První konstantinopolský koncil se v roce 381 zabýval především pneumatologií a christologie se dotýkal pouze velmi okrajově. Těžiště následujícího oddílu bude proto ležet především v otázce spojené s učením Apollinaria z Laodiceje. Apollinarius se narodil okolo roku 310 v syrské Laodiceji. Byl velmi důvěrným přítelem a spolubojovníkem Athanasia, a proto jej v roce 342 Georgios, ariánský biskup v Laodiceji, exkomunikoval. Apollinariovo dosazení na biskupský stolec v rodném městě roku 361 bylo naopak jasnou známkou, že v Laodiceji zvítězila nicejská ortodoxie. Pro nesporné zásluhy i pro svoji učenost byl velmi ceněným autorem.
Uvažujeme-li, že Apollinarius se potýkal kromě arianismu rovněž s bludnými názory pocházejícími od Pavla ze Samosaty, který pojímal Krista jako pouhého člověka proniknutého neosobní božskou silou, pak je pochopitelné, proč byl laodicejský biskup veden ušlechtilou snahou o zvýraznění jednoty božského a lidského principu v Kristu. To jej vedlo k tvrzení, že ve vtěleném Božím Synu existoval pouze jediný princip poznání a chtění, totiž ten božský. „Vždyť když apoštol řekl, že Slovo se stalo tělem, nedodal a duší.“ Je přece nemožné, aby dva principy poznání a chtění přebývaly na jediném místě, jinak by jeden bojoval proti druhému podle vlastní vůle a síly. Tak tedy Slovo na sebe nevzalo lidskou duši, ale pouze sémě Abrahámovo. Zdá se, že Apollinarius dal svému učení dvě podoby. První odpovídala dichotomii duše - tělo, jak to dokládá výše uvedená citace. Druhá forma vycházela z platónského trichotomismu: nús (lidský intelekt) - psyché - sóma (sarx). Ve druhé verzi by tedy Logos zaujímal pozici lidského intelektu - nús. Tyto varianty však nemění nic na podstatě učení, které popírá v Kristu lidský princip poznání a chtění.
Mylná je již premisa, že lidské chtění by muselo nevyhnutelně směřovat proti božskému. Soulad mezi božskou a lidskou vůlí Kristovou zajišťuje dokonalá Ježíšova poslušnost. Další chyba je hermeneutického rázu, autor čtvrtého evangelia se vyjadřuje jako syn semitské kultury, která zásadně nekladla do protikladu tělesný a duševní princip lidského bytí. Když Jan klade důraz na tělo, podtrhuje tím realitu vtělení, ale rozhodně nevylučuje, že by Slovo nepřijal celé lidství s tělem i duší. Antropologická východiska apollinarismu ukazují na skutečnost, že tento blud ve své podstatě znamenal velmi podobnou helenizaci kérygmatu jako arianismus.
Tvrzení, že Logos naplňuje v Kristu úlohu lidského rozumu, v sobě zahrnuje směšování nestvořeného a stvořeného bytí, a tak může vzbuzovat podezření z implicitního panteismu. Vzhledem k tomu, že Apollinarius byl váženou osobou, zůstal jeho blud dlouho nepovšimnut. Zřejmě k tomu přispěla i skutečnost, že tato vyhraněná podoba christologie Logos - sarx více či méně implicitně existovala zejména v Alexandrii již dlouho před samotným Apollinariem, ba i před arianismem. Je dokonce možné, že právě christologie, která pojímala Krista jako směs Slova s tělem, vedla k tomu, že Slovo bylo chápáno jako střední stupeň mezi ve skutečnosti jediným Bohem a stvořeným světem, jak to vidíme v arianismu. Navíc zmíněná nauka byla pro prosté věřící snadno pochopitelná, a tak si získala záhy relativně velké množství zastánců.
Na to, že Apollinariovo učení má katastrofální soteriologické důsledky, poukázali kapadočtí otcové a zejména Řehoř z Naziánu až o třicet let později. „Jestliže někdo vkládá svou naději do člověka zbaveného inteligence, je sám skutečně bez inteligence a prostě si nezaslouží, aby jako celý člověk došel spásy.“ Řehoř ukazuje v plném nahotě soteriologickou absurditu té formy apollinarismu, v níž je Slovo postaveno na místo lidského nús. Co není přijato Slovem, nemůže dojít zbožštění a spásy. Proč? Protože to, co Slovo z našeho lidství nepřijalo, nelze napodobovat a následovat. Co nelze napodobovat, to nemůže nikdy dojít zbožštění, a proto nemá pro spásu význam.
Apollinariova christologie proto znamená v posledním důsledku „nerozumnou spásu“ nebo spásu „bez rozumu“. Bohužel platí, že čím je blud primitivnější, tím bývá také přitažlivější. Ne nadarmo je právě tato úchylka pokušením, jemuž křesťané neuvědoměle často podléhají, jak na to ukazuje kupříkladu schizofrenie mezi liturgickými projevy na jedné straně a praktickým každodenním křesťanským životem na straně druhé. Důsledky apollinarismu jsou katastrofální nejen pro soteriologii, ale rovněž pro křesťanskou antropologii a spiritualitu.
V této souvislosti není nezajímavé, že mnozí ateističtí myslitelé kritizují křesťanství především za to, že odcizuje člověka jemu samotnému. Jistěže je nutné položit si v první řadě otázku, z pozice jaké antropologie je vedena tato kritika, co je podle výše zmíněných kritiků vpravdě lidské, nicméně je třeba si zároveň uvědomovat, že autentická křesťanská praxe se musí mít neustále na pozoru před mylným chápáním Kristova tajemství v apollinaristickém smyslu. Jestliže platí, že to, co nebylo přijato Slovem, nemůže dojít spásy, pak také to, co Logos z lidství nepřijal, je nutno ve formovaných osobách popírat, ba likvidovat.
Jestliže vtělený Boží Syn neměl vlastní lidskou vůli a vlastní lidské rozumové poznání, pak by bylo nutno ve formovaných osobách potlačovat jejich vlastní myšlení a svobodné rozhodování, tedy zbavit je jejich osobnosti. Podobný typ formace není ničím jiným než psychologickou manipulací, s níž se bohužel poměrně často můžeme setkat v řadě dnešních sekt. Apollinarismus je tedy rovněž spjat s „pokušením“ absolutní moci a s pokušením ideologizovat tajemství víry.
Jak ukazuje paradigma pravého Boha a úplného člověka Ježíše Krista, Hospodin se ve vztahu k člověku chová vždycky tak, že jej zásadně nedeformuje, že jej o nic neochuzuje, že naprosto respektuje toto svoje vlastní dílo a také všechno, co do svého tvora sám vložil. Právě proto musí platit, že autenticky křesťanské následování Ježíše Krista znamená zároveň stávat se víc a dokonaleji člověkem, tedy sebou samým. Naopak, pokud by tomu tak nebylo, nemůže se jednat o autenticky křesťanskou spiritualitu, která by byla v souladu s ortodoxií. Abychom však vyloučili možné nedorozumění, připomínáme, že následovat Krista, který se z lásky k druhým dokonale a totálně zřekl sebe sama, nemůže nevést stejnou cestou.
Toto sebezmaření vedoucí zcela paradoxně k vrcholné „seberealizaci“ však musí představovat vrchol svobody učedníka, který přilnul ke svému Pánu a Mistru. Jen tak totiž může mít stejné smýšlení jako Kristus a jeho srdce může milovat tou láskou, která má svůj pramen v Bohu. První konstantinopolský koncil r. Sněm svolal císař Theodosius Veliký kvůli znovupotvrzení nicejského vyznání víry a kvůli ponicejským herezím, zejména kvůli pneumatomachismu, dále kvůli jmenování nového biskupa v Konstantinopoli a také proto, aby konstantinopolskému patriarchovi byla přiznána důstojnost druhého po římském papeži. Jako univerzální byl sněm výslovně uznán až o řadu desetiletí později. Koncil výslovně zavrhuje mezi ostatními bludy také apollinarismus, ovšem bez podrobnějšího popisu. I když nepadne Apollinariovo jméno, je více než evidentní, o čem učení se hovoří. Jsou jmenovány obě podoby apollinarismu.
Znovu je silně zdůrazněn soteriologický význam učené pravdy o Kristu, dokonalém - úplném Bohu a člověku. Po tomto definitivním oficiálním odsouzení učení laodicejského biskupa v létech 381-382 byla mnohá jeho díla zničena. Zastánci apollinarismu však některé spisy zachránili a vydávali je falešně za díla renomovaných autorit, jakými byli Athanasius či papež Julián I. Cyril Alexandrijský bude při sporu s Nestoriem užívat právě těchto knih v dobré víře, že je v nich uchováno Athanasiovo myšlenkové dědictví.
Prolog Janova evangelia a vtělení jako základ authentické reality Krista
Pasáž: rimanum 8,1-27. Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, aby na lidském těle odsoudil hřích, a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha.
A tak dále, text pokračuje ujištěním o synovství a odpovědnosti člověka, který žije z Ducha. Pasáž z evangelia podle Jana vytváří kontext, v němž vtělení Slova ukazuje na totalitu božího přítomnosti v lidském těle a lidském bytí.
Nasloucháme dnes prologu čtvrtého evangelia, který už byl čten při mši ze dne o Slavnosti Narození Páně. V tomto textu, který je jedním z vrcholů celého Písma, je tajemství vtělení představeno jako kontemplace Božího Slova, jež se stalo dějinnou událostí spásy v člověku Ježíši, Slovu učiněném tělem. „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh.“
Toto Slovo, skrze něž Bůh všechno stvořil, je život a světlo pro celé lidstvo. Svítilo v dějinách a temnoty se sice pokoušely zastínit jeho jas, ale nedokázaly jej přemoci. Nacházíme se zde uprostřed největšího dramatu střetu mezi světlem a temnotami, jehož vyvrcholením bylo odmítnutí Ježíše Krista, „světla světa“. A přesto vydává světlo vzkříšení ránu temnotě; „Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan…“
Boží Slovo, tedy Boží Syn, který přišel mezi své, není poznáno ani přijato. Navzdory nepochopení se malý zbytek však skrze milost otevírá světlu a dostává neslýchaný dar: „těm, kteří přijali Syna“ a poznali v něm jednou provždy Otcem Poslaného, „dal moc stát se Božími dětmi“.
Poté, co autor otevírá tuto pasáž, dochází k rozhodujícímu odhalení: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ Stan - znamení Boží Přítomnosti putující pouští - je nyní člověk Ježíš, stan vyzdvižený Bohem uprostřed lidí. Lidství, tělo Ježíše Krista, je definitivním místem Boží Přítomnosti. A proto je prolog uzavřen zvláštním tvrzením: „Boha nikdy nikdo neviděl. Jednorozený Syn… ten o něm podal zprávu.“
Tato pravda vyzývá k poslouchání místo k slovečkům a vyjadřuje, že Ježíšův lidský život, vrcholné dílo lásky, je Božím životem a učí nás žít podle Boha. Převzato z knihy: Hlásej slovo - C Autor: Enzo Bianchi.
Druhá eskalace následování Krista: očekávání druhého příchodu
Přínos Didache a raných křesťanských otců k tématu druhého příchodu je shrnut v různých epochách. Didache varuje věrné, aby bděli nad svým životem a byli připraveni. Montanismus a následný vývoj laické eschatologie ukazují, že očekávání konce vždy zůstává živé v believing komunitách. V novějších stoletích přichází interpretace druhého příchodu ve třech hlavních modelech; každý z nich rezonuje s porozuměním „velkého soužení“ a s karmickou logikou postupu dějin.
V průběhu 20. století se popularizuje koncept vytržení před soužením (premillenialismus), který rozráží jednotu tradičního eschatologického rámce a vyvolává množství alternativních výkladů. Při porozumění druhému příchodu je důležité vyhnout se dogmatickému „přílišném“ vypracování detailního časového plánu a naopak myslet na to, že Bůh má čas jiný než lidé. Důležitá je živá naděje a očekávání, že Ježíš přijde brzo, i když neznáme přesný čas.
V tekstu Korintským a Tesalonickým listech Pavel jasně ukazuje, že vytržení a vzestup věřících se odehrává v okamžiku, kdy „za zvuku přikazujícího zvolání, hlasu archanděla a Boží polnice“ dojde k sestoupení Pána z nebe. Tyto pasáže formují obraz, který vyzývá věřící k připravenosti a posiluje jejich víru v boží plán dějin.
V interpretacích o tom, jak bude Kristův návrat vypadat, se objevují tři hlavní pohledy na průběh posledních dnů; přesto existuje společná naděje: Kristus skutečně přijde a jeho vláda bude viditelná. Důležité je rozlišovat historický kontext a text samotný při výkladu proroctví. Z biblických textů se vyplývá, že vytržení je součástí širšího obrazu eschatologického dění a zahrnuje projev Boží slávy a konečné sjednocení vesmírného stvoření pod Kristovým velením.
V neposlední řadě je potřeba si uvědomit, že výklad druhého příchodu má být vždy spojen s odpovědností působit jako svědectví víry a naděje v každodenním životě církve a společnosti. Tato eschatologická naděje by neměla zapomínat na to, že texty mají historický kontext a že porozumění je třeba číst v kontextu celého biblického kánonu.
Klíčová projekce a syntéza
- Apollinariovo učení představuje nebezpečnou variantu christologie, která redukuje lidský rozum a vůli na „sloučeniny“ božského principu.
- Definice vtělení vyžaduje plnou lidskou bytost, včetně vůle a rozumu, aby spása nebyla redukována na mechanickou či tělesnou činnost.
- Koncil 381-382 odsouzení apollinarismu posílilo věrouku o plnosti Boží i lidské přítomnosti v Kristu
- Eschtologie druhého příchodu vyžaduje vyrovnání s různými výklady, ale drží pevně naději na Kristovu skutečnou přítomnost.
Závěrečné poznámky k uctívání a teologii tělesnosti
Jednotlivé úvahy o vtělení a tělesnosti se dotýkají hlubokých otázek o tom, jak lidství a Boží sláva spolu koexistují v Kristu. Tělo Ježíše představuje definitivní místo Boží přítomnosti mezi lidmi; z tohoto důvodu je důležité chápat tělesnost ne jako překážku, ale jako prostředek spásy a skutečného stvoření.