Dnešním hostem je profesor Cyril Höschl, ředitel Psychiatrického centra Praha, Národního ústavu duševního zdraví, a moderátorka Zita SENKOVÁ. Dnešní téma se objevuje v souvislosti s okázalým dávání úspěchu najevo a s tím, jak závist ovlivňuje individuální i kolektivní chování.
Co je závist a jak vzniká
“Závist je in vidia, ale i z těch slovanských jazyků od vidt, viděti,” říká Höschl, a vysvětluje, že jde o směs touhy po něčem, co má někdo jiný, která se projevuje s nepřejícností a snahou druhého o jeho statky zbavit. Z hlediska etiky je závist jedním ze sedmi hlavních hříchů a bývá lovena v kontextu křesťanské tradice, která ji vnímá jako mechaniku, jež může brzdit lidovou spravedlnost. Zároveň je závist nejprázdnější z uvedených hříchů, protože nepřináší potěšení ani radost pro nikoho zúčastněného.
Opakem závisti do určité míry bývá přejícnost, ačkoliv nelze závist zjednodušit jen na nerozlišitelnou paralelu s nepřejícností. Závist jako emoce se vyskytuje napříč kulturami a vždy bývá spojena s porovnáváním a snížením společenské rovnosti. “Závist je nepříjemná asi jako bolest,” dodává Höschl, a upozorňuje na její potenciál vyvolat hnutí odporu, revoluce či kriminalizaci úspěchu.
Závist a pokrok versus destruktivní síla
Podle profesora Höschla v rozumné míře může závist fungovat jako motor pokroku, protože vede k napodobování, zvýšenému úsilí a snaze mít se lépe. Jako ilustraci uvádí muškáty za okny ve vesnických domech, které motivují sousedy k úpravám a zlepšování okolí. Avšak nadměrná závist, která má destruktivní záměr, může mít opačný efekt a vyústit v nenávistné činy vůči úspěšnějším lidem. “Málo je špatně a hodně je také špatně,” shrnuje princip závisti.
V kulturním a ekonomickém kontextu světa reklamy a nerovnosti se závist často živí a stává se matkou akcí odporu či radikálních postojů. Závist tedy není jen osobní problém, ale společenský fenomén, který formuje diverzitu a sociální napětí.
Závist v historickém a antropologickém kontextu
Historické přístupy k závisti vycházejí z literárních a vědeckých diskuzí o lidském chování. Například diskuse o tom, jak se závist projevuje v různých kulturách a jak se odráží v chování lidí, ukazuje, že závist je součástí normální emoční výbavy, a to i u jiných živočišných druhů. Frans B. M. de Waal uvedl výzkumy, které ukazují, že zvířata, podobně jako lidé, rozpoznávají nespravedlnost a reagují na její nerovnováhu, což naznačuje, že závist má evoluční základ.
V souvislosti s českou historií lze sledovat, jak se závist a s ní související sociální dynamika odráží v pohledu na bohatství, nerovnost a soutěživost. Po válce například Češi často porovnávali s Němci prosperitu a snažili se jejich ekonomický náskok snížit, a to prostřednictvím různých společenských i politických mechanismů. Závist tak funguje jako hnací motor nejen k osobnímu zlepšení, ale i k kolektivní akci.
Závist, morální rozměr a každodenní prožívání
Popisovaný jev je možné sledovat i na mikroúrovni: soused má nové auto či luxusní zboží a ostatní to sledují s různou mírou touhy. Někteří se snaží napodobit, jiní naopak projevují odpor a přání, aby druhý „něco ztratil“. Závist se tedy pohybuje na pomezí motivace a destruktivního impulsu. Profesor Höschl připomíná, že i když je závist součástí normálního spektra emocí, její nadměrná forma vyžaduje reflexi a často i psychoterapii, která pomáhá přeformulovat myšlenkové vzorce a posílit kognitivní mechanismy zvládání.
V souvislosti s aktuálními tématy, jako jsou dezinformace, negativní zprávy a strach z války, Höschl vysvětluje, jak se jednotlivci liší ve své interpretaci reality. “Míra neuroticismu je dána geneticky, ale vždy existuje prostor pro modifikaci,” říká. Negativní čtení světa posiluje úzkostnou reakci v mozku, zatímco optimistický styl může zvolit odolnější reakce a lepší zvládání stresu. Diagnostika může použít psychoterapeutické techniky k přerámování myšlenkových vzorců a k rozvíjení zdravých coping strategií.
Praktické doporučení pro zvládání závisti
Optimistický a pesimistický atribuční styl do velké míry určují, jak lidé reagují na společenské a ekonomické tlaky. Podle Höschla je důležité rozpoznat svůj styl čtení reality a věnovat pozornost tomu, jaké zdroje informací používáme. „Především být ostražitý vůči podezřelým zdrojům informací. Komunikovat s rozumnými lidmi,“ nabádá. V rámci odložené satisfakce ukazuje na známý pokus s dětmi: když děti čekají na odměnu, mohou dosáhnout lepšího výsledku; závist tedy bývá součástí normální emoční výbavy, která má ale svůj vyvážený mezník.
V konečném důsledku je důležité hledat efektivní způsoby, jak závist zvládat, a to prostřednictvím sebeuvědomění, sociální podpory a etických kontextů, které brání destruktivnímu jednání. Vedle toho lze upozornit na to, že samotné prostředí a kultura mají vliv na to, jak se závist projevuje - v některých společnostech bývá méně otevřená, v jiných naopak více otvorená k postřehům o nerovnosti a úspěchu.
Na závěr připomíná Höschl, že závist je složitý a mnohovrstevný jev, který je důležité chápat jak na individuální, tak na sociální úrovni. Závist je tedy součástí normálního výbavného spektra, ale musí být řízena tak, aby nepřekročila hranice, které by škodily jednotlivci ani společnosti.
