V autentickém prostředí prvního kláštera klarisek v Čechách, založeného pravděpodobně roku 1231 sv. Anežkou Českou, je Národní galerie v Praze zastoupena prostřednictvím sbírkové expozice umístěné v patře klášterního komplexu. Exponáty pokrývají více než dvě stě položek z oboru malířství, sochařství a uměleckého řemesla a mapují proměny formy a funkce výtvarného díla během tří staletí.
Exponáty provenienčně spjaté s českými zeměmi doplňují díla vytvořená v širším středoevropském regionu - zvláště Franky, Rakousy, Sasko. Nejstarší díla z této expozice pocházejí z období vlády Přemyslovců, dynastie, k níž náležela i zakladatelka zdejšího kláštera sv. Anežka Česká. Mezi špičkové exponáty sbírky a poklady národního kulturního dědictví patří díla z období vlády Lucemburků - krále Jana a zejména jeho nástupce císaře Karla IV. a jeho synů.
V lucemburské době působili mimořádní malíři a sochaři, jakými byli Mistr Michelské Madony, Mistr Vyšebrodského oltáře, Mistr Theodorik, Mistr Třeboňského oltáře či Mistr Krumlovské Madony. Koncem 14. století se zrodil fenomén tzv. krásného slohu, který českým zemím přinesl na poli umělecké práce věhlas. Doba vlády Vladislava a Ludvíka Jagellonského je spjatá s pozdně gotickým a raně renesančním obdobím - tehdy zde působili malíři jako Mistr Svatojiřského oltáře, Mistr Puchnerovy archy, Mistr Litoměřického oltáře, či vynikající řezbáři Mistr Oplakávání Krista ze Žebráku a Mistr Oplakávání Krista ze Zvíkova.
Fond lapidária, shromážděný během téměř třičtvrtě století probíhajících archeologických průzkumů a restaurátorských prací v objektu, čítá na stovky předmětů. Unikátní soubor nálezů je rovněž uchováván v lapidáriu Národního muzea, Archeologickém ústavu a Muzea hlavního města Prahy. Pro expozici bylo vybráno téměř šest desítek předmětů, které mapují zejména období výstavby kláštera v době jeho vrcholného rozkvětu za života Anežky Přemyslovny, nechybí však ani předměty z období úprav kláštera ve 14. století a soubor renesančních a barokních náhrobků.
Většina děl je instalována v hlavní expoziční části, v interiérové expozici v bývalé černé kuchyni, refektáři a v exteriéru v ambitu menších bratří. Některé významné solitéry jsou ponechány na místě svého původního určení či nálezu. V klášterních zahradách jsou instalovány téměř dvě desítky sochařských děl současných českých autorů; výjimkou je významné dílo Františka Bílka, jedna z prvních sochařových realizací s názvem Golgota (1892).
Díky zápůjčkám autorů - Michalu Gabrielovi (Tanečníci), Čestmíru Suškovi (Buben), Jaroslavu Rónovi (Podobizna s lebkou), Pavlu Opočenskému (Umyvadlo, Zpovědnice) a Stefanu Milkovovi (Amorfoid) - jsou vedle děl doyenů českého sochařství zastoupeni také etablovaní sochaři generace, z níž řada náležela k členům umělecké skupiny Tvrdohlaví, založené v roce 1987. Přímo pro areál Anežského kláštera vytvořil dva samostatné objekty František Skála (Přístěnek, Sluneční vozík).
Klášter Na Františku, mimořádně historicky cenný klášterní komplex, jedna z nejstarších gotických staveb Prahy, nese jméno své zakladatelky, přemyslovské princezny sv. Anežky České. Klášter Na Františku byl prvním sdruženým dvojklášterem klarisek a menších bratří v Záalpí a byl také budován jako rodové pohřebiště Přemyslovců. Stal se místem královské korunovace i svědkem královských pohřbů a místem posledního odpočinku. Význam kláštera po Anežčině smrti neupadl, ctili jej také Lucemburkové, nástupci Přemyslovců.
Řeholnice obývaly klášter až do počátku husitských válek, po jejich skončení se do kláštera navrátily a usilovaly o jeho obnovu. Další etapou dějin kláštera je jeho převzetí dominikány v době rudolfínské; tehdy definitivně zanikl klášter menších bratří. Pozemky kláštera byly rozprodány, postupně na nich vznikala nová městská čtvrť. Po odchodu dominikánů se klarisky na František vrátily, úpadek kláštera však nezastavily. Roku 1782 byl Josefem II. klášter zrušen a následně prodán v dražbě. Zchátralému klášteru pronajímanému pro nejrůznější účely opakovaně hrozilo zboření. Poslední návrh přinesl asanační plán Prahy na sklonku 19. století. Díky svému významu však klášter zániku unikl. Od počátku 20. století byl postupně dokumentován, zkoumán a opravován. I přes pohnuté osudy areálu se dodnes dochovalo jádro unikátní dispozice bývalého dvojkláštera. V sedmdesátých letech 20. století byl prohlášen národní kulturní památkou. Po dlouhotrvající rekonstrukci pak byl v osmdesátých letech zpřístupněn.
Přízemí areálu zaujímá prohlídkový okruh věnovaný historii dvojkláštera a jeho zakladatelce. Jeho součástí je také lapidárium v konventu klarisek (černá kuchyně a refektář) a menších bratří (ambit), které zahrnuje významný soubor architektonických fragmentů z doby výstavby kláštera, zakládacích desek oltářů a náhrobních kamenů. Objevte unikátní expozici Národní galerie Praha v Kláštěře sv. Klášter byl pravděpodobně založen v roce 1231 sv. Exponáty pokrývají tři století od období vlády Přemyslovců až po období renesanční estetiky ve 40. letech 16. století. Klášter byl místem královské korunovace, pohřbiště Přemyslovců a posledního odpočinku sv. Anežky České.
Význam kláštera i sbírková expozice jsou doloženy historickými fakty, včetně faktů o tom, že klášter byl prohlášen národní kulturní památkou v sedmdesátých letech 20. století a po rekonstrukci byl zpřístupněn v osmdesátých letech. Instituce a instituce jako Národní galerie Praha v Klášteře sv. Anežska si udržují důležitou roli ve preserved kultury.
