Za nezaměnitelnou siluetu kupole a štíhlé zvonice vděčíme řádu jezuitů, malostranským měšťanům a nejlepším umělcům své doby. Na dnešní podobě kostela sv. Mikuláše pracovaly tři generace architektů: Kryštof Dientzenhofer, Kilián Ignác Dientzenhofer, a jeho zeť Anselmo Lurago. V kostele sv. Mikuláše dosáhli jeho tvůrci maximálního uměleckého efektu. Mistr varhanář Thomas Schwarz vytvořil pro chrám troje varhany, na ty největší hrával během svých pražských pobytů Wolfgang Amadeus Mozart. Krátce po Mozartově smrti uspořádali umělci pražských divadel v chrámu Sv. Mikuláše na jeho počest zádušní mši. Hudební tradice chrámu sv. Mikuláše je živá i dnes. Svatomikulášská zvonice, dílo Anselma Luraga, nepatří církvi, nýbrž městu. V dobách totality si z věže udělala pozorovatelnu StB, agenti odtud sledovali pohyb na malostranských ambasádách.
Historie a vznik chrámu
Kostel sv. Mikuláše byl budován v několika etapách. Na místě původně stával gotický kostel svatého Mikuláše ze třináctého století, který byl majetkem jezuitského řádu. Původně byl kostel hlavním farním kostelem pro celou Malou Stranu. První etapa byla datována od roku 1702 do roku 1711. Chrám vznikal podle projektu Kryštofa Dienzehofera; jeho snahou bylo postavit stavbu, v níž bude široký prostor pro věřící, kteří také velmi dobře uvidí k hlavnímu oltáři. Po stranách hlavní lodi byly dále vybudovány boční kaple. První stavební etapa končí rokem 1711, kdy byly stavební práce pozastaveny. Do roku 1711 byla dokončena pouze západní polovina dnešního chrámu. Nedostavěná část byla skryta za provizorní zdí, na kterou byla namalována freska znázorňující hlavní oltář.
Trvalo dlouhých pětadvacet let, než jezuité nashromáždili další peníze na dostavbu chrámu. V té době už byl stavitel Kryštof Dienzehofer po smrti, proto se dostavby ujal jeho syn Kilián Ignác Dientzenhofer, čímž započala druhá stavební etapa. Kilián Ignác Dientzenhofer celkově prodloužil chrám na východní části, zasloužil se o stavbu dominantní, šedesátimetrové kupole, a prakticky o modernizaci chrámu. Další dlouhá léta trvala výzdoba interiéru, stejně nákladná jako celá stavba.
Podrobný popis vývoje interiéru a významných zásadních prace pokračuje: Revolučně pojatý typický jezuický interiér sestává z lodi komponované na půdorysu prostupujících se oválů; kopule má v průměru 20 m a výška do vrcholu lucerny téměř 57 m. Interiér je zdoben bohatou sochařskou výzdobou a malbami, včetně fresky Zázraky a Apoteóza sv. Mikuláše a dalších děl od různých mistrů. Hlavní oltář doprovází socha sv. Mikuláše a další atributy; v kazatelně i na emporách jsou významná díla několika malířů, včetně Kramolína, Platzera a Škréty. Kopule a zvonice tvoří jedinečné spojení, které je považováno za vrchol pražské vrcholně barokní architektury.
Architektura a stavební etapy
Rozhodující fáze vývoje nastala po roce 1702, kdy se koncepce změnila k systému vzájemně prostupujících vále. Mohutný sálový prostor s bočními kaplemi a složitou zvlněnou klenbou vznikl zřejmě v letech 1704-1711 podle Kryštofa Dientzenhofera. Pilíře mezi arkádami lodi s obvodovými galerijemi měly zintenzivnit dynamický efekt stavby. V následujících letech, po smrti Kryštofa, pokračoval stavitel jeho syn Kilián Ignác, který započal třetí etapu s dokončením věže a hlavního prostoru. Stavba kopule byla dokončena v roce 1752; věž byla završena do roku 1756, ačkoli dokončení interiérové výzdoby trvalo až do roku 1721 a později až do 1752.
Chrám má kryptu pod celým půdorysem, která byla důmyslně vybudována s respektováním svažitého terénu. Průčelí chrámu z roku 1710 je charakteristické svým výrazným pohybem konvexních a konkávních linií; trojice štítů s nadživotní sochou sv. Mikuláše a s doprovodnými sochami zosobňuje romaní baroko. Západní průčelí je dominantní, s kombinací sloupů a architektonických prvků, které odrážejí jedinečný rukopis obou architektů, Kryštofa a Kiliána Ignáce. Anselmo Lurago pak dokončil zvonici a stylově ji uzpůsobil rokokovému ztvárnění po smrti Dientzenhofera.
Interiér a výzdoba
Interiér chrámu je nejhonosnějším pražským vrcholně barokním dílem. Umělé mramory na sloupech a římsách byly zhotoveny štukatérem Janem Hennevogelem; hlavní oltář s pozlacenou měděnou sochou sv. Mikuláše je doprovázen sochami sv. Františka Xaverského a sv. Ignáce z Loyoly. V závěrové kapli pod kopulí se nachází oltářní obraz Navštívení Panny Marie a další malby od významných malířů, včetně Palka, Krackera a Škréty. Deset obrazů s tematikou Kristova utrpení visí na emporech chrámu a pocházejí z díla Karla Škréty. Pod kopulí je čtyřmi sochami učitelů církve doplněna dekorace; nad oltářem je obrazy a sochy od Platzera a dalších autorů. Kopule zdobená freskami od Palko a Krackera dotváří nebeskou scénu a světlo, které prochází lucernou, přináší do prostoru zvláštní atmosféru.
Na bočních oltářích a v kaplích se nacházejí cenné díla: sochy vynikají řadou autorů - Kohla, Platzera, Raaba a Škréty; Panny Marie Foyenské je prezentována jako kopie v prosklené skříňce na levé straně chrámu. Varhany, původně postavené jezuitou Thomasem Schwarzem, mají více než 4000 píšťal a délky až šest metrů; na tyto varhany hrával W. A. Mozart během pobytu v Praze. Hlavní oltář v kombinaci s malbami a sochami vytváří dojem monumentality a bohatství barokní výzdoby.
Současnost a kulturní význam
Kostel sv. Mikuláše zůstává duchovním centrem Prahy a místem bohoslužeb i koncertů. Pravidelné mše a speciální koncerty se konají v sezóně, která trvá od jara do podzimu, a adventní či vánoční koncerty doplňují bohatou hudební tradici chrámu. Chrám spolu se starším profesním domem představuje významný urbanistický podklad pro Malou Stranu a její památky. Dnes stojí chrám mezi nejcennějšími barokními stavbami na sever od Alp a je příkladem, jak italské architektonické myšlenky Borrominiho a Guariniho byly v Čechách adaptovány a rozvíjeny.
Chrám sv. Mikuláše je výsledkem spolupráce tří architektů a jejich dílem, které se realizovalo přibližně sto let. Podle původních plánů mělo jít o velkolepý komplex, avšak realizováno bylo ve zmenšené míře. Dnešní podoba kombinuje prvky gotiky a vrcholného baroka s bohatou sochařskou a malířskou výzdobou, která vysoce reprezentuje české baroko na severu Alp. Z roku 1702-1711 pochází první fáze a rozšíření, následovalo rozvinutí interiéru a dokončení kopule a zvonice během 18. století.
