Po příchodu k oltáři ho kněz spolu s přisluhujícími pozdraví obvyklou úklonou, políbí ho a může ho také okouřit kadidlem. Po skončení vstupního zpěvu se kněz i věřící vstoje znamenají křížem. Milost Ježíše Krista, našeho Pána pro nás …
Po zahajovacím pozdravu může kněz několika slovy uvést věřící do slavení mešní liturgie. Úkon kajícnosti začíná výzvou kněze. Je vhodné, aby tato výzva bezprostředně navazovala na předcházející uvedení do mešní liturgie. Dříve než budeme slavit památku Páně, je třeba, abychom se dobře připravili: proto zkoumejme každý sám sebe a vyznejme, že jsme hříšníci. Kdybychom řekli, že nemáme hřích, sami sebe klameme a pravda v nás není. Vyznávám se všemohoucímu Bohu a vám všem, že často hřeším myšlením, slovy i skutky a nekonám, co mám konat: bijí se v prsa a říkají: je to má vina, má veliká vina.
Následuje volání Kyrie, eleison. K: Kriste, smiluj se. Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle. Chválíme tě. Velebíme tě. Klaníme se ti. Oslavujeme tě. Vzdáváme ti díky pro tvou velikou slávu. Pane a Bože, nebeský Králi, Bože, Otče všemohoucí. Pane, jednorozený Synu, Ježíši Kriste. Pane a Bože, Beránku Boží, Synu Otce. Ty, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi; ty, který snímáš hříchy světa, přijmi naše prosby. Ty, který sedíš po pravici Otce, smiluj se nad námi. Neboť ty jediný jsi Svatý, ty jediný jsi Pán, ty jediný jsi Svrchovaný, Ježíši Kriste, se svatým Duchem ve slávě Boha Otce.
Všichni se spolu s ním chvíli potichu modlí. Mezitím se koná příprava na evangelium. Užívá-li se kadidla, vloží ho kněz do kadidelnice. Jáhen nebo kněz jde k ambonu; mohou ho doprovázet přisluhující s kadidlem a svícemi. Mešní liturgie pokračuje homilií. Každou neděli a o slavnostech s povinnou účastí na mši je povinná; v ostatních dnech se doporučuje. Každou neděli a o slavnostech (nebo i při jiných významných příležitostech) následuje společné vyznání víry. Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem: skrze něho všechno je stvořeno. On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. Následující větu říkají všichni skloněni (o slavnosti Zvěstování a Narození Páně vkleče). Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Byl za nás ukřižován, za dnů Poncia Piláta byl umučen a pohřben. Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma. Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce. A znovu přijde, ve slávě, soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce. Věřím v Ducha svatého, Pána a dárce života, který z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků. Věřím v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku. Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země. I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho; Při následujících slovech až ke slovům Marie Panny se všichni skloní; jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých; vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího; odtud přijde soudit živé i mrtvé.
Bohoslužba slova končí přímluvami. Je vhodné, aby věřící dali najevo svou účast také tím, že jejich zástupci přinášejí chléb a víno k slavení eucharistie. Zároveň mohou přinášet dary pro kostel, pro církev, pro ty, kdo potřebují pomoc, apod. Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého světa. Z tvé štědrosti jsme přijali chléb, který ti přinášíme. Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého světa. Z tvé štědrosti jsme přijali víno, které ti přinášíme. Přípravu darů zakončí kněz výzvou k lidu. Eucharistická modlitba začíná dialogem před prefací. Potom kněz s rozpjatýma rukama zpívá nebo říká prefaci. skrze Ježíše Krista. Svatý, Svatý, Svatý, Pán, Bůh zástupů. Nebe i země jsou plny tvé slávy. Hosana na výsostech. Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně. Sepne ruce. Ukáže lidu tělo Páně, položí ho znovu na paténu a pokleknutím ho pozdraví. VEZMĚTE A PIJTE Z NĚHO VŠICHNI: TOTO JE KALICH MÉ KRVE, KTERÁ SE PROLÉVÁ ZA VÁS A ZA VŠECHNY NA ODPUŠTĚNÍ HŘÍCHŮ. TOTO JE SMLOUVA NOVÁ A VĚČNÁ. Ukáže lidu kalich s krví Páně, postaví ho znovu na korporál a pokleknutím ho pozdraví. Proto konáme, Otče, památku smrti a vzkříšení tvého Syna, obětujeme ti chléb života a kalich spásy a vzdáváme díky za to, že smíme stát před tebou a můžem ti sloužit. Pán Ježíš řekl: Proste, a bude vám dáno. Když jsme byli pokřtěni, (nepřijali jsme ducha otroctví, abychom se znovu báli, ale) přijali jsme Ducha synovství, v němž smíme Boha nazývat Otcem. Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. Vysvoboď nás ode všeho zlého, Bože, a dej našim dnům svůj mír. Sepne ruce. Pane Ježíši Kriste, tys řekl svým apoštolům: Odkazuji vám pokoj, svůj pokoj vám dávám. Nehleď tedy na naše hříchy, ale na víru své církve, a podle své vůle ji naplňuj pokojem a veď k jednotě. Sepne ruce. A všichni se navzájem pozdraví způsobem, který je v místě obvyklý, např. podáním ruky se slovy Pokoj s tebou. Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi. Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi. Pokud lámání trvá delší dobu, může se toto volání opakovat vícekrát. Pane Ježíši Kriste, Synu Boha živého, tys naplnil Otcovu vůli a v Duchu svatém jsi dal svou smrtí život celému světu. Hle, Beránek Boží, ten, který na sebe vzal hříchy světa. A s úctou přijme Kristovo tělo. A s úctou přijme Kristovu krev. Potom jde podávat svaté přijímání věřícím. A přijme tělo Páně. Stejným způsobem podává svaté přijímání i jáhen, akolyta nebo laik, jemuž byla svěřena tato služba. Když kněz přijímá tělo Páně, začne se zpívat zpěv k přijímání. Pokud se při svatém přijímání nezpívá, může se před anebo po podávání věřícím přečíst z misálu text antifony k přijímání. Po rozdávání svatého přijímání kněz nebo jáhen nebo akolyta vyčistí nad kalichem paténu a potom i kalich. Potom se kněz může vrátit k sedadlu. A všichni se spolu s ním chvíli potichu modlí, pokud nepředcházelo tiché díkůčinění.
Velikonoce a naděje! Dvě slova, která vzájemně souvisí jedno s druhým; jedno je obsaženo v druhém.„Buď veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista! Protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví, které nepomine“ (1 Petr 1,3). Tato slova směřovala z úst svatého apoštola Petra k prvním křesťanům možná právě v okamžiku, kdy se shromáždili k oslavě velikonoční vigilie, aby si připomněli Kristovu smrt a vzkříšení a aby také mohli být pokřtěni připravující se katechumeni. Lidem znaveným dlouhým a prázdným hledáním pravdy anebo zklamaným zachováváním mojžíšských zákonů tato slova odkryla zčista jasna nový pramen světla a radosti. To nám dosvědčují i následující apoštolova slova jeho listu: „A proto budete potom jásat, i když vás musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky, aby se vyzkoušela vaše víra, vzácnější než pomíjející zlato…Toho milujete, ačkoli jste ho neviděli; v něho věříte, třebaže ho ještě nevidíte. Od té doby už pro církev uběhlo více než tisíc devět set velikonočních vigilií. Ženy, které se velikonočního rána ubíraly k hrobu, si mezi sebou říkaly: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobky?“ (Mk 16,3). To stejné bychom mohli říci i dnes: kdo nám odvalí hrobový kámen, který se ale mezitím stal mnohem masivnější a těžší, abychom mohli uvidět Vzkříšeného?
Pokračuje úvaha o tom, jak Velikonoce spojují naději a skutečnost moderního života. Dvacet století lidských dějin neproběhlo marně. Na jednu stranu napomohla prohlubujícímu se poznání Krista v církvi, na druhou stranu ale přispěla k našemu oddálení se od něj a jeho zastínění. Všechno kolem Ježíše Nazaretského se stalo tak komplikované, každý říká to svoje. O jeho osobě se píší naprosto různorodé věci; každý se snaží ho získat na svou stranu; stále můžeme slýchat „Kristus je tady“ nebo „Kristus je támhle“. I my samotní - myslím věřící a praktikující křesťané - jsme tím, že při každé mši vyznáváme jeho smrt a vzkříšení, skončili u určitého zvyku a už nás tato slova nijak neudivují. Kámen, který nám zastiňuje Krista je v dnešní době utvořený z konformismu, z ledabylého naučeného opakování, ze zvykovosti a tudíž lhostejnosti. To je však kámen, který ani tak nezatěžuje Krista, ale nás a naše srdce.
Velikonoce a naděje! Dvě slova, která vzájemně souvisí jedno s druhým; Prvotní velikonoční křesťanská katecheze vnímala toto spojení uskutečněné dokonce i v přírodě: Velikonoce přicházejí v době, kdy se příroda probouzí ze zimního spánku a otevírá se jaru, novému slunečnímu teplu, rozkvétání stromů, tedy k triumfálnímu návratu života. Zmiňovaná pasáž uvádí, že Kámen od hrobu se může stát symbolem překonání smrti a naděje v novém životě skrze Krista. Tato naděje se živí vzpomínkou na to, co již v minulosti Bůh učinil našim otcům, když silným ramenem vysvobodil svůj lid z Egypta. Proto se každoročně tato naděje při slavnosti Velikonoc oživuje jako připomínka Božího gesta (srov. Ex 12,14).
Toto očekávání bylo více než kdy jindy živější o jedné z velikonočních nocí třicátých let po Kristu, když Ježíš začal večeřet se svými učedníky a řekl: Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět. Neboť vám říkám: Už ho nebudu jíst, dokud se nenaplní v Božím království (Lk 22,15n). Během této večeře Ježíš uvolnil smyčku dlouhého čekání; řekl, že jeho krev, která má být prolita, ustanovuje novou a věčnou smlouvu a přináší ono očekávané univerzální odpuštění hříchů, které ohlašovali proroci (srov. Lk 22,20).
Tato zvěst však byla jakoby přehlušena událostmi, které brzy potom následovaly: zatčení v zahradě, soudní proces, smrt a pohřbení. Učedníci kráčící do Emauz říkali: My jsme doufali, že on je ten, kdo má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo (Lk 24,21). Na stupnici naděje bylo dosaženo bodu nula. Ale najednou se jako zvukem hlásné trouby rozlehla zvěst: Vstal z mrtvých! Viděly ho! Zjevil se Šimonovi! Jde před vámi do Galileje, tam ho uvidíte! V těch dnech, kdy uviděli svého Mistra živého, prožili učedníci zkušenost toho, co znamená být znovuzrození k živé naději. A tuto živou naději předali také nám: Bůh ho vzkřísil, aby vaše víra a naděje byly v Bohu (srov. 1 Petr 1,21).
Proč ale jenom naděje? Není by bylo lepší hovořit o jistotě, či lépe o historické jistotě, vzhledem k Ježíšovu vzkříšení? Svatý Pavel napsal, že to, v co se doufá, pokud to vidíme, už není naděje (srov. Řím 8,24), a učedníci viděli Vzkříšeného; jedli společně s ním a dotýkali se ho svýma rukama! Zde se jedná o naději, která už se dotýká nás a nejen Ježíše; jejím obsahem je: Ten, který z mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla (Řím 8,11); jinými slovy: jestliže Ježíš Kristus opět vstal, i my vstaneme! Opět se opakuje to, o čem jsme mluvili, uskutečněná naděje dala povstat další větší.
Ježíšovo vzkříšení z mrtvých je prvotinou, která ohlašuje vzkříšení celého Těla: On je prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých (Kol 1,18). Je to otevřená průrva ve zdi smrti, skrze kterou ho může každý člověk, který chce, následovat ke svobodě a slávě, do níž jako první vstoupil. Pokusme se rozebrat tuto naši naději. Jde snad jenom o naději na nějaké vzkříšení, které by mělo nastat v daleké budoucnosti, ale nezmění nic na našem současném dnešním životě?
Na první pohled by se to tak mohlo zdát: po Ježíšově vzkříšení pokračovalo ve světě všechno stejně, stále tu zůstala smrt a všechno, co s sebou přináší: nenávist, násilí, utrpení, rozdělení, hřích. Když však pronikneme na hlubinu dané věci, není tomu už tak; existuje zde malý zárodek, který se vyvíjí směrem k životu a ke slávě. Je to klíček víry, je to skutečnost lásky, kterou samotný Duch Vzkříšeného vlévá do našich srdcí a utváří naději plnou jistoty (srov. 2 Kor 3,12), útěchy (srov. 2 Sol 2,16) a radosti (srov. Řím 12,12).
Jí se můžeme chlubit jako něčím, co je naprosto jisté: Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha. Ale nejen to! Chlubíme se i souženími. Víme přece, že soužení plodí vytrvalost. Vytrvalost plodí osvědčenost, osvědčenost plodí naději. Jak vidíme, kromě slova radost vstupuje do našeho tématu křesťanské naděje i slovo soužení. Nesmíme brát toto slovo na lehkou váhu, poněvadž obsahuje tu nejobávanější výzvu pro naději, a pokud se nijak neřeší, je schopna naději naprosto zničit.
Říká se, že bolest, a zvláště bolest nevinných, je skálou ateismu, tedy jeho oblíbeným argumentem a pustošivou zbraní. A právě bolesti je na světě tolik… Náš nervový systém je jako centrála, v níž se rozeznívají všechny bolestné senzace, pocity hrůzy a úzkosti. Co po tom všem smíme říci ve prospěch naděje? Kristus vstal; Kristus, který zakusil lidskou bolest a špatnost; tím, že vstal, vynesl na světlo nový princip, jistotu: bolest není tím posledním slovem, ale pouze předposledním. Ale nejenom „potom“, protože pro toho, kdo věří, už vzkříšení započalo v tomto životě. Svatý Pavel napsal, že kdybychom měli naději v Krista jenom v tomto životě, pak jsme těmi nejubožejšími ze všech lidí (srov. 1 Kor 15,19).
Pokračuje myšlenka, že pokud by nám vzkříšení nepomohlo již teď, abychom se radovali i ve zkouškách, nebylo by to pravé světlo víry. Být svědkem naděje je v dnešní době nejkrásnějším darem, který může věřící světu dát. Modlitba a víra nás vedou k tomu, že kráčíme s Kristem i tváří v tvář těžkostem, a že radost je naším nejsilnějším svědectvím. Proto i dnes voláme: Kristus vstal, aby naše víra a naděje byly v Bohu a aby Duch svatý naplňoval naše srdce pokojem a radostí.
V dalším oddíle se vyznává víra v Ježíše Krista jako klíčové vyjádření křesťanství. Až do teď se vlastně nemluvilo o ničem výjimečném. V nějakého boha věří mnoho lidí. Ale ve chvíli, kdy vyznáváme „Věřím v Ježíše Krista“ přicházíme k srdci křesťanství. Teprve on nám dává pravdivé porozumění tomu, kdo je Bůh. Odtud pak je už jen krůček k tomu poslednímu - snad nejprovokativnějšímu vyznání: Ježíš je Pán. Pán (kýrios) - slovo rezervované pro Boha, ale zároveň titul římského císaře. Křesťané se hlásí k tomu, že tímto posledním a jediným Pánem je Ježíš z Nazaretu, Ukřižovaný.
Ježíšova identita jako Krista (Mesiáše) znamená nejhlubší naději pro lidský život: že Bůh je s námi a že Ježíšovy skutky a oběť otvírají cestu ke spáse. Kristus je ten, kdo naplňuje Boží vůli a skrze něj se poznává Bůh jako Otec, Stvořitel a vládce světa. Pánova oběť na kříži, jeho smrt a zmrtvýchvstání jsou jádrem evangelia, které mění lidské životy.
V závěru tohoto úseku jsou připomínány přímluvy a svědectví o vzájemné podpoře víry. Příběhy rodin a mladých lidí, kteří zůstávají s Ježíšem, ilustrují, jak naděje prokáže svou sílu i v každodenním boji a jak batoh žívote plný zátěže lze proměnit skrze víru a odhodlání následovat Krista. Ostření na život v liturgické praxi a osobní svědectví posiluje komunitu věřících a jejich schopnost sdílet radost z Kristova vzkříšení. Náš vzkříšený Pane, ve tvém novém životě je skryt i náš nový život, všechno světlo, radost a pokoj.