Ocitáme se ještě jednou ve vstupní bráně našich národních dějin, v bráně jménem Velká Morava. Potkáváme se v ní se dvěma vynikajícími učenci. Nikoli tyrany, nikoli dobyvateli, ale vědci, muži osvíceného ducha. Lze v tom spatřovat i symbol. V té míře, v jaké chováme úctu ke vzdělání a ke kulturním statkům, v té míře se v nás rozechvívá i struna dávné tisícileté tradice. Vždyť tento národ měl vlastní písmo a knihy dřív než většina ostatních evropských národů. Srdce kontinentu se zásluhou Konstantina a Metoděje stalo kolébkou slovanského písemnictví.
Osud tomu tak chtěl? Ti dva, Cyril (původně Konstantin) a Metoděj, nebyli Moravané ani Češi, nebyli to ani Slované. Jejich mateřština zněla řecky. Věnujeme tolik pozornosti cizincům přibližně z téhož důvodu, proč se hlásíme s náramnou pýchou k odkazu Karla IV., ačkoli je nepochybné, že v jeho žilách kolovalo pouze padesát procent české krve. Anebo spíš ještě méně. Vklad dvou soluňských bratří do naší historie nebyl menší než Karlův; spíš si to jenom neuvědomujeme.
Ruku na srdce: Naprostá většina průměrně vzdělaných lidí ví o byzantských bratřích snad jenom to, že k nám přišli v roce 863 (což je málo pravděpodobné, spíš se tak stalo až v roce 864), že mají 5. července, na Cyrila a Metoděje, svátek, a že je to také státní svátek České republiky. To jsou myslím naše vědomosti o Karlu IV. určitě bohatší...
Jestliže tedy podnikáme tuto výpravu do časů, kdy sourozenci z řecké Soluně zasáhli do historického vývoje na Moravě, činíme tak proto, abychom jim vyhradili - přiměřenější prostor. Je tu však ještě jeden důvod: Cyril a Metoděj vystupují z šera zmizelého času jako vůbec první alespoň trochu plastičtěji nasvícené osobnosti naší historie, jako lidé z masa a kostí. Využijme tedy příležitosti a pohleďme jim do tváře!
Bylo jich sedm sourozenců, ale historie zná jenom ty dva. Toho mladšího (vlastně nejmladšího) dokonce pod dvěma jmény a jednou přezdívkou: Konstantin - Cyril - Filosof. Metoděj byl správcem slovanského knížectví na řece Strymon (dnes se jí v Bulharsku říká Struma), pramení pod Vitošou a protéká západní částí země. Patrně se musel účastnit nejrůznějších válečných akcí, které byly na denním pořádku. Je tedy jasné, že podobně jako biskupové západní musel i on být ozbrojen. Na rozdíl od svého nejmladšího bratra.
Svůj meč odložil Konstantinův bratr jenom nakrátko, navždy ale získal nové mnišské jméno: Methodios. Toto jméno rozhodně nesouvisí s latinským výrazem „metus“ - strach, obava, něco takového k němu, jak se později ukáže, rozhodně nepatřilo. Řecký "Methodios" znamená "způsob bádání, zkoumání, poznání". Mimochodem, slůvko "metoda" je stejného původu. Právník Metoděj rozhodně musel být metodický.
A ještě jeden závěr z této informace vyplývá: Stejně jako jeho bratr Cyril i Metoděj se původně jmenoval jinak. U Konstantina víme jak, u Metoděje se to už asi nikdy nedozvíme. Ten klášter, do kterého se Metoděj uchýlil, leží v nepřístupných horách Olympu. Nikoli toho proslulého řeckého Olympu, ale Olympu tureckého. Tam, v tichém ústraní, se k němu přidal i Konstantin. Tam, odloučen od světa, se v hlavě mladšího bratra zrodila zbožná idea budoucího misionářského působení mezi slovanskými pohany. Oni už tak docela pohany nebyli. Tedy západní Slované. Aspoň oficiálně. Aspoň jejich panovníci a dvořané.
Poctivá příprava
Pro svůj plán získal Konstantin spolupracovníky a žáky. Šel na věc od lesa. Zřejmě už na tom Olympu sestavil Konstantin první slovanskou abecedu - hlaholici a přeložil také první církevní texty. Svou budoucí práci viděl ve východní Evropě. Netušil, že se mu všechna ta studia a přípravné práce budou hodit docela jinde.
Hlaholice. Je to písmo parádní, až ornamentální. Však si na něm dal Konstantin taky záležet. Dá se říct, že už bylo sestaveno s tím úmyslem, aby se Slovanům zalíbilo a aby na ně byli pyšní. Proto autor při sestavování hlaholice nepoužil jenom tvary malých řeckých písmen, ale některé litery si vypůjčil z abeced orientálních jazyků. Ona totiž řecká abeceda jaksi nestačila na vyjádření všech slovanských hlásek, a proto hledal profesor Konstantin v písmu starých Féničanů, Židů a Samaritánů. Tak to bylo například s hláskou "š", kterou nemá ani řečtina ani latina. Konstantinovi a Metodějovi žáci hlaholici ještě víc zjednodušili a začali jí říkat - aby uctili památku svého učitele - cyrilika.
Na chorvatském pobřeží a ostrovech Jaderského moře se nachází několik katolických kostelů, ve kterých se mše neslouží latinsky, ale staroslověnsky z hlaholských knih. U nás jsou kostely, které mají také toto zvláštní privilegium, ale jen jednou do roka - například na Velehradě slouží mši z hlaholského misálu na svátek Cyrila a Metoděje. Na jiné slovanské svátky platí tato výsada pro pražské Hradčany, Vyšehrad a Břevnov, pro Sázavu, Starou Boleslav a Svatou Horu v Příbrami.
Matematika pokulhává
Okolnosti, za kterých byly objeveny ostatky svatého Klimenta, vzbuzují i dnes pozornost. Kliment, čtvrtý v poslouposti papežů a velký protivník někdejšího římského císaře Traiana, byl prý z rozkazu svého císařského soka utopen v moři. Stalo se na Krymu, kde Kliment žil ve vyhnanství. Vrazi mu uvázali kotvu kolem krku a... Stalo se to v roce 101 po Kristu. Od vraždy tedy uplynulo víc než 750 let. A přesto přese všecko byly roku 861 nalezeny zpráchnivělé Klimentovy kosti a zbožně uvěřil v jejich pravost. Byla jiná doba. Ta tehdejší byla nakloněna zázrakům. Soluňští bratři donesli světcovy ostatky do Byzance a byli velkolepě uvítáni císařem Michaelem III. Odlesk mučednické svatozáře Klimentovy padl trochu i na ně. S těmi vzácnými relikviemi se oba bratři vydali záhy za hranice Byzance. Na Moravu.
Moravská mise
Píše se rok 862. Ze „země na severu“ (nedělejme si příliš velké iluze: ze země takřka neznámé) přichází do byzantské Konstantinopole poselstvo. Přineslo bohaté dary, ty se však přímo na místě zdají poslům poněkud ubohé, a kromě darů taky cosi písemného. To "cosi" je dokument z nejvyšších míst - list knížete Rostislava. Vyslanci kráčejí Triumfální třídou k císařskému paláci a jsou uchváceni. Ocitli se najednou v pohádkovém světě. To bílé mramorové město má půl milionu obyvatel - tolik jich určitě nežije na celé Moravě!
Moravané vstoupili do posledního kvetoucího centra jinak dávno rozvráceného a proměněného antického světa, do království paláců, chrámů, klášterů, tržišť, lázní, vodovodů a širokých výstavných tříd. A uprostřed něj, jako důkaz, že tu náboženství a politika srostla v jedinou moc a sílu, se tyčí císařský a palác a vedle něj - div raně středověké architektury, Hagia Sofia, Chrám Boží Moudrosti, všechno na něm je vzácné či svaté. Moravané jsou u cíle své pouti. Byzantskému „ministru zahraničí“ předkládají žádost svého vládce. Co píše Rostislav? Moravský panovník ujišťuje pokorně svého byzantského kolegu, že jemu poddaný lid se zřekl pohanství a drží se křesťanského zákona. A na dalším místě: "V kraji už dříve působili mnozí učitelé křesťanští z Vlach, z Řecka i Němec, rozličně učíce..." Jádrem listu je prosba: Rostislav se obrací na Michaela III., aby v jeho zemi zřídil biskupství.
Rostislav má pádný důvod: Vykázal nedávno většinu bavorských a franských kněží ze své země. Pochopil, že nejenom poplatnost východofranským panovníkům, ale i přítomnost jejich kněží je výrazem nesamostatnosti, závislosti. A to chtěl kníže změnit. Nešlo mu o to, aby se snad církevní obřady odehrávaly ve slovanském jazyce (to je opravdu naivní představa, Rostislav si sotva dokázal představit, jaký význam by taková domácí liturgie mohla mít), ne, on potřeboval vlastní, jemu podléhající církevní správu. Nikoli cizí. Svoji. V První pokus už učinil vloni.
Poslové uspěli
Ještě stále jsme (spolu s moravskými posly) neopustili císařský palác v Konstantinopoli. Jak se k Rostislavově žádosti zachová Michal III.? Když přijímal Moravany, bylo mu inu dvaadvacet let. Mladíček na trůně světové velmoci. Neví se, v jaké byl tehdy právě kondici... Císař byl znám jako notorický alkoholik, ve střízlivém stavu se nacházel opravdu jen výjimečně. Žil natolik výstředně a zhýrale, že se mu dostalo přezdívky Opilec. (Poznámka na okraj: mezi nejmocnějšími všech dob nebyl ani první, ani poslední.) Pitkám a radovánkám se věnoval víc než vládě, byzantskou říši za něj mezitím spravoval jeho strýc, regent Bardas - udržoval cizoložný poměr s vlastní snachou, zatímco Michael, ten se zhlédl v podkoním z císařské stáje.
Jméno toho podkoního historie zachovala: Basileos. Císař ho vytrvale vyznamenával přízní a funkcemi, až Basileos nakonec uvěřil, že jeho, podkoního, si vyvolil Bůh. Nakonec podkoní Basileos zavraždil nejprve strýce regenta, potom i samotného císaře Michaela, a sám se "z vůle Boží" prohlásil za svrchovaného vládce Byzance... To už je ale jiná historie.
Na panovnickém trůnu sedí stále Michal III. Vedle něj se blyští zlatí lvi, tajemný mechanismus oživuje jejich hlavy a ocasy, ta zvířata dokonce řvou, jako by byla živá. Po boku lvů mávají křídly zlatí supové, zlatí ptáci na zlatém platanu nad zlatým trůnem překrásně pějí. "Ano," říká císař Opilec Moravanům slavnostně: Slibuje Rostislavovým poslům, že na Velkou Moravou vbrzku vypraví křesťanskou misi. Vyhráli!
Začíná střet dvou názorů
Mise Konstantina a Metoděje je nastartována. Ti dva byli vybráni, protože byli připraveni. Přibrali si žáky - Klůnenta, Nauma, Savvu, Angelaria. S velkým průvodem, ve kterém asi nechyběli ani obchodníci, stavitelé a ozbrojenci, přišli snad před zimou 863, ale spíše na jaře roku 864 na Moravu. Byli slavně uvítáni - vždyť s sebou vezli svaté ostatky Klimentovy, takže v naší zemi se tehdy poprvé ukazoval „pravý Kristův mučedník a svědek“! Nicméně Rostislav byl poněkud zklamán. Čekal nejmíň biskupa, a dostavili se "pouze" kněží - učení sice, ale nejnižšího vysvěcení.
Podle křesťanských regulí byl však byzantský postup naprosto správný. Okamžité zřízení biskupství, tedy církevní organizace, připadalo v úvahu teprve v zemi, kde víra už pevně zapustila kořeny. Zatímco u nás... Co si budeme povídat... Jelikož v Byzanci situaci na Moravě neznali, brali misi jako jakousi průzkumnou výpravu. Konstantina a Metoděje muselo asi příjemně překvapit, že v zemi stojí poměrně velký počet kostelů, dokonce kamenných, a hodně věřících, zvlášť na hradištích. Na druhé straně je musely některé pohoršlivé jevy poněkud rozčarovat. Křesťanští misionáři byli předem připraveni na problémy. Ale že je u nás čeká tolik misijní práce, to si snad ani nemysleli...
Staroslověnština přebíjí Latinu
„Překlad slovanských písem svatých a potřebných knih církevních byl na Moravě bratry dokončen. Často cestovali po všech krajích říše a hlásáno bylo slovo Boží lidu v řeči jeho vlastní.“ Tolik František Palacký. Soluňští bratři měli u nás jednoznačný úspěch. Jejich kázáním, pronášeným dokonalou, krásnou staroslověnštinou, každý bez problémů rozuměl. Na rozdíl od latinsky školených duchovních, kteří svým ovečkám byli schopni zdejším jazykem tlumočit pouhé nepatrné výňatky mešních a jiných církevních obřadů (a ještě k tomu lámaně a zkomoleně), sloužili Konstantin s Metodějem mše od začátku do konce staroslověnsky.
Abychom si učinili představu o tom, jak asi zněla taková staroslověnština, ocitujeme modlitbu Otčenáš. Ovšem musíme ji citovat bez jerů, a tedy i s chybami, kterým se při přepisu z hlaholice do latinky nevyhneme:„Otče náš, iže jsi na nebesích, da svjatitsja imja tvoje, da prijdět carstvije tvoje, da budet volja tvoja, jako na nebesi i na zemli. Chléb náš nasuščnyj dažd' nám dnes a ostavi nám dolhy naša, jakož i my ostavljajem dolžnikom našim, i neuvedi nás vo izkušenije, no izbavi nás od lukavoho. Amen.“
A potíže jsou tu
Konstantinovy a Metodějovy mise si nemohli nevšimnout ve východofranské říši. Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Už v létě 864 (tedy zřejmě téhož roku, kdy k nám z Byzance bratři dorazili) už v srpnu toho roku oblehl Ludvík Němec s velkým vojskem Rostislava v pohraniční pevnosti Dowina za řekou Dunajem. Rostislav byl donucen se zavázat, že proti němu nebude podnikat žádné vojenské akce. Podle zpráv v fuldských análech to nedodržel. Ostatně - ani Ludvíkovi synové věrností zrovna nevynikali. Dále byl nucen odvádět Ludvíkovi Němci poplatky. A jako třetí bod té potupné smlouvy: Rostislavovi nezbylo, než aby připustil návrat latinsky školených bavorských duchovních.
Konflikt mezi dvěma církevními stranami se rychle vyostřil. Řečtí misionáři přišli z mnohem kultivovanějšího světa, v náboženských otázkách se mohli vykázat daleko hlubšími a jemnějšími znalostmi, proto se s některými praktikami bavorských duchovních nedokázali smířit. Jestliže němečtí kněží ukládali jako pokání za vraždu směšný trest, pokládali to Konstantin a Metoděj pochopitelně za zvrácenost. A jestliže Bavoři vykládali věřícím, že pod zemí žijí velkohlaví lidé, označovali to Soluňští jako tmářství. Takových a ještě podstatnějších sporů měli s latinskými duchovními bezpočet.
Konstantina ta dlouhá válka o dogmata pravé víry tolik nepostihla. Zažil jenom její počátky a brzy zemřel. Metoděj však bitvu nabývající na urputnosti musel vést déle než dvacet let, až do své smrti. Vyhrál ji. Pokud žiješ v České republice, určitě víš, že 5. 7. je státní svátek. Jestli tu pracuješ, věřím, že tento den máš rád(a), protože nemusíš ten den jít do práce (pokud tedy zrovna nevyjde na neděli, jako tento rok, v tom případě to je „jen“ státní svátek, ale ne den volna).
V čem je ale tak významný? A co se ten den stalo? O tom se dozvíš v dnešním článku. Proč právě 5. 7.? 5. 7. je den, kdy se slaví příchod věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Věrozvěst je člověk, který zvěstuje víru. Cyril (také nazývaný Konstantin) a Metoděj přišli na Velkou Moravu pravděpodobně v roce 863. Ve skutečnosti nepřišli 5. 7., ani ten den neudělali nic významného. Tento den je ale jejich příchod oslavován, a to nejen na území České republiky.
A proč sem přišli? Na Velkou Moravu přišli Cyril a Metoděj na žádost císaře Michala III. Rostislav tehdejší velkomoravské říše chtěl nezávislost na Francké říši a k tomu potřeboval nezávislou církev. Hlavním důvodem byla moc; chtěl, aby Velká Morava měla vlastní církevní správu. Cyril a Metoděj sem přišli, aby přinesli křesťanství a zároveň podpořili nezávislost země.
Odkud přišli? Cyril před příchodem na Moravu vytvořil nové písmo - hlaholici (z ní se vyvinula Cyrilice). Šikovný muž, že? Když si uvědomíme, že řecké nebo latinské písmo se vyvíjelo celá staletí… Toto písmo vytvořil pro jazyk, kterému se říká staroslověnština. Cyril a Metoděj byli bratři, pocházeli z řecké Soluně, jejich matka byla nejspíše slovanského původu, od ní se pravděpodobně naučili staroslověnštinu.
V kontextu české historie je tedy oslava 5. července spojena s příchodem těchto apoštolů a s jejich úkolem šířit víru a zároveň podpořit nezávislost Velké Moravy prostřednictvím samostatné církve. Přesto ale samotný den 5. července nepřipisuje příchodu Cyrila a Metoděje konkrétní událost, která by byla historicky doložitelná na tento exact den. V souvislosti s historií tohoto období je třeba zmínit i konec srpnového období, kdy se v ČR připomíná upálení mistra Jana Husa, což dodává svátku další historický rozměr a vyzdvihuje téma národní identity a kulturního dědictví.
Příběh svatého Cyrila a Metoděje - Dva bratři ze Soluně, kteří položili základy slovanského písa pma
Věrozvěsti Cyril a Metoděj tedy zůstávají symbolem spojení kulturního a náboženského dědictví, který ovlivnil slovanské písemnictví, jazykové projevy i šíření křesťanství v oblasti střední Evropy. Diecéze a místní tradice s sebou přinášejí různá vyprávění a památky, ale jádro jejich příběhu zůstává v myšlení lidí jako ukázka diplomatického a kulturního působení v rámci Velké Moravy a následně Českých zemí.
Shrnutí a význam pro dnešek
Symbolika Cyrilova a Metodějova příchodu spojuje historické otázky moci, náboženství a identity. Den 5. Velkomoravská říše byla rostoucí říší uprostřed Evropy. Její kníže Rastislav pozval byzantské učence Konstantina a Metoděje na Velkou Moravu, aby sem přinesli křesťanskou víru. Ti přišli roku 863. Kromě víry prý přinesli na Moravu novou plodinu - okurky. Slované tehdy byli barbarským národem, který neměl žádné právo, žádné školy, téměř žádnou kulturu; život byl primitivní a životní úroveň nízká. Slovanské písmo neexistovalo. Proto Konstantin vytvořil zcela nové krásné písmo a nazval ho hlaholice. (Z tohoto písma se vyvinula cyrilice, která se potom stala základem azbuky.) Jiná písma jako řečtina či latina vznikala a utvářela se celá staletí, hlaholici Konstantin sestavil během několika týdnů. Vraťme se na začátek našeho příběhu. Konstantin a Metoděj byli bratři. Jejich maminka byla Slovanka, takže od ní slovanský jazyk dobře znali. Oba byli v životě velice úspěšní - starší Metoděj se stal právníkem a politikem, vojensky spravoval jednu provincii, kde jako místodržící zastupoval vládu byzantského císaře. Mladší Konstantin byl učenec - jeden z nejlepších učenců tehdejšího světa.
Například byl se svým bratrem vyslán k Chazarům. To byl kmen, který sídlil mezi Krymem a Kaspickým mořem, řídil se židovskými zvyky, ale křesťanství nechtěli uznat. Zároveň uvažovali, že by přijali islám. Hledali kde je pravda. Konstantin s nimi několik týdnů diskutoval a řídil se zásadou, že je chce v diskusích porazit, nikoli urazit. Nakonec uznali, že má pravdu, a mnozí z nich křesťanskou víru přijali a nechali se pokřtít. Nakonec jim chazarský chán moc děkoval, chtěl jim dát peníze, ale oni je odmítli. Když šli zpátky přes oblast, kde nebyla pitná voda, jen žlutá hořká voda, které se nedala pít, celá výprava zmírala žízní a Konstantin tam málem zemřel. Celý život byl fyzicky slabý a sužovaný nemocemi (zejména tuberkulózou). Řekl Metodějovi, aby ho tam nechali umřít. Ve víře v Boha řekl bratrovi: „Dej mi napít té hořké vody. Jenže potom byli oba znechuceni politickými boji, stálými válkami a pokrytectvím. Chtěli naplnit svůj život lepším obsahem, dát mu vyšší poslání. A tak odešli do kláštera. Odtud je povolal císař Michael III. s tím, že je chce vyslat do jakési neznámé rostoucí říše s názvem Velkomoravská. Nic moc o ní nevěděli. Jen to, že to jsou pohané a prý se začínají obracet ke křesťanství. Ale nemají písmo. Ano, mělo to politické důvody. Rastislav potřeboval nezávislost na Francké říši a k té byla nezbytná i církevní samostatnost. Aby jí dosáhl, musel mít na Velké Moravě autonomní diecézi, která nebude spadat pod autoritu franckých biskupů. Proto požádal nejprve papeže, aby mu poslal biskupy, kteří by mohli světit kněze. Když mu papež v této žádosti nevyhověl, obrátil se na východ do Byzance. Císař Michael III. naopak viděl v rostoucí silné říši klíčového spojence, protože mu mohla pomoci v boji proti Bulharům, kteří ohrožovali Byzanc od severu. Konstantin a Metoděj s touto výpravou souhlasili, cítili, že to je jejich hlavní životní poslání.
Konstantin se hned dal do práce - během několika týdnů sestavil zcela nové písmo. Sám to považoval za zázrak - vždyť například řečtina se jako písmo formovala staletí a on toto písmo dostal jako zjevení od Boha. A ještě dříve, než se vydali na cestu, přeložil a zapsal v tomto novém písmu část Bible - evangelia. Toto písmo foneticky zcela odpovídalo mluvené staroslověnštině, takže se četlo tak, jak bylo napsáno. Když bratři přišli na Velkou Moravu, hned se pustili do práce. Založili školu, kde se 200 mladých mužů učilo číst a psát v tomto novém písmě, aby se mohli stát kněžími. To tedy byly počátky naší vzdělanosti. Konstantin a Metoděj se dobře věnovali své práci. Konstantin učil ve škole a Metoděj pracoval na úpravě zákoníků pro Moravany. Byl to Staroslověnský penitenciál, který Metoděj upravil, aby vyhovoval poměrům na Velké Moravě. Dále to byl byzantský občanský zákoník s názvem Ekloga, který rovněž Metoděj upravil a hrdelní tresty či usekávání končetin zmírnil na tresty církevní. Například v případě úmyslného žhářství: „Kdo z nějakého nepřátelství, nebo pro loupež majetku zapaluje ohněm obytná stavení, je-li to ve městě, ať ho upálí ohněm, je-li to ve vsi, ať ho mečem popraví. Bez svolení papeže také zavedli slovanskou bohoslužbu. To bylo něco jedinečného, co jen tak někde neměli. A také hodně odvážného. Hned byli obviněni a obžalováni z šíření hereze. Po celé západní Evropě se bohoslužby konaly v latině, čemuž ovšem obyčejní lidé nerozuměli. Tehdy jsme předběhli Němce, Francouze, Angličany a další národy. Slované žijící na Velké Moravě slyšeli Boží slovo obsažené v Bibli ve svém jazyce.
Oba bratři potřebovali vysvětit oněch 200 mužů za kněze, a protože to sami učinit nemohli, neboť neměli biskupské svěcení, vydali se s nimi do Cařihradu. Jenže tam nastal převrat a císař Michael III., který bratry na tuto cestu vyslal, byl zavražděn. Také patriarcha Fotios byl sesazen. Bratři dostali pozvání od papeže do Říma. Nabídku přijali a byli překvapeni, s jakou úctou se tam setkali: úspěšní šiřitelé křesťanství mezi Slovany! Ano, křesťanství bylo na Velké Moravě už před příchodem těchto misionářů. Ale jak to vypadalo? Z Bavorska přišli misionáři, kázali cosi latinsky, nikdo tomu nerozuměl, a nutili lidi, aby se dali pokřtít. Když nechtěli, tak tasili meče. To se pak lidé obraceli! K tomu Frankové chtěli nad Velkomoravskou říší vládnout a stále s ní bojovali. Jen co Konstantin a Metoděj přišli na Moravu, už začala válka.
Nakonec Franky porazili, a tím získali klid pro rozvoj a územní rozmach říše. Ale to bylo až za Svatopluka, Rastislavova synovce. Ten byl Franky zajat, ale protože Slované bojovali svoji partyzánskou válku, nikdo je nemohl porazit. Ludvík Němec postavil do čela svých vojsk propuštěného Svatopluka, ten ovšem přešel ke svým Moravanům a celé francké armádě uštědřil zdrcující porážku. Ludvík se po dvou letech pokusil opět zaútočit, ale opět byl poražen. V tom čase byl ale Metoděj v žaláři. Když totiž Svatopluk, který nebyl žádným svatouškem, zradil svého strýce Rostislava a vydal ho Frankům, byl zajat i Metoděj. Frankové odsoudili Rostislava k trestu smrti, ten mu pak vypálili oči. Zemřel, nevíme kde. Stejně to Svatoplukovi nepomohlo - Frankové ho dostali. Metoděje - a to už byl arcibiskupem moravské diecéze - drželi Frankové v klášteře Ellwagen ve Švábsku dva a půl roku v díře, kde na něj pršelo, seděl tam v mraze a málem zemřel. Metoděj se vrátil na Moravu, ale klidu tam moc neměl. Stále ho někdo u papeže obviňoval z kacířství, že slovanská bohoslužba je nevídaná věc a měla by se zakázat. Přece se nemohou ti Slované tak vzdělávat, měli by příliš velké sebevědomí! A zvláště zlobil Wiching, pasovský biskup, který bažil po moci a k dosažení svého cíle se neostýchal použít jakékoli prostředky. A kníže Svatopluk mu věřil. Chtěl ho za nitranského biskupa. To mu papež schválil. Jenže Wiching nechtěl být pod mocí Metoděje, chtěl být prvním. Tak psal falešné dopisy jménem papežovým. Jednou, že prý papež Metoděje sesadil a jeho jmenoval arcibiskupem moravské církve. Pak že Metoděj je šiřitelem hereze. Metoděj už byl starý a na tento zákeřný boj neměl moc sil. Před svou smrtí jmenoval svého přítele a učedníka Gorazda za biskupa Moravské církve. Jenže to neměl schváleno od papeže, a tak Wiching jen čekal na vhodný okamžik a u nového papeže Štěpána V. No, nakonec to nedopadlo nejlépe - hned po smrti Metoděje (Konstantin byl už po smrti 16 let) byla slovanská bohoslužba zakázána, všichni kněží krutě v mrazu násilím vyhnáni ze země a knihy napsané hlaholicí spáleny. Duchovní vládu v naší zemi převzali němečtí kněží. Bohoslužby byly v latině, takže se krásná zvěst stala lidem nesrozumitelnou. Čeho se tím však dosáhlo? Vyhnaní kněží odešli do Polska, Bulharska, Srbska, na Ukrajinu, do Ruska a dalších zemí, kde slovanské písmo, křesťanskou víru, vzdělanost, kulturu a bohoslužbu o to více rozšířili. Přesto něco v této zemi zůstalo - víra v srdcích. Velkomoravská říše se sice kolem roku 900 rozpadla, ale křesťanství rostlo dál za Přemyslovců v Čechách. Ty se staly centrem politického i kulturního dění.
868 Odešli s 200 muži do Říma, kde byli tito mužové vysvěceni. 869 Konstantin umírá v klášteře v Římě, 50 dní před svou smrtí přijal jméno Cyril. 870 Svatopluk zradí svého strýce Rastislava a vydá ho Frankům. Ti mu vypíchnou oči a odsoudí na doživotí. 873 Na zásah papeže je Metoděj propuštěn a vrací se ke svým Moravanům. Kde hledat kulturní a duchovní kořeny naší země? Nejspíš tam, kam vedla misie bratří Cyrila a Metoděje ze Soluně, do centra Velkomoravské říše.
tags: #cyril #a #metodej #staroslovenstina