Na slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie otevřela pařížská katedrála Notre-Dame znovu dveře pro návštěvníky. O Notre-Dame bylo již řečeno a napsáno téměř vše, ale mnoha návštěvníkům, včetně katolíků, uniká její zvláštní podstata, která se skrývá v osmi stoletích její historie a symbolice.
Tato největší budova Evropy 12. století (o ploše téměř 6000 m2), postavená roku 1163 z iniciativy pařížského biskupa Maurice de Sully na ostrově Île de la Cité, údajně stojí na troskách čtyř dřívějších kostelů, z nichž první pocházel ze čtvrtého století a byl postaven v raně křesťanském stylu. Po něm následovaly budovy v merovejském, karolinském a románském slohu, přičemž několik jejich částí bylo při stavbě nynější gotické katedrály zachováno.
Její architektura má zrcadlit „zlatý řez“. Dokonalý soulad a vytříbenost gotické architektury Notre-Dame nemohou uniknout ani úplně lhostejnému pozorovateli. Málokdo si však uvědomuje, že estetická dokonalost tohoto monumentu je výsledkem sofistikovaného matematického pravidla zlatého řezu či „posvátné geometrie“, které často uplatňovali středověcí stavitelé katedrál i antičtí stavitelé takových mistrovských děl, jako je například Parthenon. Aby budova mohla dosáhnout této dokonalosti, musí se poměr mezi výškou průčelí a jeho šířkou co nejvíc blížit číslu fí (zhruba 1,618).
Má katedrála bránu, kterou utvořil ďábel? To je jedna z nejtrvalějších legend, které se s Notre-Dame pojí. Lze vysvětlit ohromující dokonalost kovářské práce na hlavním portálu tohoto gotického monumentu? Podle publikace Národní francouzské knihovny jsou svary na kování „tak četné a tak dobře provedené, že ani nelze určit jejich množství“, a nějaký čas se dokonce tvrdilo, že železo bylo odlito, nikoli vykováno. Díky tomu se mezi lidmi rozšířila fáma, že kovář Biscornet prodal svou duši ďáblovi, aby ve stanoveném čase dosáhl tohoto pozoruhodného technického výkonu. Legenda dále uvádí, že brána musela být pokropena svěcenou vodou, než se odpor zámku zlomil, a že Biscornet po slavnostním otevření katedrály tajemně zmizel. Metodu, kterou středověký řemeslník použil, se podařilo napodobit až v 19. století.
Katedrála byla ve francouzských dějinách místem, kde se přijímaly zákony. Roku 1302 se klenby katedrály, tehdy ještě nebyla úplně dostavěna, staly dějištěm velice světské události: král Filip Sličný svolal představitele tří stavů francouzského království - šlechty, duchovních a „třetího stavu“ - a vytvořil tak úplně první „generální stavy“, jakýsi parlament.
Notre-Dame je ve Francii výchozím bodem všech cest. Epicentrem všech silnic v zemi ji roku 1769 učinil král Ludvík XV. vydáním královských patentů. Hmotnou podobu však tento bod, od něhož se počítají vzdálenosti mezi městy, dostal rozhodnutím městské správy až v roce 1924.
Během francouzské revoluce byla Notre-Dame „chrámem Rozumu“. Za vlády teroru revoluce zničila, vydrancovala nebo konfiskovala většinu bohoslužebných míst. Notre-Dame byla přeměněna v chrám Rozumu pro kult Nejvyšší bytosti. Z vypleněné katedrály se později stal sklad sudů na víno a roku 1802 byla navrácena k bohoslužebným účelům. Napoleonova korunovace roku 1804 znamenala první etapu její rehabilitace, neboť císař pro tuto událost nařídil, aby byla opravena.
Katedrála byla místem obrácení oslavovaného básníka Paula Claudela. Jde o jednu z nejslavnějších konverzí v novodobých francouzských dějinách. Paul Claudel (1868-1955), který byl dříve agnostikem, prožil náhlé setkání s Bohem 25. prosince 1886, když poslouchal vánoční nešpory. „Stál jsem v davu, blízko druhého sloupu u vstupu do presbyteria vpravo od sakristie. A tehdy přišla událost, která ovládá celý můj život,“ vzpomínal, a v jediném okamžiku prý uvěřil.
Na konci druhé světové války byla katedrála symbolem osvobození Paříže. Den po té, co německá okupační vojska 25. srpna 1944 kapitulovala, generál Charles de Gaulle vstoupil do osvobozeného města a mířil přímo na nádvoří slavné katedrály. Zpíval Magnificat spolu s chrámovým sborem a vyprávěl, jak se Magnificat rozeznělo. „Rozeznělo se Magnificat. Zpívalo se kdy vroucněji?“
