Ikonostas představuje trojí službu Ježíše Krista, poslání apoštolů a proroků. Na ikonostasu je napsaná historie Starého a Nového Zákona. Každý člověk si může přečíst nejdůleitější příběhy a křesťanské učení. Ikonostas je biblický katechismus, kde je obrazy (ikonami) vysvětlené učení Písma Svatého o vykoupení člověka.
Struktura ikonostasu a jeho duchovní význam
V centru ikonostasu se nachází troje dveře. Střední nazývané carské (královské) nebo svaté, protože skrze ně prochází ve svatých darech Král nebe. Symbol Spasitele, který řekl: „Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude spasen.“ (Jan 10,9). Dveře nesmí přes ně procházet laici, pouze posvěcené osoby. Dvě křídla symbolizují Starý a Nový Zákon a nesou Zvěstování Panně Ježíšově, počátek vykoupení a připomínku vtělení Božího Slova. Na stranách ikon jsou čtyři evangelisté, protože zvěstovali radostnou zvěst o vykoupení lidstva. Jižní a severní dveře ikonostasu jsou diákonské (jáhenské); jimi vcházejí jáhni do svatyně.
První řada ikonostasu je věnována výjevům ze Starého Zákona: služba Zachariáše v chrámě, vyhnání z ráje, obětování Izáka a další příběhy vztahující se k nekrvavé oběti Nového Zákona. Po obou stranách královských dveří bývají obrazy Přesvaté Bohorodičky s Ježíšem na rukou a Spasitele Ježíše Krista jako proroka či učitele. Na severní straně severních dveří bývá ikona svatého prvomučedníka Štěpána jáhna; na jižní straně obvykle archanděl Michaela jako strážce vchodu do ráje nebo andělé připomínající, že k Bohu má člověk vstupovat s nevinností andělů. Otevření dveří symbolizuje otevření ráje.
Třetí řada ikonostasu zahrnuje dvanáct svátků Pána Ježíše a Bohorodičky Marie, ve většině ikonografického schématu podle liturgického kalendáře. Uprostřed ikonostasu nad královskými dveřmi bývá ikona Poslední večeře jako symbol nekrvavé Kristovy oběti. V některých chrámech lze pod touto ikonou nalézt nerukotvorený obraz Spasitele (Mandilion, Veraikon), který slouží jako připomínka Kristovy tváře.
Čtvrtá řada tvořena ikonami svatých apoštolů. Jsou zobrazováni jednotlivě, po dvou či po třech, podle místa na ikonostasu: Petr, Marek, Ondřej, Matouš, Bartoloměj, Tomáš, Pavel (nebo Juda Tadeáš), Lukáš, Jan, Jakub Starší, Šimon a Filip. Uprostřed nad ikonou Poslední večeře je obraz Krále a Velekněze Krista (Christos Pantokrator) s Pannou Márií a sv. Janem Křtitelem.
Pátá řada ikonostasu zahrnuje proroky Starého Zákona; podle výkladu ikonopisců bývá často uváděno dvanáct proroků, ať už v různých konstelacích. Na vrcholu ikonostasu je kříž s ukřižovaným Ježíšem Kristem a s postavami Konstatina Velikého a Heleny na ramenech; po jedné straně kříže bývá Přesvatá Bohorodička a po druhé svatý apoštol Jan.
Na ramenech kříže se často objevují další svědectví: v dolní části bývají vyobrazeni svatí otcové a umělci často doplňovali ikonografii o detaily z žitého života církevních postav. V horních částech se objevují scény Zvěstování, Narození Páně a Zmrtvýchvstání Krista, zatímco prostřední část bývá zaměřena na Poslední soud či jiné výjevy z života Spasitele.
Historické vrstvy ikonopisu a jeho školy
V období bulharského národního obrození vznikaly ikonopisecké „školy“: malířské dílny, které předávaly dovednosti z otce na syna a vytvářely nové ikonografické vzory s bohatší výzdobou, jasnějšími barvami a prostorovým řešením. Ikona Trojruké Bohorodičky je jedním z významných motivů Athos, který symbolizuje zázračné uzdravení ruky a příbuznost s ikonografií Trojruček. Ikony Trojruké Bohorodičky doplňují další obrazy svatých a apoštolů a tvoří uzavřený celek s významnými hagiografickými texty.
Triptych sv. Jiří se sv. Menasem a sv. Démétriem je reprezentativní ukázkou obrozenecké bulharské ikonografie, kde sám sv. Jiří na koni zabíjí draka a předává klíče králi a královně. V dolním poli triptychu jsou sv. Jiří, sv. Démétrios a sv. Menas spolu s dalšími světci-bojovníky. Svatá Marina je spojována s uzdravováním a s lidovou tradicí srdeční houževnatosti - její bulharská legenda živí místní kult téměř dodnes.
Ikona Cyrila a Metoděje si uchovává specifické bulharské ikonografické schéma; obě světce bývají zobrazováni v plné postavě, často s písmeny v rukou (bulharská písma). Významnou součástí sbírek bývá i Jeruzalémie, panoramatická malba Svatého Města, která znázorňuje biblické a evangelijní scény a slouží poutníkům jako ilustrovaný průvodce po posvátných místech.
Role ikonostasu v liturgii a liturgické prostory
V celé historii se měnily architektonické a liturgické prvky chrámů: oltář býval umístěn uprostřed lodi, v kryptě často pod kostelní stavbou, boční kaple a oltáře sloužily potřebám vzrůstajícího počtu kněží a církevních rázů. Ambony vznikaly z pultů v místech vyvýšených, bývalo potřeba vyvýšeného pódia pro čtení z Písma, ač se mnohdy liturgická praxí měnila. Po tridentském koncilu se rozvíjela potřeba centrálních svatyní a uchovávání eucharistie v sakristii, baladách, nebo v kapitulách nad oltářem. Gotika s sebou přinesla eucharistické věže a nové způsoby vyřizování liturgických věcí.
Rozmysl o uspořádání chrámu zahrnuje tři typy architektur: africký, syrský a římský, které se liší orientací i strukturou a jsou dány historickými kulturními vlivy. Všechny tyto varianty ukazují, že ikonografie a architektura kostelní stavby se vyvíjely bez lineárního sledu, často reagovaly na regionální potřeby a liturgické praktiky a spolupracovaly s řemesly ikonopisců, řezbářů a malířů.
Ikonografie a její teologické důrazy
Ikony v ikonostasu slouží jako biblický katechismus; zobrazují klíčové události, osoby a učení Písma Svatého a umožňují věřícím uvažovat nad vykoupením a mystériem spásonosného dění. Zobrazení Zvěstování, Narození, Kristova utrpení a ukřižování, Proměnění a Nanebevstoupení, Vzkříšení a vyznění Trojice vytváří vizuální orbitu, která vede bohoslužební život ke svatostánku a eucharistii. Někdy se zkracuje text k obrázku, ale samotný obraz zůstává výkladovým textem Písma.
Symbolika zobrazených postav a scén připomíná, že církevní umění je nejen estetické, ale i didaktické; prostřednictvím ikonostasu se věřící učí, rozjímá a modlí. Oltářní kříž symbolizuje spásu a nepropustnost života, zatímco ikony Matky Boží a Krista ukazují na vzájemný vztah mezi nebem a zemí, mezi Tělem a Krví a mezi lidmi a Bohem. Společně vytvářejí komplexní obraz víry, která se předává z generace na generaci prostřednictvím dřevořezeb, malby a zlacení.
