Daniel Pitín se během února představil hned na dvou místech, a to v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze s Postní intervencí Zpovědnice a o týden později s výstavou Broken Windows v Českých Budějovicích, kterou připravuje ve spolupráci s kurátorem Jenem Kratochvilem. Pitín patří mezi výrazné osobnosti současné české malby a jeho tvorba zahrnuje malbu, video a instalace, často zasazené do specifických prostorů. Záhy po absolvování AVU v Praze se mu podařilo prosadit na mezinárodní scéně a v posledních dvou letech prezentoval díla v galerii hunt kastner v Praze (Barokní kancelář, 2016) či v Nicodim Gallery v Los Angeles (The Mechanical Flowers, 2017).
V rozhovoru s Petrou Lexovou Pitín popisuje, že hlavním inspiračním zdrojem pro výstavu Broken Windows je film Alfreda Hitchcocka Okno do dvora (1954). Pracuje s odkazy na filmy a převádí je do vlastních kulis a animací, přičemž hlavní téma se týká paměti a vnímání, tedy kódu v hlavě diváka, který umožňuje rozpoznat spojení s filmovou estetikou. V představě autora jde o pozici pozorovatele a o to, jak soukromí ovlivňují proudy informací z médií a internetu. Kontrast mezi hollywoodskou estetikou a rozpadajícím se prostředím se promítá do malby i do instalace.
Pitín dále vypráví, že barva, kompozice a gesto hrají roli v malbě nad rámec filmového materiálu a vedou k dalším posunům. Baví ho pracovat s různými médii: malbou, videem, koláží a instalací, a současně reflektuje, jak prostor ovlivňuje divákovu pozornost. Rozhovor ukazuje, že pitínův postup zahrnuje pevný důraz na paměť a na interakci médií s osobní zkušeností. V jeho názoru je prostor důležitý nejen jako obrazový rámec, ale jako klíčový element, který formuje interpretaci díla.
V Domě umění v Českých Budějovicích Pitín představuje soubor obrazů z posledních dvou let a jedno video. Jeho práce pracují s konfrontací a vzájemným poučením mezi pohyblivým a statickým obrazem; video umožňuje konkrétnější dotažení ideje, zatímco malba vyžaduje distanc a vytváří prostor pro znejistění. Kurátor Jen Kratochvil v diskusi s Pitínem doplňuje, že obraznost Pitínova díla vzniká konfrontací a vzájemným poučením mezi těmito médii, a že rozličné interpretace jsou v jeho díle důležité a zamýšlené.
Pitínovo stálé zkoumání prostoru jako jeviště a paměti se promítá i do jeho intervencí mimo ateliér. V kostele Salvátora byla instalace umístěna na bočních zpovědnicích a doplněna kolážemi, aby vznikl dialog mezi novým dílem a barokními artefakty. Podle kurátora Norberta Schmidta i Jena Kratochvila tato přemostění mezi kontextem morálně silnými prostorami a současnou uměleckou řečí vytvářejí novou prezentační platformu, která propojuje sakrální prostor s moderní výstavní praxí. Pitínem použitý postup v kostele vychází z respektu k prostoru a vyhýbá se až příliš rušivému zásahu do existujícího mobiliáře; náplní je spíše rozšíření a uvedení do nového kontextu.
Když Pitín mluví o svém pojetí prostoru, zřetelné je, že prostor pro něj znamená kombinaci reálného a mentálního světa, světa za kulisami. V jeho představě se divák paradoxně ocitá mezi realitou a iluzí, kdy iluze scény má vnitřní dramaturgii a možnost otevřít se introspekci. Malba pro něj bývá žárlivá a vyžaduje soustředění na povrch a vrstvy, zatímco video umožňuje explicitněji dotáhnout ideu bez nutnosti narace. Pitín tvrdí, že nejlepší obraz vzniká, když se námět během tvorby vytratí a vyplní ho samotná malba; v videu se naopak autor může dopřát přesnosti a myslet jen na samotnou myšlenku, bez rozptylování různými příběhy.
Kurátor Petr Nedoma a ostatní kurátoři zdůrazňují, že Pitínova práce ukazuje emancipaci médií a jejich vzájemnou vzájemnou stimulaci, čímž se posiluje význam malby samotné. Pitín v souvislosti s českobudějovickou výstavou a intervencí v Salvátorovi sdílí vlastní pohled na zpovědnice jako na pamětní a dialogické prvky, které spojují historické a současné vrstvy - od raně barokních zpovědnic až po současnou malbu a koláže. Zpovědnice tak slouží nejen jako autentický historický objekt, ale i jako pojítko mezi generacemi, které otevírá otázky o moci, paměti a komunikaci napříč časem.
V rámci prezentace Pitínovy tvorby se objevují i texty a medailony, které připomínají kurátorské a pedagogické vrstvy, včetně poznámek o vernisážích, projektech a sbírkách, a ukazují, jakou roli hraje kontext prostoru pro interpretaci děl. Výstavy a projekty v Praze a Českých Budějovicích demonstrují, že Pitínova práce je cíleně orientována na spojení médií, prostoru a paměti, a že jeho tvorba zůstává nadčasově relevantní díky reflexi o tom, jaké místo zaujímá obraz ve světě moderních médií.
