Bible nespadla z nebe, svázaná v kůži, napsaná anglicky. Bible není jedna kniha, ale spíše komplexní knihovna, psaná po dobu 1500 let, v hebrejštině, aramejštině a řečtině. Za její kompozicí a kanonizací stály skutečné lidské procesy, které si Bůh k finální podobě použil.
1) Bible není jen jednou knihou, ale celek plný lidských i božích prvků
Nejdříve bylo složení mnoha těchto textů spíše procesem, než jedinou událostí. Nejprve bylo Mojžíše uznáváme jako autora prvních pěti knih, ale je velmi nepravděpodobné, že by zaznamenal svou vlastní smrt (5. Mojžíšova 34). Existuje rovněž několik odkazů na to, jak byla starověká města nazývána v časech patriarchů a jak jsou stále nazývána podobně „dodnes“, což naznačuje perspektivu z pozdější doby (např. 1. Mojžíšova 26,33; 5 Mojžíšova 3,14-15). Konec Janova evangelia potvrzuje svědectví milovaných učedníků slovy „víme, že jeho svědectví je pravdivé“ (Jan 21,24), což svědčí o epilogu přidaném těmi, kdo tato svědectví publikovali.
O tom, že některé starozákonní texty byly upraveny, se diskutuje ve vztahu k Izaiášovi, Jeremjášovi a Danielovi; proti tomu však neexistuje na první pohled důkaz. Kanonizace konkrétních knih nebyla iniciována císařem ani koncilem; základním kritériem byly knihy, které obsahovaly Ježíšova slova a apoštolské poselství. Koncem druhého století se objevuje shoda na čtyřech evangeliích, Skutcích, třinácti Pavlových dopisech a dalších listech. Biblia tedy vznikala skrze „posvěcení“ a lidé v ní našli Boží slovo pro svou dobu.
Podle tohoto pohledu církev není „tvůrcem“ Bible, nýbrž její nositelem a správou jejího slova. Bible je knihou 66 knih, která vznikala během 1610 let - od Mojžíše po Jana, s různými autory a v různých kontextech, avšak s jedním jednotícím cílem: svědectví o Božích činech a záměrech.
2) Kontext biblického světa a naše současnost
Bible je pro nás, ale ne o nás. V čtení Písma musíme rozpoznat sociokulturní vzdálenost mezi biblickým světem a naším světem a uvědomit si, že čtení Bible je částečně produktem našeho prostředí. To znamená, že naše interpretace vyžaduje tlumočníka - porozumění biblickému světu, vývoji interpretace a vůli učit se od tradice a teologů.
Musíme být připraveni konzultovat tradici a naslouchat zkušenostem učitelů, protože někteří lidé mohou nasloucháním Duchu Svatému vyžadovat vedení, které nás zavedou zpět k pravdě. Tradice je nástrojem pro čtení Písma, a rozvíjení konverzace o Písmu vyžaduje pokoru vůči bohatství historické interpretace.
Navíc je nutné číst Bibli s ohledem na její žánry a kontext - Genesis 1 není kronika o vědeckém popisu stvoření, ale světonázor zaměřený na Boha a na to, že svět byl stvořen pro Boha. Bible často prosazuje literární pravdu nad doslovným výkladem a vyjevuje Boží přítomnost skrze příběhy a obrazy v různých žánrech.
3) Jak brát Bibli vážně, ne doslovně
Debaty o tom, zda brát Bibli doslovně či metaforicky, postrádají smysl. Genesis 1 poukazuje na světonázor, že Bůh stvořil svět a že svět existuje díky Božímu dílu. To neznamená, že by měla být Bible považována za pouhý mýtus, ale že její pravda spočívá v Božím záměru a oslovující moudrosti, které vychází z textů s různými žánry a kontexty.
Pro čtení biblických textů je důležitá žánrová citlivost a schopnost rozlišovat, co je literární prostředek a co faktický výklad. Doktrína a víra tedy nejsou jen o jednotlivých verších; klíčovým je pochopení kontextu a cíle pisatelů v jejich době.
4) Potřeba učitelů a tradice
Protestanti považují jasnost Písma za důležitou, ale uznávají, že ne vše je pro každého naprosto jasné. Tradice a učitelé hrají roli v interpretaci. Filozofie exegeze apodstatňuje, že Písmo vyžaduje celoživotní studium a kontextuální vykládání, aby byl čtenář veden k plnějšímu porozumění Božímu slovu.
Přesto zůstává základní pravda: Nebojte se otevřeně číst Bibli a učit se od zkušených učitelů. Bible je pro nás, ale její zjevení vyžaduje pokoru a ochotu být veden Božím Duchem i lidskými klíči k textu - kontextem a tradicí.
5) Účel Písma: poznání a naděje
Bůh se zjevuje skrze stvoření, dějiny, proroky a Evangelium a nejdefinitivěji v inkarnaci Ježíše. Účelem zjevení je, abychom poznali Boha a získali víru a naději - že Bůh je pro nás a s námi. Pavel to vyjadřuje: vše, co bylo zapsáno, bylo pro naše poučení, abychom díky vytrvalosti a povzbuzení v Písmu měli naději (Římanům 15,4).
Písmo tedy není jen seznam pravidel, ale dialog s Bohem, který nás vede k víře, naději a jistotě v Boží záměr se světem. Starý i Nový zákon spolu tvoří jedno svaté Písmo a oba jeho části ukazují Boží plán záchrany a slávu Ježíše Krista.
6) Normativnost a neomylnost Písem
Teologické debaty často řeší, jak je Bible pravdivá a jak ji vyjádřit v konfrontaci s vědeckými a historickými poznatky. Otázka není, zda je Bible pravdivá, ale jak interpretovat její pravdu. Klíčem je, zda je Písmo normativní, tj. slovo Boha, kterému je třeba věnovat pozornost a dodržovat ho, i když to znamená jít proti kultuře, nebo zda je to lidské slovo, které je nutné selektivně používat pro vyjádření transcendentního slova do našeho kontextu.
Je důležité uznat, že Bible obsahuje Boží slovo, ukryté ve slově lidském. Autoři byli lidmi své doby, psali jazykem tehdejší doby a využívali literární žánry tehdejší kultury. To je původ síly Bible: Boží slovo, vtělené do lidského vyjadřování, které vyzývá k víře a proměňuje životy.
7) Kristus jako základ víry a centrum Bible
Bible je trvalé Boží slovo, ale základ naší víry je Kristus. Apoštolové učili, že „nikdo nemůže položit jiný základ, než ten, který byl položen, Ježíš Kristus“ (1 Korintským 3:11). Raná církev čítala Písma tak, že Žalmy a Proroci předpovídaly Krista, a v Lukášově Evangeliu 24:27 Ježíš vykládal na cestě do Emauz „počínaje Mojžíšem a všemi proroky“, co se o něm psalo ve všech Písmemech.
Pokud chcete porozumět Bibli, musíte porozumět Ježíši, a pokud chcete porozumět Ježíši, musíte porozumět Bibli. Bible tedy slouží jako svědectví o Kristu a jeho vykoupení, je to kniha o něm, která vyjevuje Boží plán spásy a naděje pro lidstvo.
Podstatné poznámky o kanonickém výběru a autorství
Starý zákon zahrnuje 39 knih původně hebrejsky; Nový zákon 27 knih původně řecky. Rozdělení na kapitoly a verše vzniklo až později pro usnadnění studia. Jako celek tvoří Bible jednotný text, který vypráví o Bohu a jeho jednání se světem. Kánon byl sestaven tak, aby reflektoval Boží záměr a aby obsahoval knihy, které nosí Ježíšova slova a apoštolské poselství.
Jméno Bible pochází z řeckého biblia, dřeň papyru a latinského pojetí; slovo „Písmo“ získává v Janově, Mt 21:42 a dalších pasážích specifický citovaný význam. Bible je tedy sbírkou, která od počátku zůstala organicky propojena skrze boží záměr a lidské psaní.
Vzdělání pro čtení Písma zahrnuje studium jazyků (hebrejština, řečtina, aramejština), exegezi a dialog s tradicí. Bible je zároveň zároveň knihou o historii, proroctví, literatuře a morálních zásadách, která má vliv na způsob, jak žijeme, konáme a jak rozvíjíme naše svědomí.
Celkově Bible zůstává největším světovým dílem, které změnilo životy jednotlivců i historické dějiny. Její praktická náplň se odráží v morálních zásadách, etické výchově a v tom, jak si křesťané představují spravedlivý svět. Bible je knihou, která má překonat čas a kultury, a která vyzývá k víře, naději a lásce k Bohu a k bližním.