Enormní rozpětí období od pravěku po století po Kristu se na našem území promítalo do vyspělého vývoje kultury, technologií a sociálních struktur. Mezolitu a následně neolitu dominovaly změny v osídlení, způsobu získávání obživy a v organizaci společnosti, které umožnily postupný přechod od lovecko-sběračské společnosti k zemědělství a usedlému způsobu života.
Paleolit a Mezolit
Paleolit představuje nejstarší období lidské přítomnosti na našem území, jehož hlavními rysy jsou vznik nástrojů a rozvoj kultury Homo a později Homo sapiens. Paleolitický lovec-sběrač postupně rozvíjí dovednosti opracování kamene, rozdělávání ohně a rozšiřování spektra nástrojů, zatímco se mění i prostředí. Ve středním a mladším paleolitu se objevují první doklady výtvarného umění a pohřební rituály, které svědčí o kultury předků. Mezolit pak představuje přechod mezi paleolitem a neolitem, s nástupem změn ve druhové skladbě lovné zvěře a rozvojem rybolovu, což souvisí s posunem k semipermanentním či sezónním sídlištím a k novým technikám opracování kamene, jako jsou mikolity.
Neolito a Eneolit
Neolit s sebou přináší zásadní změnu - zemědělství a usedlý způsob života. Žďáření lesa vytváří ornice a kulturní krajinu, která se postupně mění v sociálně organizovanou sídelní krajinu. Rostoucí populace a specializace vedou k vzniku rondelů, většího ekonomického a sociálního rozvoje, a k obchodu mezi společenstvími. Dvě skupiny sídlišť - centrální a okrajové - dokazují rozmanitost neolitu na území. Dlouhé domy o délce 15-25 m poskytovaly prostor pro velkorodiny, zatímco pohřební ritus byl dosud nepravidelný a často doprovázené milodary. Eneolit, tedy pozdní doba kamenná, pak přináší spolu se zemědělstvím a chovem dobytka i vznik nových technologií, jako je metalurgie, a rozšíření jednoduchého oradla taženého dobytčaty. V eneolitu dochází k významným změnám ve společenském uspořádání - posílí se uplatnění mužů v zajišťování obživy a nastupuje dědictví, zatímco rody se stále více orientují k rodové příslušnosti. Došlo k vzniku bojovníků, kovolitců a kněžů, kteří mohli mít vliv na rituály a ekonomiku.
Doba bronzová
Starší doba bronzová vzniká z eneolitických tradic a zahrnuje kultury únětickou a Chłopice-Veselé. Postupně dochází k rozvoji kovových technologií, zpočátku s využitím mědi a arsenových či olověných slitin a později s příchodem bronzu, čímž roste dostupnost bronzových nástrojů a zbraní. Sídla zůstávají zemědělsky orientovaná, avšak s rozvojem mohylových a později hradištních struktur se zvyšuje sociální vrstvení a obranná mobilizace. V únětické kultuře nacházíme dlouhé domy a pokročilé stavební techniky, přičemž hroby bývají doprovázeny milodary. V pozdní době bronzové se objevují popelnicová pole, která provází změny ve společnosti a kultu, a jsou spojena s rozvojem pohřebišť a rituálů napříč širým kulturním okruhem.
Velká Morava a středověké kořeny českého státu
Na počátku našeho státu stojí Velká Morava, jejíž existenci a pojmenování někteří historikové datují do období konce 9. století až do 10. století. První historicky doložený český kníže je Bořivoj I. z 9. století, a v průběhu 10. a 11. století se stát konsolidoval a Morava byla začleněna. České království vzniklo roku 1198, když byl český titul potvrzen a potvrzen císařem, a to v rámci Svaté říše římské. Počínaje Karlem IV. dosáhlo české Království vrcholu své moci, ačkoli ekonomika a politické vztahy s okolními zeměmi měly svou vlastní dynamiku. Husitské období přineslo konflikty, a po volbě Jiřího z Poděbrad se země dostala pod tlak vnějších sil. Zásadní posun nastal roku 1526, kdy vládu nad Českými zeměmi převzala dynastie Habsburků a země byla postupně začleněna do habsburské monarchie. V následujících stoletích procházelo území periodami reformací, náboženských konfliktů i centralizace moci, až ke vzniku Československa v roce 1918 a k přechodu k modernímu státnímu uspořádání po rozpadu Rakouska-Uherska.
Desetiletí a století v kontextu české historie
České území má dlouhou historii osídlení, počínaje nejstaršími nálezy až po první státní útvary. Do 8. století patří doba Velké Moravy a počátky českého státu. Desetiletí a století se v řeči historiků vymezuje obdobně jako v evropském kontextu, kde dvacátá století vymezují roky 1901-2000 a další desetiletí podle desatin. V rámci této textové řady tak můžeme sledovat vývoj od prvních kulturních etap až po moderní státoprávní formy, jejichž součástí je i národní identita a státní symboly. K významným změnám patří také definice státních útvarů a jejich postupná transformace na současný stát s demokracií a otevřeným politickým systémem.
