Politický slib, jasný urbanistický plán, modernistický architektonický výraz, tradiční brazilské prvky, nadšení dělníci a železobeton - to vše bylo základem pro vybudování hlavního města Brazílie mezi lety 1956 a 1960. Betonová socha Marco Brasília (Milník pro Brasílii) od Oscara Niemeyera na ústředním náměstí Tří mocí v hlavním městě Brazílie je pomníkem zápisu tohoto města na seznam památek světového dědictví UNESCO v roce 1987. Nominaci si zasloužila po pouhých 27 letech existence jako vrcholné dílo lidské kreativity 20. století, které pozoruhodným uměleckým způsobem ztvárnilo principy a ideály modernistického hnutí, jak je v roce 1943 vytyčil Le Corbusier v Athénské chartě.
K realizaci tohoto velkolepého díla v odlehlé pustině vnitrozemí, kam musel být veškerý stavební materiál dopravován z obrovských vzdáleností, zcela stěžejním způsobem napomohl beton, ať už šlo o rekordně rychlou výstavbu velkého množství úředních a obytných budov, umělecké skvosty smělé architektury Oscara Niemeyera a dalších brazilských tvůrců, přehradní dílo pro zásobování města vodou a elektřinou či o zpevnění rozlehlých ploch náměstí a komunikací nebo o několikaúrovňový autobusový terminál, ve své době považovaný za největší betonovou stavbu světa. Pohledový beton a styl zvaný brutalismus byl v Brasílii povýšen na hlavní uměleckou metodu.
Samostatnou kapitolu tvoří tzv. „polidštěný beton“ v tvorbě Athose Bulcãa, který vytvářel z betonových struktur díla považovaná za vrchol mistrovské integrace umění do architektury, stejně jako v krajinářských kreacích zahradního architekta Roberta Burleho Marxe. Myšlenka vybudovat nové hlavní město ve vnitrozemí byla zakotvena už v první brazilské ústavě v roce 1889. O 67 let později byl charismatický prezidentský kandidát Juscelino Kubitschek dotázán během své volební kampaně, jestli tuto ústavní vizi konečně naplní, a on to přímo z tribuny svým voličům slíbil. Po svém zvolení si vědom vrtkavosti brazilských politických poměrů předsevzal, že to musí zrealizovat během pěti let svého funkčního období. Požádal svého přítele Oscara Niemeyera, aby mu navrhl prezidentský palác, z urbanistické soutěže vzešel plán města (Plano piloto) od Lucía Costi. Ten navrhl čtrnáctikilometrovou hlavní třídu (Monumentální osu) přepůlenou příčnou Dopravní osou.
Klíčové stavební a architektonické momenty Brasílie
Lucio Costa neměl rád, když jeho návrh přirovnávali k letadlu; podle něj byl spíš motýlem. „Město, které jsem vymyslel,“ řekl Costa. „Mě nepřitahují pravé úhly a rovné linie, tvrdé a neohebné, stvořené člověkem. Mě přitahují volně plynoucí smyslné křivky.“ Architekt, průkopník zkoumání formálních možností železobetonu co do estetického účinku a překvapivých dojmů, svá díla zadával výhradně brazilským umělcům. Studoval na Škole výtvarných umění v Riu de Janeiru. Od roku 1936 spolupracoval s Luciem Costou a v letech 1934 až 1943 společně vytvořili budovu Ministerstva školství a veřejného zdraví v Riu de Janeiru, první moderní brazilskou stavbu. V 40. letech působil v Belo Horizonte, kde byl tehdy starostou Juscelino Kubitschek a kde vytvořil řadu budov kolem jezera Pampulha. Od sklonku 50. let projektoval v novém hlavním městě Brasília většinu oficiálních staveb, ale také obytné bloky, soukromé rezidence ad., celkem na 160 realizací za půlstoletí. Po vojenském převratu v 60. letech žil až do roku 1982 převážně v exilu, v Paříži, kde mj. navrhl sídlo Sídlo Francouzské komunistické strany (1967).
Alvorada, portugalsky znamená úsvit, „úsvit nové Brazílie“. Prezidentský palác byl inspirován tradiční brazilskou fazendou - nízkým venkovským stavením zastíněným loubím, s malou kaplí v sousedství. Legendární bílé sloupy zdvojené odrazem ve vodní hladině vynášejí přízemí paláce půldruhého metru nad úroveň okolního trávníku a vytvářejí dojem, že se celá konstrukce vznáší nad zemí. Jejich tvar se roku 1960 dostal i do znaku Brasílie, a byl po celé zemi napodobován v nejrůznějších stavbách. Kaple propojená rampou s palácem Alvorada je jednou z mnoha církevních staveb Oscara Niemeyera, komunisty a ateisty.
Megastavby Brasília zahrnují Ministerstvo zahraničních věcí, Ministerstvo spravedlnosti a univerzitní kampus, a byly často označovány za vrcholný projev moderní architektury 20. století. Vznik Brasílie umožnil svým nakažlivým nadšením i špetku megalomanie. Když v roce 1964 převzala státní moc armáda, Kubitschekova politická práva byla na deset let suspendována a on odešel do exilu, do Brazílie se vrátil roku 1967. Nyní je pohřben v památníku od Oscara Niemeyera, který byl otevřen v roce 1981. Roku 1996 mu byl in memoriam propůjčen Řád T. G. Přes všechna období zůstává Brasília ikonou modernistické architektury a urbanistického plánování, která inspirovala generace architektů po celém světě."
Hledání inspirace v zákulisí a dopady na společnost
„Chtěl jsem udělat cosi na způsob veliké sochy, která by zrcadlila náboženské představy,“ prohlásil Niemeyer. „Zapustil jsem loď pod zem a vytvořil do podzemí tunel; tento kontrast dvou prvků - prozářené lodi a tmavé štoly - mi umožnil hrou stínu a světla docílit efektu starých katedrál.“ Brasília není ideálním městem a jako jiná města má mnoho nefunkčních aspektů zasluhujících oprávněnou kritiku. Ale nejzajímavější je, jak obyvatelé město přizpůsobili svým potřebám a brazilským tradicím. Dnes už v kulisách onoho abstraktního modernistického plátna najdeme i kavárny a mnoho míst, kde se vedou společenské rozhovory. Lidé si prostě Brasílii pobrazilštili. Brasília nefunguje jen jako projekt, ale také jako inspirační světlo a aspirace pro společnost.
Podklady pro tento článek čerpaly z knihy Brasília - město - sen (Titanic, 2017), která dokumentuje architekturu, urbanistický plán a české stopy v kontextu brazilského hlavního města. Kniha vychází z bohaté dokumentace fotografií Pavla Friče a doprovodných textů editorky Yvonně Fričové, a shrnuje nejen samotný projekt, ale i sociální a kulturní dopady na Brazílii i její okolí.
České a mezinárodní kontexty a souvislosti
V druhé části textu se objevují poznámky o českém původu Juscelina Kubitscheka, který stál u zrodu Brasílie, a o vlivu Le Corbusiera na Athénskou chartu a modernistické myšlenky, které ovlivnily brazilskou architekturu. Dělí se zde i zkoumání vztahu mezi architekturou a národní identitou, a to prostřednictvím původů a přínosů významných osobností, včetně Joaquima Cardozo, který pomohl převést Niemeyerovy vize do matematických rovnic a praktických modelů. Vznik Brasílie je tedy nejen technickým výkonem, ale i sociálním a kulturním projekt, který vyvolává diskuse o tom, co znamená „nové město“ pro jeho obyvatele a pro národní dědictví.
