Svým životem a učením nám Kristus dokonalý příklad nesobecké služby, která má svůj původ v Bohu. Bůh nežije sám pro sebe. Tím, že stvořil svět a udržuje všechny věci, bez ustání slouží druhým. „On dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.“ (Mt 5,45) Stejně dokonalou službou pověřil Otec i svého Syna. Bůh postavil Ježíše do čela lidstva, aby svým příkladem poučil člověka, co znamená sloužit druhým. Celý Kristův život byl podřízen zákonu služby.
Stále znovu a znovu se Kristus snažil vštípit tuto zásadu svým učedníkům. Když ho Jakub a Jan požádali o přední místa v jeho království, řekl: „Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem.“ Od svého nanebevstoupení pokračuje Kristus ve svém díle na této zemi prostřednictvím svých vyvolených poslů. Skrze ně promlouvá ke svým dětem a pomáhá jim v nesnázích.
Postavení těch, které Bůh povolal, aby kázali jeho slovo, vyučovali druhé a tak budovali jeho církev, je nanejvýš zodpovědné. Místo Krista mají prosit muže a ženy, aby se smířili s Bohem. Ježíšovi služebníci jsou duchovními ochránci lidí, kteří byli svěřeni do jejich péče. Jejich práce je přirovnána k práci strážců.
V dávných dobách byly často na výhodných místech městských hradeb rozestavěny hlídky. Odtud viděly všechny důležité body, které bylo třeba střežit, a když se blížil nepřítel, mohly varovat ostatní. V určitých časových intervalech museli strážci jeden na druhého volat, aby se ujistili, že jsou všichni vzhůru a že nikomu se nic zlého nestalo. Každému svému služebníkovi Bůh říká: „Ty, lidský synu, slyš. Ustanovuji tě strážcem izraelského domu.“
Prorokova slova hovoří o posvátné odpovědnosti těch, kteří byli ustanoveni za strážce Boží církve a za správce Božích tajemství. Pokud nebudou věrně plnit svou povinnost, hrozí lidem nebezpečí, že podlehnou pokušení a půjdou do zatracení. Výsadou strážců na hradbách Sijónu je, že mohou žít v úzkém spojení s Bohem a být citliví na hlas Ducha svatého. Takto může Bůh skrze ně působit, upozorňovat muže a ženy na hrozící nebezpečí a přivádět je na místa, kde najdou útočiště.
Boží služebníci by měli důrazně varovat své bližní před nevyhnutelnými důsledky hříchu a chránit zájmy církve. Nikdy nesmí ve své ostražitosti polevit. Jejich práce vyžaduje plné nasazení všech sil. Jejich hlasy by měly znít jako polnice; nikdy by v nich nemělo být slyšet ani jediný roztřesený a nejistý tón. Neměli by pracovat kvůli odměně, ale proto, že nemohou jinak. Uvědomují si totiž, že pokud přestanou kázat evangelium, stihne je zlořečení.
Služebník, který spolupracuje s Kristem, si bude dobře vědom posvátnosti své práce a bude vědět, jakou námahu a oběti vyžaduje, má-li být vykonávána úspěšně. Nebere ohled na svůj vlastní klid a pohodlí. Když hledá ztracenou ovci, zapomíná sám na sebe a vůbec nevnímá, že je sám unavený a hladový a že je mu zima.
Ten, kdo slouží pod praporem Immanuele, potřísněným krví, koná dílo vyžadující hrdinské úsilí, trpělivost a vytrvalost. Bojovník kříže se však neohroženě postaví do první linie. Když ho nepřítel napadne, vyhledá pomoc ve svém nedobytném hradu. Jakmile připomene Bohu zaslíbení obsažená v jeho slově, Bůh ho posílí, takže bude ihned moci splnit své povinnosti. Dobře ví, jak velmi potřebuje Boží sílu.
Proto vítězství, která vybojuje, ho nevedou k vyvyšování sebe sama, ale k ještě těsnějšímu přimknutí k všemocnému Bohu. Ten, kdo učí Boží slovo, musí sám vědomě udržovat nepřetržité spojení s Bohem prostřednictvím modlitby a studia Písma; v takovém spojení totiž spočívá zdroj jeho síly. Ve společenství s Bohem získá kazatel sílu, která bude mocnější než vliv jeho kázání. Nesmí se o ni nechat připravit.
Vytrvale a upřímně musí prosit Boha, aby ho vybavil mocí a rozhodností, díky nimž dokáže plnit své povinnosti a obstojí ve zkouškách, a aby mu dal schopnost nadchnout své posluchače. Kristovi poslové bývají často jen velmi málo zakotveni ve věčných věcech. Kdo však chodí s Bohem, bude ukryt ve skalních rozsedlinách, sože spatřit Boha stejně jako Mojžíš.
Zvlášť úspěšně používá satan své úskoky proti sklíčeným. Jestliže kazateli hrozí, že propadne malomyslnosti, měl by své starosti předložit Bohu. Právě když se Pavlovi zdálo, že nebe mlčí, nejvíce důvěřoval Bohu. Více než kdokoli jiný věděl, co je to utrpení. Uprostřed pokušení a zápasů se však obrátil k nebi a vítězně zvolal: „Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému.“ (2 K 4,17.18)
Pavel neustále upíral svůj zrak k neviditelným a věčným věcem. Protože si uvědomoval, že bojuje proti nadpřirozeným silám, složil svou důvěru v Boha. V tom spočívala jeho síla. Kazatel by se měl co nejvíce stýkat s lidmi, pro které pracuje, aby se s nimi seznámil a mohl lépe přizpůsobit své učení jejich potřebám. Když dokončí své kázání, jeho dílo teprve začíná. Čeká ho práce s lidmi.
Měl by je navštěvovat v jejich domovech, srdečně s nimi hovořit a pokorně se s nimi modlit. Některé rodiny nebudou osloveny pravdami Božího slova, dokud správci Boží milosti nevstoupí do jejich domovů a neukážou jim cestu do nebe. Význam těchto myšlenek vychází z příkazu: „Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinut je, ať přijedou, aby se můj dům naplnil.“ (L 14,23)
Když Boží služebníci vyučují pravdu v rodinách, měli by vždy usilovat o sblížení s lidmi, které chtějí získat. Budou-li takto spolupracovat s Bohem, vyzbrojí je duchovní silou. Sám Kristus povede jejich práci a do úst jim vloží slova, která na jejich posluchače hluboce zapůsobí. Výsadou každého kazatele by mělo být, že mohou společně s Pavlem říct: Oznámil jsem vám „celou Boží vůli a nic jsem nezamlčel“.
Spasitel chodil od jednoho domu ke druhému, uzdravoval nemocné, utěšoval truchlící, pomáhal trpícím a konejšil zoufalé. Bral malé děti do náručí, žehnal jim a povzbuzoval a uklidňoval jejich unavené matky. S vytrvalou laskavostí a dobrotou čelil veškeré lidské bídě a utrpení. Nepracoval sám pro sebe, ale pro druhé. Sloužil všem lidem. Jeho nejniternější potřebou bylo povzbudit a posílit každého, s kým se setkal.
Přístup k službě a vedení v Božím díle
Když lidé naslouchali pravdám vycházejícím z jeho úst, které se podstatně lišily od tradic a učení rabínů, probouzela se v nich naděje. Chtějí-li Boží služebníci čerpat z pokladnice Božího slova to, čím mohou naplnit duchovní potřeby lidí, které chtějí oslovit, měli by se naučit pracovat stejným způsobem jako Kristus. Jedině tak mohou splnit svůj úkol.
Někdy se objevují rozdílné názory na roli žen ve službě. V kapitole o ženách přišli k obdobným otázkám v rané církvi a texty 1 K 14,34 či 1 Tm 2,12 bývají zkoumány v kontextu širšího biblického svědectví. Existují alternativní interpretace, které berou v úvahu celkové Pavlovy výroky a praxi. Příklady vedoucích žen v Novém zákoně, jako Foibé, Priscila a další, ukazují, že ženy zastávaly významné služby v církvi, i když kulturní kontext nebyl vždy stejný.
Boží moc není omezena na určité pohlaví; „Dary a pomazání věřícího by měly i dnes umožňovat službu mužů i žen.“ AoG a další křesťanská společenství zdůrazňují, že Bůh vylévá svého Ducha na obě pohlaví, a že služba v církvi má vycházet z charismat (Ř 12,6-8; 1 K 12,7-11).
Biblické vyučování o službě Kristovým učedníkům nabádá k spojení s Bohem prostřednictvím modlitby a studia Písma. Kazatel by měl být vždy připravený k pastoračnímu kontaktu s lidmi, k vyučování a k veřejnému působení, a zároveň mít na paměti, že skutečná síla vychází z Kristova slova a z Božího Ducha.
