„Respekt k tradici neznamená ‚adoraci vyhaslého popele‘, ale ‚udržování ohně‘, tedy autentické tvořivé rozvíjení evangelního jádra.
V náboženské oblasti naprosto neplatí „kdo nic nedělá, nic nezkazí“, ale právě naopak „kdo nic nedělá, zkazí úplně všechno“.
Už první kapitola byla mimořádně zajímavá: průlet historií církve s důrazem na momenty, ve kterých neměla - pokud chtěla nějak dál v proměnlivých podmínkách dějin relevantně existovat - jinou šanci, než opustit stávající jistoty a vykročit do duchovního a intelektuálního dobrodružství své vlastní reinterpretace.
Takto pojatý úvod byl nutný, protože čtenáře nutí dívat se na církev jinak, než jak jsme zvyklí.
Názorové střety v průběhu Druhého vatikánského koncilu a při výkladu závěrů koncilu tak otec Petráček nevidí jako ono obvyklé „reformátoři mění odvěkou tvář církve“, ale je to v jeho pojetí spíš „reformátoři církvi vracejí její odvěkou tvář“.
A činí tak velmi přesvědčivým způsobem, naléhavě a čtivě - čte se to opravdu jako dobrodružný román.
Ocenil jsem také zasazení koncilu do historické situace a popis promítnutí vlivu koncilních dokumentů na život církve v následujících desetiletích.
Jen na mě čas od času působil Tomáš Petráček víc jako aktivista než jako nestranný historik.
Dá se to pochopit, jistě, církev je nástrojem spásy ve světě a její podoba nemůže být žádnému katolíkovi lhostejná, ale občas mě mátlo překračování čáry dělící vědeckou prací a názorový manifest (podobně jako v Tyranii Timothy Snydera, třeba) - vyváženější reflexi církve v moderních časech nabízí třeba Uvedení do víry kardinála Kaspera.
Jako vždy, když čtu o Druhém vatikánském koncilu, míchají se ve mě dva druhy emocí.
Radost z toho, jak pozitivní, otevřená a tvůrčí katolická církev může být, že nemusí být jen nostalgická, nepřejícná, zahleděná sama do sebe a vlastních domnělých zlatých časů.
Taková církev má neuvěřitelný potenciál, obrovskou sílu, je úžasným darem Ducha svatého světu - pro takovou církev je radost pracovat do roztrhaní těla.
Jenže právě proto je pro mě tak smutné sledovat, jak je katolická církev mnohdy jiná, jak je ve svých představitelích často nelaskavá, jak se utápí v sebelítosti, malichernostech a falešné představě posledních spravedlivých Božích bojovníků v obležení nepřátelského světa.
„Církev nemá na rozdíl od minulosti, kdy mohla spoléhat na statní pomoc, jinou moc než sílu argumentů a osobního svědectví.
Není zřejmé, kam se svět ubírá, na to je vývoj příliš dynamický a chaotický, ale je jisté, že žádné vysněné časy třináctého nebo šestnáctého století se určitě nevrátí.
Při výročí uzavření Druhého vatikánského koncilu se specialista na církevní, kulturní a sociální dějiny zamýšlí nad řadou otázek, včetně té základní, jaké je místo koncilu v dějinách církve a západní společnosti druhého milénia.
Jak je to s otázkou změny, vývoje, kontinuity a diskontinuity v dějinách církve?
Opravdu byl koncil „jenom“ pastorální, nikoliv doktrinální?
Co znamenal program hermeneutiky kontinuity a reforma reformy přelomu první a druhé dekády třetího tisíciletí?
Kdo, proč a jak připravil a uskutečnil koncil?
Jak je to doopravdy s „problematickým“ učením koncilu, například náboženskou svobodou?
A kde ve všech těch často velmi lidsky vedených zápasech a sporech hledat vanutí a řízení Ducha a je v možnostech historické vědy se o to pokusit?
Jaká jsou měřítka a znamení „úspěšnosti“ církve či „zdravého vývoje“ a může i velká a stabilní církev odumřít a zaniknout?
Diskuze o koncilu nabízí možnost dotknout se řady zásadních životních otázek existence církevního společenství a antropologicky univerzálních problémů náboženského života vůbec s přesahy do mnoha dalších disciplín a oborů.
Zvláštní pozornost si zaslouží otázky, jaké je místo koncilu v dějinách církve a západní společnosti druhého milénia, jaké jsou změny, vývoj a kontinuitní a diskontinuity.
Prof. PhDr. Tomáš Petráček Ph.D. et Th.D. (* 1972 v Hořicích v Podkrkonoší) je katolický kněz, historik a teolog.
Roku 2002 ukončil studium historie a etnologie na Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK Praha doktorskou prací Fenomén darovaných lidí v přemyslovských zemích 11. a 12. století (Praha 2003).
Ve švýcarském Fribourgu získal licenciát z teologie (2005), doktorské studium dokončil na CMTF PU v Olomouci (2008).
Kromě dlouhé řady studií z oblasti sociálních dějin raného středověku a moderních církevních dějin publikoval oceňované vědecké knihy Výklad Bible v době (anti-)modernistické krize. Život a dílo Vincenta Zapletala OP (2006) a Bible a moderní kritika. Česká a světová progresivní exegeze ve víru (anti-)modernistické krize (2011) či Církev, tradice, reforma. Odkaz Druhého vatikánského koncilu (2016) a Západ a jeho víra. 9,5 teze k dopadům Lutherovy reformy (2017).
Kromě tříletého studia ve Fribourgu absolvoval delší zahraniční stáže ve Frankfurtu, Římě a na Yale University.
Působí v Hradci Králové jako univerzitní kaplan, přednáší historii na KTF UK v Praze a na PdF UHK v Hradci Králové, kde je vedoucím katedry kulturních a náboženských studií.
Je profesorem Karlovy univerzity v oboru moderní hospodářské a sociální dějiny.
Je emeritní kanovník kapituly Všech svatých na Hradě pražském.
Roku 2013 byl královéhradeckým biskupem msgr. Vokálem ustanoven postulátorem procesu blahořečení P.
Diskuze o koncilu nabízí možnost dotknout se řady zásadních životních otázek existence církevního společenství a antropologicky univerzálních problémů náboženského života vůbec s přesahy do mnoha dalších disciplín a oborů.
