Tanec je zrcadlem, které věrně zachycuje historický a kulturní vývoj společnosti. To je dobře patrné od dob vrcholného středověku, kdy se tance poprvé začaly dělit ne jen podle toho, k jaké příležitosti se tančí, ale také podle toho, kdo je tančí. Tehdy, zhruba ve 12. století, vznikaly nejstarší dvorské tance ve formách procesionálních tanců a byly vytvořeny přímo pro dobový ideál dvorné zjemnělé lásky zvané minnesang. Z nich se postupem doby vyvinuly tzv. nízké tance (basse danses) - nízké proto, že kroky byly bez výskoků, při zemi. Ke vzniku této taneční novinky výrazně přispěla i nová architektonická úprava obytných prostor: oheň z centrálního ohniště se přesunul do krbu ke straně místnosti, čímž vznikl prostor pro taneční procesí dvojic. Procesionální tance se dále vyvíjely a po basse danses 15. století následovala pavana, allemanda, anglická measure.
V každém období půsily tance důstojným a slavnostním dojmem, a proto bývaly tančeny při slavnostních příležitostech. Koncem 15. století ovládla evropské dvory italská taneční škola. Vrcholná renesance milovala rozmanitost a uměleckou svobodu - na dvorských plesech se tančila francouzská pavana (inspirací prý byl pyšný a důstojný krok pávů), temperamentní gaillarda či náročná volta. Byly znovu objevovány a upravovány lidové tance ze vzdálených krajů, dokonce až z Mexika, odkud přišla sarabanda. Tance vázala dvorská etiketa, vyznačovaly se přesností, graciézností a proměnlivostí díky množství nejrůznějších kroků.
Výhodou šlechty byla možnost se denně zdokonalovat v tanci pod dohledem tanečních mistrů - v Paříži jich bylo koncem 16. století. Novou formu tanečního stylu 15. století představoval tanec zvaný ballo, který vytvořili italští taneční mistři. Ballo bylo určeno vznešené společnosti pro potěchu tanečníků, kteří se na plese chtějí předvést. V 15. i v 16. století v Anglii ale v průběhu pozdní renesance nalezl oblibu zcela jiný styl - řadové kontratance. Ty se výrazně liší od složitého francouzského tanečního stylu, který dbal na přesnou techniku provádění a další zdokonalování tanečních pohybů. Kroky se zjednodušovaly, tanečníci nebyli seřazeni podle hodností - tanečních večírků se mohlo zúčastňovat i služebnictvo; choreografie těchto příjemných tanců umožňuje, že si zatančí doslova každý s každým.
O konkrétní podobě lidových tanců středověku víme pramálo, ve středověku byl však zájem vzdělanců veden jiným směrem než k etnografickému studiu lidových zábav, s tímto tématem přišel až 19. století. U nás v tomto směru vykonal veliký a záslužný kus práce Čeněk Zíbrt, autor knihy Jak se kdy v Čechách tancovalo. Z dřívějších století se zachovaly hlavně dobové kritiky, hanlivé poznámky a postřehy mravokárců, kteří tance v lásce neměli, zvláště pak ne veselé tance prostých lidí. Mnohé z těchto tanců můžeme ale zároveň označit jako dvorské, protože se tančily i ve vznešené společnosti.
Typickým příkladem lidového tance jsou bránly (název odvozen od francouzského branle - houpat se, kývat). Od poloviny 16. století tance baroka, 18. a 19. století - v barokní době doznal tanec výrazných změn. Francouzské tance pozdního 17. století a jako samostatná umělecká forma balet - během vlády Ludvíka XIV. - se vyvíjely do nového systému a formy. Králův osobní taneční mistr, Pierre Beauchamp, dostal za úkol vytvořit závazný pohybový systém; jeho žák Raoul-Auger Feuillet s grafickou taneční notací pak rozšířil propojení mezi pohybem a zápisem tance.
Z anonymity vystupují taneční mistři až v 15. století v Itálii, zanechali nám jména i popisy tanců a traktáty o taneční moci a pravidlech. V 16. století celé Evropě výrazně udávali tón italští mistři jako Marco Fabritio Caroso da Sermoneta a Cesare Negri Milanese, řečený il Trombone. Cesare Negri zanechal obsáhlé dílo o italském tanečním stylu konce 16. století s velkým množstvím balli. Měl vynikající klientelu; mezi jeho žáky patřil i rakouský princ Rudolf II. a další významné osobnosti. Vlašské tance, jak se jim říkalo v Čechách, byly rozšířeny po celé kulturní Evropě. Pařížský tiskař a hudební nakladatel Pierre Attaignant vydal sedm sbírek tanců, ale daleko významnější byl Thoinot Arbeau, jeho Orchésographie z roku 1588. Arbeau popsal lidové tance v měšťanské společnosti i na venkově - jako první důkladně popsal bránly.
Ve střední Evropě působil Michael Praetorius, jeho Terpsichore Musarum z roku 1612 obsahuje 311 skladeb. V Praetoriově době byly německé dvory silně ovlivněny francouzským uměním a dvorní mistři vyučovali společenským tancům mladé šlechtice. Pole působnosti dvorních tanečních mistrů se rozšiřovalo díky vzniku dvorského baletu, který vyžadoval složitější choreografie a delší představení. Nová podoba dvorského tance se šířila Evropou spolu s novými učebnicemi, například Nuova e curiosa scuola de‘ balli theatrali od Gregoria Lambranziho.
V 19. století na jejich práci navázala lavina mistrů, například Carla Blasis s dílem The Code of Terpsichore, které položilo základy baletu. Soubor kulturních jevů realizovaných formami ústní, hudebně-zpěvní, herní, taneční a dramatické komunikace zahrnuje folklorní tvorbu vznikající v tradičním prostředí převážně anonymně, bez písemné fixace. Folklorní žánry a projevy se doplňují různými formami médií a technikemi, a tak folklorní tradici nutno sledovat v souvislosti s celým kulturním a společenským vývojem.
Hlavní důraz dokumentace současných projevů tradiční lidové kultury je kladen na lokální zvláštnosti, jevy reprezentativní a specifické, avšak v případě folklorních příležitostí je smysluplné zachytit je v celé šíři. I když řada folklorních jevů ve své původní podobě zanikla, v některých lokalitách mohou nadále tvořit součást lokální tradice a regionální identity. Slovesný folklor zahrnuje lidovou prózu a lidovou poezii (texty písní) a je stabilní po staletí, odráží morální, etické a estetické hodnoty.
1.1.1.1 Próza: Vyprávění žije všude, kde se setkávají lidé; tradiční pohádky a pověrečné povídky dnes sotva zaznamenáme, ale živé jsou místní a historické pověsti, humorné vyprávění a anekdoty. 1.1.1.2 Malé folklorní žánry: přísloví, rčení, pořekadla, pranostiky, hádanky, zaříkání. 1.1.1.3 Lidové divadlo: základním rysem je přeměna; okruh zahrnuje dětské hry a obyčejové výstupy. 1.1.1.4 Dětský folklor: dětské herní skupiny a kolektivy představují nositele folkloru; repertoár zahrnuje slovesné, hudební, taneční a dramatické projevy. 1.1.1.4.1 repertoár dětí: hry a aktivity sdílené mezi dětmi; 1.1.1.4.2 literatura: uvedené prameny a práce o lidové slovesnosti.
1.2.1.1 Repertoár: lidová instrumentální hudba a její spojení se zpěvem a tancem; současná prezentace zahrnuje lidové orchestření - od malých selské muziky po dechové skupiny a folklorní kapely. Vedle toho se rozvíjí skupinová píseň a repertoár regionálně významných písní, zejména ze Slovácka; současně se objevují autorsky tvořené skladby ve vykonání dechových hudeb.
1.3.1. a) tance vyšlé z tradice, 1.3.2. - tance s volnou vazbou, 1.3.3. - nositelé lidového tance, 1.3.4. - literatura o tanci a výzkumu. Dětské a dospělé folklorní soubory v ČR a na Slovensku přinášejí pestrou scénu, kde se propojují tradiční tance s moderními formami. V této souvislosti vznikaly i regionální soubory, které uchovávají a upravují lidový materiál pro současné publikum. Názvy některých souborů ilustrují širokou škálu regionálních a žánrových přístupů k lidovému tanci.
Na seminářích a festivalech se setkávají soubory jako Baldrián (Pardubice), Chrudim, Formani Slatiňany, Radost a Kohoutek, Dětský soubor Sejkorky, Slatiňany, Mladina (Plzeňsko) a mnoho dalších. Dětský folklorní soubor Vonička a cimbálová muzika Soláň představují tradiční lidové projevy z Valašska a Českomoravské vysočiny. Soubor Rozsutec reprezentuje slovenský folklor a jeho regiony; hudební i taneční projev propojuje tradiční těrchovskou muziku s tancem.
Současné snahy o oživování lidového tance zahrnují i regionální festivaly a ukázky, které předvádějí bohatost a diverzitu českého i slovenského folkloru, a tím upevňují lokální identitu a kontinuitu tradice. Konec