Basilejský koncil, podle dalších měst jednání označovaný také jako basilejsko-ferrarsko-florentský koncil byl svolán papežem Evženem IV.
Basilejský koncil dojednal sjednocení s některými východními církvemi; unie s řeckým pravoslavím však nepřežila dobytí Konstantinopole.
Basilejská kompaktáta, smlouva koncilu s husity, pomohla kompromisně vyřešit nábožensko-politickou situaci v českých zemích, nebyla však později církví potvrzena.
Basilejská kompaktáta (též Jihlavská kompaktáta) jsou výsledky ujednání mezi basilejským koncilem a zástupci husitských Čech, která se konala v letech 1433 až 1435 a byla potvrzena v Basileji v červenci roku 1436.
Kompaktáta byla vyhlášena v Jihlavě, ale jejich šiřitelé se hlásili k podpisu usnesení Basilejského koncilu, které podepsali papež Evžen IV. a císař Zikmund Lucemburský.
14. srpna 1431 koalice husitských svazů pod velením Prokopa Holého rozdrtila vojska čtvrté křížové výpravy v bitvě u Domažlic.
Teprve tato porážka odradila zahraniční nobilitu a vysoké církevní hodnostáře od dalších pokusů podmanit kacířské Čechy silou a z jejich strany začal sílit tlak na urovnání konfliktu diplomatickou cestou.
Tohoto stavu věcí využil legát apoštolské stolice v Čechách, Uhrách a Německu kardinál Giuliano Cesarini, jenž zahájil s husitskými předáky přímé rozhovory o jejich přítomnosti na právě probíhajícím basilejském koncilu, kde by získali možnost vést diskusi o platnosti čtyř pražských artikulů.
V srpnu 1432 padlo na husitském sněmu v Kutné Hoře definitivní rozhodnutí o české účasti a současně byli zvoleni i delegáti, kteří se měli rozmluv účastnit.
Poselstvo vyrazilo na cestu v prosinci a do Basileje dorazilo 4. ledna 1433.
Veřejné slyšení, kde se ve vzájemné rozpravě utkali čtyři bohoslovci z každé strany, bylo zahájeno šestnáctého dne téhož měsíce.
Z katolické strany proti husitům stáli doktoři teologie a renomovaní znalci křesťanské věrouky, přesto se jim ani po třech měsících nepodařilo vyvrátit žádný z pražských článků.
Hovory by pravděpodobně pokračovaly i v dalších týdnech, nicméně počátek dubna nedostatek finančních prostředků přinutil české poselstvo požádat o zabezpečení zpáteční cesty.
Politický tlak ze strany papeže Evžena IV., císaře Zikmunda a říšských knížat přiměl koncil 8. dubna urychleně schválit vlastní delegaci, která měla vyrazit na cestu spolu s husity a pokračovat v debatě na půdě české metropole.
Úkolem vyslanců bylo zejména poznat české poměry, zúčastnit se husitského sněmu, držet při životě naděje na dohodu s husity a podporovat českou katolickou stranu.
Obě poselstva dorazila do Prahy 8. května a první rozprava byla na tzv. svatotrojickém sněmu zahájena 12. června.
V tomto meziobdobí navázali legáti koncilu první kontakty s představiteli umírněných husitů v čele s Menhartem z Hradce a konzervativními mistry pražské univerzity, kteří se nedokázali smířit s tím, že univerzita přestala zaujímat takovou úlohu, jaká jí náležela na počátku revoluce.
Současně postřehli, že by se jim mohlo podařit na svou stranu získat i populárního kněze a vůdce husitského středu Jana Rokycanu, čímž by se jim otevřela cesta k izolaci radikálů.
Přímí aktéři svatotrojického sněmu ze strany radikálně smýšlejících husitů si tuto skutečnost začali brzy uvědomovat a uchýlili se k politickému nátlaku.
Zmocněncům koncilu bylo naznačeno, že v případě neochoty k ústupkům, bude oblehnuta Plzeň.
Ti dobře chápali, co by pád města znamenal pro místní katolickou stranu, přesto nebyli schopni dosáhnout přijatelného kompromisu a 11. července opustili Prahu.
Ani jedna ze stran si však nepřála zpřetrhat vzájemné vztahy, a tak spolu s legáty odjíždělo do Basileje tříčlenné husitské poselstvo.
V basilejských slyšeních se Češi prezentovali jako pilíř diskuse a jejich přístup k otázkám ovlivňoval průběh debat.
Češi přitahovali pozornost a zároveň naháněli strach svou strohostí a mravností, přičemž ve svém oblečení preferovali skromnost a abstinenci od okázalosti.
Ke konci ledna byla vyhlášena rozhodnutí, která měla měnit situaci na pražském sněmu a poté následovala jednání na české půdě.
V Basileji se projevovala ochota koncilu naslouchat Čechům, avšak trvaly rozdíly v postoji k přijímání pod kalichem a k dalším bohoslužebným otázkám.
Česká strana formulovala čtyři artikule, které vyzdvihovaly přijímání pod způsobou chleba a vína, světské panování, svobodu kázání a zjevných hříchů.
Odpověď koncilu byla rámcově vstřícná, ale spíše opatrná, a tak jednání pokračovala na české půdě, kde se mezi roky 1433-1435 vypracovala kompromisní dohoda.
Na počátku roku 1434 došlo k přerušení jednání kvůli politickému vývoji v zemi, avšak husité nadále trvali na svých podmínkách.
V Lipanech 30. května 1434 došlo k rozhodujícímu zvratu v husitských tlacích a otevřela se cesta ke kompromisu, který akceptoval část pražských artikulů.
Koncil v Jihlavě 5. července 1436 vyhlásil kompaktáta, která povolovala laikům v Čechách a na Moravě přijímání z kalicha, a koncil je v lednu 1437 potvrdil.
V září téhož roku byl kompaktát přesunut do Ferrary, což vedlo k dalšímu napětí mezi koncilem a papežem Evženem IV., a nutně vyústilo v ostrější konflikt o pojetí církve.
Na Chebu roku 1432 husité požadovali bezpečnostní glejty pro cestu, a s nimi i požadavek na autoritu církevní tradice jako rozhodčího faktoru, což koncilní vyslanci nakonec odsouhlasili.
Svědčí o velkém respektu koncilu k husitům, že jeho vyslanci v Chebu nakonec i tuto podmínku odsouhlasili.
Podle historiků nebyla vítězstvím husitů ani tak samotná koncilní jednání jako spíše průlomová soudce chebský, který poprvé v historii nepřipadl jako neomylný soudce, ale jako jeden z aktérů sporu.
