Tento text zpracovává různorodé výklady narození spasitele v kontextu liturgických období, historických tradic i duchovních proměn lidstva.
Na začátku křesťanství nestojí příchod Pána Ježíše, ale touha po jeho příchodu, touha lidstva. Proto také liturgický rok nezačíná Vánocemi, ale Adventem, dobou těšení, nedočkavosti, tajemné nenaplněné radosti.
Bohužel to často neodpovídá našemu adventnímu naladění - komu by přinášelo tajemnou nenaplněnou radost shánění jídla a dárků v přeplněných obchodech, generální úklid a kuchání kaprů? A tak mnohem častěji než výraz touhy slyšíme i od křesťanů povzdech: „už aby ty vánoce byly za námi“, případně horší verzi: „já ty vánoce upřímně nesnáším“.
Musíme v sobě pracně hledat zbytky dítěte, abychom zahlédli kouzlo a poezii Vánoc, nebo křesťana, abychom uviděli jejich podstatu.
Podobně asi vypadal velký Advent lidstva - kdo byl dítětem, prožíval dobu nedočkavosti, i když nevěděl přesně, na co čeká.
Pak byli ti, kteří věděli, o co půjde - někteří žili touhou a jiní kucháním kaprů a velkým úklidem.
A najednou se naplnil čas a bylo to tady!
Kdyby byl Pán Bůh člověk, už dávno před Ježíšovým narozením by visely přinejmenším po celém Betlémě, Nazaretě a Jeruzalémě plakáty, proroci by prorokovali o Ježíšově narození do všech detailů, aby nemohlo být pochyb o jeho pravosti.
Andělé by hlásali nahlas a po celé zemi, nejen Marii, Josefovi a pastýřům.
Prostě nikdo by nemohl zůstat na pochybách, každý by byl postaven před jednoznačné rozhodování: přijmout nebo odmítnout Spasitele.
Ale Pán Bůh naštěstí není člověk.
Jeho nekonečná sláva je tak skutečná, že vůbec není závislá na lidském poznání a uznání.
Místo bombastického sebezjevování tedy nastupuje jemná božská pedagogika, která naplňuje Boží přítomností každou lidskou duši zvlášť podle toho, jak je na jeho příchod připravena.
Panna Maria byla celá jednou velkou touhou - byla tak v Božím plánu předvěděna, stvořena, a také naplněna.
Byla naplněna Kristem ve všech dimenzích své bytosti, včetně tělesné.
Simeon a Anna - spravedliví, kteří žili celý život jen touhou po mesiáši - nepotřebovali žádné vnější znamení ani zázrak.
Mudrci z Východu - co hledali na noční obloze? Ne vědu, ale především pravdu, naplnění - a Pravda našla je.
Bůh se nepohoršuje nad hvězdopraveckým uměním, ale používá ho jako přirozené rozumové cesty k sobě.
Všimněme si, že hvězda nedovedla mudrce až k Dítěti, ale ke svědectví Písem, ke Zjevení.
Pak jsou tu znalci Zákona, znalci předpisů a dobrého chování, kteří se ve svém adventu zabývají především jídlem a úklidem.
K těm Bůh nepromlouvá ústy anděla ani vnuknutím Ducha, ale posílá k nim pohany s otázkou po Spasiteli.
A jejich reakce? Dobře chápou, na koho se pohané ptají, podají přesnou informaci, ale nenechají se dotknout, naplnit radostí: „Nezlobte se, na to nemáme čas, to víte, té práce před vánocemi.“
Bůh se nevnucuje, protože v jejich srdci není prázdné místo, které by na něj čekalo.
U pastýřů je to něco jiného. Tam je andělské poselství, řečené „pěkně polopatě“, jedinou možností, jak jim zvěstovat naplnění jejich prosté a velké touhy: „V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel - to je Kristus Pán.“
Přejeme Vám, aby pro Vás byly svátky Narození Spasitele bohatým naplněním adventní touhy a věrným předobrazem nebeské radosti.
První dar, který Bůh člověku dává, je jeho stvoření - povolání k životu.
Součástí tohoto obdarování, máme-li na mysli pozemskou část lidského života, je dar místa, prostoru, kde se tento život odehrává a dar času, v kterém se odvíjí.
Boží dary však nemají být jen zkonzumovány, rozplývány, člověk je má moudře spravovat a zhodnotit; přijme-li Boží dar, přijímá i díl zodpovědnosti, zavazuje se ke spolupráci s Dárcem a k úsilí o dosažení cíle, k němuž je daný dar zaměřen.
Věci a události našeho běžného života mají tedy vedle svého přirozeného účelu také význam nadpřirozený: jejich správným používáním či prožíváním člověk oslavuje Boha a spolupracuje na své spáse; některé ze stvořených věcí jsou pak přímo a výhradně zasvěceny bohoslužbě.
(Přirozený a nadpřirozený účel stvořených věcí nestojí proti sobě, ale vzájemně se doplňují, tak jako přirozený život není protikladem, ale přpravou či předstupněm života věčného.)
Specifické postavení v přirozeném i nadpřirozeném lidském životě má čas. V něm se odehrává celý lidský život, každodenní běžné události, ale na druhé straně i veškerá pozemská liturgie.
Kristovo vykupitelské dílo dovršené jeho smrtí a zmrtvýchvstáním se uskutečnilo v čase, v čase se koná i oslava a připomínka těchto jednotlivých událostí našeho vykoupení.
Přirozené uspořádání času je zachováno i v liturgii. Dny, týdny a roky nejsou jen určitými úseky našeho „profánního“ života, jsou to také „prvky“ bohoslužby, etapy, v kterých církev věřícím pravidelně zpřítomňuje účinky Kristova vykoupení.
Myšlenku liturgického roku jako určitého uzavřeného celku nacházíme až ve 13. století u Sikarda z Kremony a u Duranda; označení „církevní rok“ se pak poprvé objevuje v 16. století.
Oslava událostí z dějin spásy však není „vynálezem“ doby novosmluvní, ale provází celé dějiny Božího lidu.
Již od dob Mojžíšova Zákona slaví vyvolený národ veliké Boží činy, aby si připomněl Boží ochranu a vedení, děkoval za ně a vychovával v jejich světle nové generace. Šabat (den odpočinku) je oslavou stvoření světa a uzavření smlouvy mezi Bohem a vyvoleným národem.
Na počátku rozsáhlého systému slavností a svátků uspořádaných do ročního okruhu stojí Kristův odkaz při Poslední večeři: „To konejte na mou památku“.
Již v apoštolských dobách začali křesťané každou neděli slavit tuto vzpomínku na Kristovu smrt a zmrtvýchvstání a zpřítomnění jeho oběti „nekrvavým způsobem“.
Velice brzy se objevila také výroční oslava velikonočních událostí.
Ve dnech výročí Kristovy smrti a zmrtvýchvstání se konala významnější připomínka těchto událostí, v dalších nedělích se vzpomínalo Kristovo zjevení apoštolům a poučování o Božím království, čtyřicátý den po zmrtvýchvstání se konala oslava nanebevstoupení a padesátý den slavnost seslání Ducha svatého.
Svědectví o takto uspořádaných veli konočních svátcích pocházejí z 2. století.
Ve 4. století v souvislosti s vyhlášením učení o Kristově božství se objevuje také liturgická oslava této skutečnosti - slavnost Zjevení a Narození Páně.
Začíná tak vznikat druhý, vánoční okruh liturgického roku.
Později se k těmto hlavním okruhům přidávají přípravná období, doba postní a adventní.
Ideové pojetí liturgického roku převažuje nad pojetím historickým a chronologickým.
Hlavním cílem oslav je rozvinutí různých hledisek velikonočního tajemství a hlubší pochopení naší spásy, ne doslovné převyprávění jednotlivých událostí.
Liturgický rok je tedy rozdělen do tří okruhů: okruh velikonoční (doba postní, velikonoční třídení, doba velikonoční), okruh vánoční (doba adventní, doba vánoční) a liturgické mezidobí.
Každá doba má svůj zvláštní ráz a průběh, zaměřuje se na jinou důležitou událost Kristova díla spásy.
Charakter jednotlivých dob je dokreslen výběrem liturgických barev, různými tradicemi a symboly.
Informace o jednotlivých liturgických dobách chceme pravidelně otiskovat v tomto časopise, který nejen že o liturgickém roce pojednává, ale sám z něj vychází.
Chtěli bychom tak přispět k tomu, aby liturgický rok v našich životech „zdomácněl“ a nehrál jen roli jakéhosi nesourodého přívažku života profánního, abychom ho skutečně a plodně prožívali a rozuměli mu.
Smyslem vánoční doby je připomínka a oslava narození Ježíše Krista a prvních událostí zjevujících jeho božství.
Doba vánoční začíná prvními nešporami (večerní chvály) slavnosti Narození Páně a končí v neděli po šestém lednu svátkem Křtu Páně.
„O Vánocích se klaníme Bohočlověku a rozjímáme o jeho lásce. Jsme svědky tajemství krále, který se pro nás stal služebníkem. Klaníme se milosrdné lásce, která nás vykupuje. Toto klanění a rozjímání nás nabádá k účasti na díle spásy.“
(L. Pokorný: Světlo svátostí a času, str. Je na první pohled překvapující, že až do 4. století neznalo křesťanství liturgickou oslavu Kristova narození.
První pokusy o oslavy narození sahají do Egypta a později do Evropy, kde vznikla tradice jeslí a betlémských scén, která byla postupně rozvíjena v průběhu staletí.
Naše vyprávění pokračuje sumou dalších světových tradičních perspektiv na narození Spasitele v různých náboženských kontextech, včetně zoroastrismu a Zarathustry.