Aktuální Noe je po delší době film, který vychází z biblických motivů a snaží se je přiblížit nové divácké generaci. Při té příležitosti si můžete připomenout, jak to vlastně se zobrazením Bible nejen na plátnech kin bylo. Kniha knih neboli Bible je základem moderní lidské kultury a povědomí o ní by měl mít každý, ať už je věřící, agnostik, nebo ateista. Příběhy v ní uvedené ovlivnily miliony lidí a jsou velikou inspirací všem, kteří mají rádi symboly a věří v něco nadpozemského.
Počátky filmového přiblížení biblické látky
Jedním z prvních, který se pokoušel biblickou látku přiblížit filmovému divákovi, byl otec filmové režie D. W. Griffith, který se svou láskou k této knize nikdy netajil. Ten se s biblickým tématem "vytasil" už v roce 1914 v hodinovém snímku Princezna z Betulie, který je dnes určen už opravdu jen filmovým historikům, případně odborníkům. Více se rozmáchl až ve svém legendárním díle Intolerance, které sestává ze čtyř příběhů, z nichž dva mají úzkou souvislost s Ježíšem Kristem a Biblí samotnou.
Z němé éry ještě stojí za připomenutí rok 1923, kdy vzniklo drama Desatero přikázání, v němž Cecil B. DeMille na ploše dvou a půl hodin vypráví jednak příběh Mojžíše vedoucího svůj lid do zaslíbené země a paralelně s ním se snaží poukázat na účinnost desatera v tehdy moderním světě. Výsledek je z dnešního pohledu výrazně lepší než u v předchozím odstavci zmiňovaných snímků a lze si ho docela užít. Tvůrce se navíc ke svému dílu později vrátil. Stejný autor zpracoval v roce 1949 příběh Samsona a Dalily, který se odehrává tisíc let před narozením Krista. Snímek, který už byl barevný, se dočkal dvou Oscarů (kostýmy a výprava) a dalších tří nominací, a z dnešního hlediska je zajímavý "barevným" debutem Hedy Lamarr (tehdy ještě pod jménem Kiesler) a účastí mladičké Angely Lansbury.
Žánrové postupy a vlny biblických filmů
S nástupem televize potřebovali filmaři udržet přízeň diváků a dostat je do kin, k čemuž jim měla posloužit i velká biblická témata. Ta se v padesátých a šedesátých letech minulého století dočkala svého zlatého věku. Už v roce 1951 vzniklo drama David a Batšeba režiséra Henryho Kinga, které se dočkalo pěti nominací na Oscara. Podobně je na tom i Roucho z roku 1953, v němž si Richard Burton pod vedením Henryho Kostera zahrál římského tribuna, který velí Kristovu ukřižování a po celém činu dostane za odměnu jeho roucho, které na něho má zhoubný vliv. V roce 1956 se ke svému Desateru přikázání vrátil Cecil B. DeMille, který ho tentokráte pojal barevně a mnohem velkolepěji. Vycházel z druhé knihy Starého zákona a soustředil se pouze na vylíčení osudů Mojžíše. Monstrózní a takřka čtyřhodinový epos si odnesl Oscara za speciální efekty a dodnes bere dech svou výpravou a některými optickými triky, nad nimiž se mnohdy tají dech. Hlavní roli si zahrál Charlton Heston, jako faraon se tu objevil Yul Brynner.
Zatímco v Hollywoodu se natáčely nákladné biblické velkofilmy, v Evropě začínali filmaři trošku skromněji a řekli si, že osvětu by měly získat hlavně děti. Absolutního vrcholu se biblické eposy dočkaly v roce 1959. Tehdy sice vznikl i poměrně ambiciózní snímek Šalamoun a královna ze Sáby Kinga Vidora s Yulem Brynnerem a Ginou Lollobrigidou v hlavních rolích, veškerou produkci ale tehdy zastínil dnes už legendární opus Williama Wylera Ben Hur. Ten stále drží rekord v počtu získaných Oscarů (jedenáct), fascinuje epickou bitevní scénou, ze které citují i současní filmaři, a hlavně skvěle pracuje s biblickými motivy, i když jde o ryzí fikci, která se odehrává v době života Ježíše Krista (ten se ve filmu objeví asi dvakrát, ale vždy stojí k divákovi zády, což přesně vystihuje tehdejší pojetí jeho postavy). V hlavní roli samozřejmě zazářil charismatický Charlton Heston.
Počátky zobrazení života Ježíše Krista a evropská role
V šedesátých letech už se tvůrci odvážili k tomu nějakým způsobem zobrazit život samotného Ježíše Krista. Nejznámějšími pokusy zůstávají snímky Král králů, kde si titulní postavu zahrál Jeffrey Hunter, což byl ovšem pouze otrocky převedený slavný příběh, jemuž režisér Nicholas Ray nedodal žádný nápad nebo lepší tempo a spád, a Největší příběh všech dob George Stevense, který zase doplácí na přílišnou rozvláčnost a snahu vykreslit nejen život Krista, ale také dobu, v níž žil. Z tohoto období stojí za zmínku ještě americko-italský pokus o převyprávění Bible z roku 1966 s prostým názvem Bible, který se zaměřuje na první část knihy Genesis a k jeho nejlepším momentům údajně patří ztvárnění příběhu o Noemovi, jehož si mimochodem zahrál sám režisér John Huston.
Dnešního diváka kromě poměrně přátelské formy vyprávění zaujme i hvězdné obsazení, v němž uvidí třeba Richarda Harrise, Stephena Boyda, Avu Gardner, George C. omlouvámÍv v Evropě se ale pokoušeli o znázornění biblických výjevů. Mezi různými spíše zajímavými a nedotaženými kousky typu Sodoma a Gomora výrazně vyniká drama svérázného Piera Paola Pasoliniho Evangelium sv. Matouše. Ten v něm zůstal věren svému stylu a celý ho natočil v autentických prostředích nejzaostalejšího jihoitalského kraje a všechny role svěřil výhradně nehercům (Ježíše tak hrál španělský student, zestárlou Marii režisérova matka atd.). Scénář je složen pouze z přímých citací Matoušova evangelia a ve své době vzbudil snímek vlnu nevole, neboť provokativní tvůrce se netajil averzí vůči církvi, marxistickým smýšlením a navíc byl homosexuál. Přesto náboženské kruhy dílo, jež je věnováno papeži Janu XXIII., který prosazoval dialog se socialistickými státy, přijaly.
Po bohatých dvou dekádách ustoupily biblické filmy v sedmdesátých a osmdesátých letech do pozadí, protože přišla éra sci-fi, akce a různých špionských a politických filmů, kde pro náboženství nebylo místo. Příkladem budiž rocková opera Jesus Christ Superstar z roku 1973. Režisér Norman Jewison v ní na plátno převedl slavný muzikál Andrewa Lloyda Webbera, který je vyprávěn z pohledu Jidáše a zachycuje posledních sedm dní ze života Ježíše Krista. Tvůrce natáčel přímo v Izraeli a celý film pojal jako jednu velkou "hippiesáckou" jízdu, do níž zakomponoval třeba i tanky, letadla a lešení. Sám autor hudby se od díla distancoval a považuje ho za nejhorší verzi svého muzikálu vůbec.
Konec sedmdesátých let přišel s třemi zajímavými intepretacemi Ježíšova života. V roce 1977 přispěl se svou troškou do mlýna slavný italský tvůrce Franco Zeffirelli a natočil televizní film Ježíš Nazaretský, který ve velmi pomalém tempu (celková stopáž dosáhla monstrózních takřka tři sta devadesáti minut, proto byl film vysílán na čtyři části) a komorně až intimně prakticky "otrocky" odvyprávěl poslední tři roky Kristova života. Celkový výsledek je náročný na sledování a ocení ho opravdu jen hluboce věřící divák. Ze známých tváří se ve filmu objeví Claudia Cardinale, Ernest Borgnine, James Earl Jones, Laurence Olivier a další. O dva roky později pak vznikly dva snímky s podobným tématem, které ale nemohly být odlišnější. Na jedné straně je to adorační drama Ježíš, které je pouze tzv. evangelizačním nástrojem, je přístupné co nejširší divácké skupině a natočeno bylo pouze z edukativních motivů (dodnes navíc drží rekord, protože jde o film, který byl nadabován do více než tisíce jazyků). Na straně druhé si pak premiéru odbyl i "montypythonovský" Život Briana, který si skvěle a zároveň laskavě střílí z různých náboženských dogmat a lidského fanatismu vůbec, čímž se paradoxně stal nejvážnějším snímkem slavné humoristické skupiny. Církev samozřejmě pro film neměla pochopení a odsoudila ho kvůli neúctě k tématu a náboženství, několik zemí ho zakázalo.
Náboženské filmy v osmdesátých a devadesátých letech a moderní přístup
Z osmdesátých let pak stojí za zmínku jediný, zato však "výživný" kousek. V roce 1988 se na plátnech kin objevilo drama Poslední pokušení Krista, v němž Martin Scorsese zadaptoval román Nikose Kazantzakise. Marně se před filmem samotným objevilo upozornění, že nevychází z žádného evangelia a s Biblí v podstatě nemá nic společného. Církevní představitelé i ortodoxní věřící bili na poplach, někde dokonce vypalovali kina a snímek logicky zakazovali. Ježíš s tváří Willema Dafoe v něm totiž pochybuje o svém údělu, kamarádí se s Jidášem, nechá se svést Satanem k hříchu a v myšlenkách žije běžný život, souloží s Marií Magdalénou a má děti.
V devadesátých letech se "náboženské" filmy přesunuly do televize a na video a jejich kvality byly víceméně podobné a šlo o zaměnitelné záležitosti. Jednou z mála výjimek byl v roce 1998 Princ egyptský, v němž studio Disney přiblížilo animovanou a inteligentní formou příběh o Mojžíšovi a zemi zaslíbené (nejen) menším divákům. Slávu biblických filmů vzkřísil v roce 2004 Mel Gibson kontroverzním snímkem Umučení Krista. Tehdy ještě vzývaný Australan sepsal scénář podle všech čtyř evangelií a v rámci věrnosti se rozhodl k hodně riskantnímu kroku a celý film natočil v latině a aramejštině a promítal s titulky. Divácky fyzicky extrémně náročná podívaná se dočkala "posvěcení" ze strany katolické církve, na druhou stranu ale také odsouzení od Židů, kteří ji považovali za antisemitskou a rasově nenávistnou. Faktem je, že film, v jehož hlavní roli se objevil a natáčení si protrpěl James Caviezel, přilákal do kin davy lidí a vydělal skoro desetkrát tolik, co stál a dodnes nenechává nikoho chladným.
Na úspěch Umučení se snažilo hned reagovat několik tvůrců, žádný se však podobného úspěchu nedočkal. V letošním roce se můžeme těšit hned na dva filmy, které vycházejí z Knihy knih. Aktuální Noe toho tedy nakonec s Biblí moc společného nemá, u Scottova Exodu zatím těžko odhadovat. Každopádně uvidíme, jak případný budoucí úspěch této dvojice oživí zájem o nesmrtelná biblická témata, která evidentně nabízí nekonečné množství interpretací.
