Psychiatrie má v české společnosti tradici autoritativní vědy. Psychiatr bývá v médiích prezentován jako objektivní expert, který nám může jasně, ale důvěryhodně zodpovědět složité společenské otázky. Feminismus nás ale učí, že neexistuje objektivní neutrální věda, protože ji vždy tvoří a reprezentují konkrétní lidé. Když chceme dát do souvislostí veřejné projevy profesora Cyrila Höschla, ředitele Národního ústavu duševního zdraví, lze využít tři vodítka odkazující k jeho osobním a profesním postojům.
První vodítko: genderová dynamika a její reflexe
Jedním z nich je vodítko genderové. V této oblasti se profesor Höschl vyjadřuje necitlivě a téma genderové rovnosti nevnímá z hlediska své odbornosti jako klíčové. Ilustrovat to lze například jeho vyjadřováním o „kauze Nečas“ (2013), který podle Höschla jako slušňák a naivní chlapec z Moravy nalétl svodům „konkubíny” Jany Nagyové. Höschl následně podává poměrně detailní rozbor osobností dané aktérky a daného aktéra.
Nagyová je v jeho očích žena, která si ze získání svého idolu udělá byznysplán a jejíž život byl hnán pocitem méněcennosti pramenícím z toho, že byla pouhou účetní z malého města. Předtím (2012) se ještě jako člen Rady pro výzkum, vývoj a inovace Höschl ohradil vůči kritice nízkého zastoupení žen mezi experty připravujícími Národní priority orientovaného výzkumu, experimentálního vývoje a inovací: „Až bude mezi ženami více expertů na studium toho či onoho, budou mít větší vliv ženy.“ Ženy se podle něj nyní mohou takto realizovat třeba ve školství. „Tam je jich víc, tak ať se z toho radují,“ říká Höschl.
Na výtku Národního kontaktního centra - ženy a věda, že takto koncipovaný výzkum je v důsledku mužský, protože neodráží zájmy celé společnosti už jednoduše proto, že ženy nemají paritní zastoupení (dokument schvalovalo 107 expertů a jen 12 expertek), reagoval takto: „Dokument má odrážet orientaci výzkumu, ne zájem mužů, žen, dětí nebo invalidů (sic). To, kolik žen ho schvalovalo, je nejenže nedůležité, ale musím se ovládat, abych neřekl něco žalovatelného.“
Druhé vodítko: heterosexismus a šikana na školách
Dalším vodítkem je heterosexismus, kterým se profesor Höschl vyznačuje. Česko je v rámci Evropy na špici ohledně sebevražd dětí a dospívajících. Obecně známo je, že až čtvrtina takových sebevražd (především u mužů a chlapců) je motivována pociťovanou heteronormativitou ve společnosti. Když v tomto smyslu dostane Höschl v rozhovoru (2017) otázku na problematiku heterosexistické (či homofobní, chcete-li) šikany na školách, která je dle výzkumů v ČR znatelně rozšířená, v podstatě sdělí, že si za to lesby a gayové mohou sami svým zviditelněním například průvodem během Prague Pride. Pak se oslím můstkem dostane k tématu migrantů, jak je u něj obvyklé, a kritizuje „přepjatou politickou korektnost“.
Třetí vodítko: společenské a politické postoje
Třetím vodítkem jsou tedy jeho společenské a politické postoje. Článek v Parlamentních listech (2014) popisuje jeho sdělení na shromáždění, které svolalo Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém. Shromáždění mělo vyjádřit podporu práva Izraele na obranu. Höschl uvedl, že v některých médiích ale je relativizováno zlo, kterým je terorismus, a zpochybňováno právo Izraele na existenci. Nelíbí se mu, že média přinášejí názory obou stran. Sic.
V roce 2015 pak byla jeho citace z Lidových novin odsuzující islamizaci použita ke konfrontování Magdy Vášáryové v České televizi (16. minuta): „Nesdílíme radikalismus docenta Konvičky, ale zcela se s ním shodujeme v tom, že islám v našem způsobu života nechceme. Nepatří do něj svým pojetím rovnosti pohlaví, individuálních svobod, pojetím zločinu a trestu a mnohým dalším.“
Všimněme si jednak dikce („nesdílíme radikalismus… ale zcela se s Dan…“, „náš způsob“ života…), použití plurálu „my“ (kterému nerozumím a daný článek jsem nečetl, takže nevím, na koho Höschl mluví) a využití tématu „rovnosti pohlaví“, ke kterému, jak jsem popsal výše, má jinak Höschl v praxi podrážděně odmítavý postoj. Za povšimnutí rozhodně stojí i to, s jakou samozřejmostí byl moderátorem tento citát prezentován jako autoritativní a objektivní, tedy seriózní.
Všechny tyto nitky se pak sbíhají v nedávném rozhovoru pro veřejnoprávní Český rozhlas o výzkumu: „Vědci dokázali, že ti, kteří uprchlíky nechtějí, nejsou xenofobové.“ Český vědecký tým pod vedením Jiřího Horáčka a Ladislava Kesnera z Národního ústavu duševního zdraví (vedeného Höschlem) zkoumal dva extrémní postoje lidí k uprchlíkům - zjednodušeně „vítače“ a „odmítače“ - dočteme se v článku (a už toto stereotypní „zjednodušení“ by možná samo o sobě mělo být na pováženou).
Höschl v podstatě vysvětluje, že „xenofobové“ nejsou žádní nositelé psychiatrické diagnózy, ale normální lidé, jednající rozumně s rozvahou a svědomitostí. V této souvislosti je třeba vyjasnit, že „xenofobie“ není psychiatrický pojem (na rozdíl od klaustrofobie, arachnofobie, lidově známých psychiatrických pojmů).
Reflexe nad vědou a její interpretací
Tak jako u jiných témat, i zde Höschl ukazuje, že věda nechodí po horách, ale po konkrétních lidech, kteří jí dávají svou podobu. Už tím, že určují témata, způsob, jakým jsou zkoumána, a s jakými závěry. Cyril Höschl podobu české vědy nepochybně určuje. Byl členem Rady vlády pro výzkum, vývoj a inovace (2011-2014) a prezidia Grantové agentury České republiky v letech 2008-2016.
„Psychiatrie odjakživa svádí k politickému zneužití, nejnápadněji v autoritativních režimech. Na rozdíl například od kardiologie či neurochirurgie má téměř každý pocit, že psychiatrii rozumí a může tedy způsobem „podle sebe soudím tebe“ hodnotit druhé. Sklon zneužívat psychiatrii v boji s oponenty je leckde stále vehementní.“
Poslední měsíce života Höschla poznamenala rychle postupující těžká nemoc. Rozhovor ukazuje nejen jeho odbornou váhu, ale i lidské dimenze myšlení o vědě, odpovědnosti a destigmatizaci duševně nemocných. Cyril Höschl, držitel Ceny Neuron za celoživotní přínos vědě (2024), je spojován s vybudováním Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech a s popularizací vědy. Zemřel 21. dubna 2025.
Ostatně „Snažil jsem se lidem říct, že psychiatričtí pacienti - až na výjimky - nekoušou a nevraždí.“
Je tedy důležité reflektovat, jak je tvořena věda a jak jsou interpretovány její závěry. V současnosti Höschl zůstává významnou postavou evropské psychiatrie, která svým způsobem formovala nejen klinickou péči, ale i veřejné vnímání duševního zdraví a jeho stigma.
