byla v pobělohorské době roku 1628 zničena.
V 60. a 70. letech 20. století zde probíhal rozsáhlý archeologický výzkum pod vedením Vlasty Fialové (1896-1972). Jeho výsledkem je současný Památník bible. Revize Šestidílky, započatá v roce 1618, nebyla nikdy dokončena, vydání z roku 1613 se stalo na čtvrt tisíciletí posledním, které smělo být vytištěno ve vlasti. Teprve roku 1863, k mileniu Konstantina a Metoděje, vydává evangelický farář a.v. Josef Růžička (1808-1872) text kralických v Praze.
Mezitím ale vyšla řada vydání v cizině - jak pro potřeby exulantů, tak pro ‚utajené‘ evangelíky v českých zemích. Komenský vydává v Amsterdamu roku 1658 výtah z biblického textu - Manuálník, tj. Jádro celé Biblí svaté. Teprve roku 1709 vychází v pietistickém Halle, za podpory a zájmu Augusta Hermanna Franckeho (1663-1727), kralický NZ a v roce 1722 text celé Bible. Vydání, s předmluvou Daniela Krmana (1663-1740), slovenského a.v. superintendenta, redigoval Matěj Bel (1684-1749). Hallská bible vyšla v pětitisícovém nákladu, jeho pětina byla určena pro slovenské evangelíky. Současně vydává v Žitavě Václav Kleych (1682-1737) podvakrát vlastním nákladem NZ (1721 a 1722).
Celá bible vychází v Halle znovu roku 1745, opět v redakci Daniela Krmana a Matěje Bela. Třetí hallské vydání, v roce 1766, vyšlo s předmluvou (zahrnující i historii českých biblických překladů) Jana Theofila Elsnera (1717-1782), který provedl mnoho doplňků a oprav, se kterými byly vydávány i pozdější tisky. Další čtyři vydání vyšla v letech 1787-1808 v Prešpurku, s podílem Jiřího Palkoviče (1769-1850); nato mezi lety 1807 a 1830 čtyřikrát v Berlíně, dalších pět vydání v západomaďarském Kyseku (Köszek) v letech 1831-1851 a poslední zahraniční vydání (před pozdější komunistickou érou) ještě 1858-1860 třikrát v Berlíně.
1. Do letošního jsme vstoupili také jako do roku 400. výročí od v pořadí 2. V roce 1564 a znovu 1568 vyšel v bratrské tiskárně v Ivančicích překlad Nového zákona od biskupa Jana Blahoslava, který zamýšlel přeložit také Starý zákon, ovšem jeho záměr zmařila časná smrt. Na jeho dílo navázali jeho spolubratři. Jak se píše v Aktech Jednoty, „roku 1577 začalo [na základě rozhodnutí Úzké rady] vykládání Bible v Evančicích“. Tato činnost byla v důsledku změn v autorském kolektivu přerušena a pokračovala až po přesunu tiskárny do Kralic. Prvních pět dílů, tj. Starý zákon vydali kraličtí v letech 1579 - 1588. Základem 6. dílu (1594) se stal již zmiňovaný Blahoslavův překlad Nového zákona, který byl poopraven a rozšířen o poznámkový aparát vlastní celé Kralické bibli.
Tak se jakoby obloukem překladatelé vrátili k začátku bratrského překladu Písma a jeho revizí potvrdili zásadu, za kterou stál již Blahoslav. Bratrské překladatele vedla k práci potřeba celého jejich církevního společenství mít co nejvěrnější biblický text, neboť právě o něj opírali členové Jednoty svůj duchovní život. Autoři si byli vědomi toho, že překlad nenahradí výklad zprostředkovávaný duchovním. Právě správcům bratrských sborů bylo určeno vydání Šestidílky, neboť ho její vydavatelé vybavili bohatým poznámkovým exegeticko-filologickým aparátem, který měl duchovním správcům jejich úkol usnadňovat. Důvod, proč byl text Kralické bible opakovaně vydáván, leží v jeho srozumitelnosti. Nebyla to starobylost jazyka, co dodalo překladu vážnost. Naopak. Překladatelé Bible počínaje Blahoslavem použili v Bibli prostou a srozumitelnou řeč, díky které se stal její obsah maximálně aktuální.
Vznik Jednoty bratrské vyplynul z odporu proti oficiálnímu církevnímu učení. Důsledkem jejího oddělení bylo také úsilí Jednoty o vlastní věroučné texty. Velkou zásluhu na překladu Bible měl Jan Blahoslav, a to nejen pro vydání Nového zákona (Ivančice 1564 a 1568), ale také pro svou teoretickou připravenost k překladu. Blahoslav při své práci na Novém zákoně postupoval srovnáváním řeckých, latinských a českých vydání. Smyslem dalšího překladu Bible bylo zbavit překlad významových nedostatků a chyb způsobených jednak omyly v opisech, jednak svévolnými odchylkami od latinské Vulgáty. Nebýt brzké smrti, jistě by Blahoslav pokračoval i s prací na Starém zákoně.
Roku 1577 byl ustaven v Ivančicích překladatelský tým složený z lingvistů a teologů. Ten ale brzy utrpěl ztráty, neboť z Ivančic odešel hebraista Mikuláš Albrecht z Kaménka a zemřel biskup Ondřej Štefan, který vedl překladatelskou práci. Ta mohla pokračovat až po přesunu tiskárny do Kralic, kde roku 1579 vyšel první díl Bible kralické. Z autorského kolektivu, který je znám z dobové literatury a čítal dalších sedm spolupracovníků, se vydání všech šesti dílů Bible dožili pouze čtyři lidé. Z nich se Albrecht z Kaménka a Jiří Strejc roku 1596 podíleli také na dalším, jednosvazkovém vydání Kralické bible.
(Čerpáno z článku M. Bohatcové, Bible kralická: její vznik a význam. In: V. Fialová, Kralice. Brno 1959, s. Maureska s karafiátem a iniciálami ZS. Jedná se o emblém a monogram tiskaře Zachariáše Solína.)
Prvním kralickým tiskařem byl Zachariáš Solín, původně laik, od roku 1581 kněz. Jeho působení lze doložit podle jím používaného emblému - karafiátu - již v ivančických tiscích. Pod jeho vedením vyšla celá Šestidílka. Šlo o mimořádně náročný tisk, neboť tiskové zrcadlo této Bible je složité. Vedle vlastního textu jsou tu poznámky, sumáře, tituly atd. Zachariáš Solín je podepsán také pod vydáním jednodílné Bible z roku 1596. Zatímco v případě Šestidílky se jednalo o užitkové vydání, působí 1. vydání Jednodílky intimně. Tisk je mimořádný svou výtvarnou a grafickou jednotou, za níž stojí řezbář Václav Elam.
Jeden z hlavních tiskařů, Václav Elam, stojí za vydáním Jednodílky z roku 1613, „jejíž revidovaný text se stal základem pro další vydání exulantská i potoleranční. Po stránce grafické je to kniha zcela užitková, tištěná velkým zřetelným písmem, jež bylo záměrně zvoleno pro čtenáře oslabeného zraku,“ píše Ivan Vávra. Václav Elam působil jako poslední správce kralické tiskárny, jejíž činnost byla přerušena roku 1620 po zpustošení Kralic císařským vojskem. V letech 1622-1929 byla tiskárna ukrývána na zámku v Náměšti nad Oslavou, poté v Přerově, až byla roku 1631 přesunuta do Lešna, kde byla zničena v roce 1656 při požáru města.
Kralická tiskárna tiskla na ručním tiskařském lisu přeneseném z Ivančic. O tom, že vlastnila velké množství různých písem, svědčí jak samy kralické tisky, tak také archeologické nálezy z Kralické tvrze. V 50. letech 20. století proběhl v Kralicích archeologický průzkum, při němž bylo nalezeno mimo jiné kolem 1000 zachovaných kusů literek a ozdůbek. Po třiceti letech archeologických prací byl vybudován Památník Bible kralické, muzeum kralického překladu, který připomíná jubileum a bohatou historii tisku.
Text kralické Bible se stal v době rekatolizace cenným jazykovým a kulturním symbolem. V jaru 20. století se text stal předmětem vědeckého zájmu filologa Jaroslava Konopáska a archeologických objevů v místě tiskařské tvrze. Vydání z roku 1613 tehdy zůstalo považováno za vrchol bratrské biblistiky a dalo základ pozdějším exulantským edicím. Komenský pak svým Manuálníkem v Amsterdamu (1658) připomněl Jádro Bible kralické laickým čtenářům. Na Slovensku i přes snahy některých obrozenců k prosazení „bibličtiny“ jako spisovného jazyka nedošlo, ale bratrský překlad se stal významným liturgickým textem evangelických církví a důležitým mostem kulturního sbližování Čechů a Slováků.
V 19. a 20. století pokračoval zájem o kralickou Bibli; její jazyková stránka byla oceňována katolickou i protestantskou veřejností. Počátkem 20. století a v období národního obrození se stala inspirací pro jazykovou reformu a v různých regionech byla používána v liturgii. I přes vznik nových překladů si Bible kralická udržela význam v nekatolických církvích a nadále sloužila jako symbol národní identity a kulturního dědictví Čechů a Moravanů.
Další vydání a revize z 20. století sice reagovaly na modernizaci jazyka, ale tradiční český překlad zůstává důležitým historickým a liturgickým odkazem. Památník Bible kralické stojí na místě tvrze a svým programem a expozicemi připomíná období bratrské tiskařské práce a bohatou tradici českého biblického překladu.