Žalm 51 vznikl v okamžiku Davidova života, kdy se zhroutila jeho iluze o sobě samém. Král, který porazil Goliáše, odolal pokušení zabít Saula a sjednotil Izrael, je konfrontován prorokem Nátanem po svém těžkém selhání. Měl vztah s Bat-šebou a úkladně zavraždil jejího manžela Uriáše. Bible líčí Uriáše jako muže mimořádné věrnosti a morální integrity. A právě tento kontrast činí příběh tak silným. Zatímco David totiž jedná ze slabosti a strachu, Uriáš jedná z věrnosti a principu.
A když David spáchal cizoložství s Bat-šebou a ta otěhotněla, pokusil se situaci zakrýt. Povolal Uriáše z bojiště v naději, že půjde domů ke své ženě a dítě bude možné připsat jemu. Uriáš to však z úcty ke svým spolubojovníkům a k tomu, co vnímal jako svatost válečného tábora, odmítl a nespal doma. Tím se stal pro Davida překážkou v krytí jeho hříchu. David proto nakonec sahá k nepřímému rozhodnutí. Posílá Uriáše zpět do boje s dopisem pro velitele Joába, v němž stojí instrukce, aby byl nasazen na nejnebezpečnější místo, kde je Uriáš nakonec zabit.
Když tento příběh čteme optikou naší doby, je to jedním slovem hrozné. Nevěra, vražda… Jenže ve starověkém světě bylo běžné, že král stál nad zákonem. Moc znamenala beztrestnost. Biblický příběh však přináší zásadní obrat, který se později stává jedním ze základů moderní demokracie: Panovník není nad morálkou. Ani pomazaný Boží služebník není vyňat z odpovědnosti. Lidé si jsou před Bohem i zákonem rovni. A právě zde začíná Žalm 51.
Davidova velikost zároveň nespočívá v tom, že nezhřešil, ale v tom, že po odhalení neuhýbá. Nehledá výmluvy, neobviňuje okolnosti ani druhé lidi. Říká jednoduše: „Zhřešil jsem proti Hospodinu.“ A právě zde začíná Žalm 51. V biblické tradici jde o jeden z prvních velkých textů, který formuluje princip osobní odpovědnosti. Hřích zde není vysvětlován sociálními podmínkami, okolnostmi, výchovou ani psychologickými tlaky. David neříká „takový jsem“, „nemohl jsem jinak“, „král přece může“, ale „své přestoupení znám a svůj hřích mám stále před sebou“.
Moderní kultura někdy chápe provinění jako porušení pravidel. Jenže Bible vidí hřích především jako narušení vztahu. Proto David říká: „Proti tobě samému jsem zhřešil.“ Tento výrok nepopírá újmu způsobenou lidem - Bat-šebě, Uriášovi ani celému národu. Ukazuje však, že jádrem hříchu je narušení vztahu s Bohem, a od toho se pak odvíjí vše další. Biblická víra stojí na přesvědčení, že život je založen na smlouvě, tedy na důvěrném vztahu. Hřích proto není jen špatný čin, ale narušení této důvěry. Pokání pak není primárně strachem z trestu, ale bolestí ze ztraceného vztahu.
Proto Ježíš na kříži vysloví slova Žalmu 22: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Hřích, který na sebe Ježíš vzal, narušil primárně jeho vztah s Bohem. Člověk se ale může změnit. Jedním z největších přínosů židovské tradice světové civilizaci je myšlenka tešuvy - návratu. Ve starověkých kulturách byl charakter často chápán jako osud. Bible ale přináší radikální obrat: člověk není uvězněn ve své minulosti, v osudu, ale může se změnit. Proto prosí o obnovu, změnu: „Stvoř mi čisté srdce, Bože, a obnov ve mně pevného ducha.“
Slovo „stvoř“ (hebrejsky bara) je v Bibli vyhrazeno především Božímu stvořitelskému jednání. David se nesmiřuje s osudem, ale chce nové stvoření, nikoliv kosmetickou úpravu života a okolností. Jedná se o vnitřní obnovu, která má vliv na vše další. V Bibli se opakuje koncept, že kajícník může stát výše než ten, kdo nikdy neselhal. Ne proto, že by byl hřích dobrý, ale proto, že návrat vyžaduje pravdivost, odvahu a pokoru. Asi nejlépe to vidíme v příběhu o ztracených synech, kdy ten, který utekl z domova, ale v pokání se vrátil, je v posledku dáván jako opak „dobrého“ syna, který dle svých slov „vždy zachovával, co otec chtěl“.
Nejpřekvapivější moment žalmu přichází na jeho konci: „Obětí Bohu je zkroušený duch; zkroušeným a zdeptaným srdcem ty, Bože, nepohrdáš.“ Tento verš představuje zásadní kritiku náboženství chápaného jako rituální techniky. David chápe, že neexistuje oběť, ani dobrý skutek, která by mechanicky odstranila vinu. Skutečná oběť je vnitřní proměna člověka. Prorocká tradice Izraele tuto myšlenku bude opakovat znovu a znovu: Bůh nehledá náboženský výkon, ale proměněné srdce. Žalm 51 je textem naděje. Není to zpověď člověka, který se propadá do zoufalství, ale modlitba toho, kdo věří, že Boží milosrdenství je větší než lidské selhání.
David své provinění nezlehčuje. Zároveň však odmítá přijmout, že vina má poslední slovo. David Novák je kazatel, teolog a publicista. V současné době vede sbor na Praze 13 a je předsedou Rady Církve Bratrské. Vyučuje různé předměty související s filozofií. Dobrá léta vystřídalo opět údobí problémů a trápení. Bible málokdy chválí lidi. Všechny dobré vlastnosti, které lidé projevují, jsou Božím darem. Jejich dobré skutky jsou vykonány Boží milostí prostřednictvím Krista. Všechny biblické příběhy nás učí, jak je nebezpečné chválit člověka, protože když ztratí ze zřetele svou závislost na Bohu, určitě padne. Duch sebevyvyšování připravil cestu pro Davidův pád. Lichocení, moc a blahobyt nezůstaly bez účinku na jeho charakter.
Podle zvyků běžných mezi východními panovníky se král mohl beztrestně dopouštět zločinů, které nebyly trpěny jeho poddaným. Tohle všechno otupilo Davidovo vědomí nesmírné ohavnosti hříchu. Jakmile se satanovi podaří oddělit člověka od Boha, probudí v něm nesvaté žádosti nebo hříšnou lidskou přirozenost. Dílo nepřítele není zpočátku náhlé a hrozivé. David se vrátil do Jeruzaléma. Syřané už byli podrobeni a úplná porážka Amónců se zdála být jistá. David vychutnával ovoce vítězství a poct za svou schopnost dobře vládnout. V pohodlí a sebejistotě se David poddal satanovi a poskvrnil se proviněním.
Bat-šeba, jejíž velká krása se stala králi osidlem, byla ženou Chetejce Urijáše, jednoho z Davidových nejstatečnějších a nejvěrnějších velitelů. Každé úsilí, které David vyvinul, aby zakryl svůj prohřešek, bylo bezvýsledné. Vydal se do moci satana. Obklíčilo ho nebezpečí, hrozilo mu zneuctění daleko horší než smrt. Zdálo se, že existuje jen jedna úniková cesta přidat k cizoložství vraždu. David se domníval, že kdyby byl Urijáš zabit rukou nepřítele v boji, vina za jeho smrt by nemohla být svalena na krále. Bat-šeba by tak byla volná a mohla by se stát Davidovou manželkou. Urijáš se stal doručovatelem rozsudku smrti nad sebou samým. Davidovo dosavadní kralování si získalo důvěru národa. Avšak když odešel od Boha, stal se na určitou dobu satanovým nástrojem. Přesto měl stále autoritu, kterou mu Bůh dal, a proto vyžadoval poslušnost, která mohla ohrozit duchovní život toho, kdo se jí poddá.
Když David vydal rozkaz, který byl v rozporu s Božím zákonem, bylo hříchem takový příkaz uposlechnout. Apoštol Pavel prohlašuje, že „není moci, leč od Boha" (Ř 13,1), avšak vládce nemáme uposlechnout, jeli nařízení v rozporu s Božím zákonem. Davidovi byla poslána zpráva o vykonání jeho příkazu, ale byla formulována tak pečlivě, aby nevyzradila Jóaba ani krále. Král odpověděl: „Vyřiď Jóabovi: »Nepokládej to za nic zlého, vždyť meč požírá tak i onak. Bat-šeba dodržela obvyklé údobí smutku nad svým manželem a na jeho konci „David pro ni poslal, přijal ji do svého domu a ona se stala jeho ženou" (2 S 11,27).
Šťastní jsou ti, kdo - ačkoli se vydali takto touto cestou, poznají, jak hořké je ovoce hříchu, a odvrátí se od něj. Bůh musel zasáhnout. Davidův hřích s Bat-šebou se stal známým a vzniklo podezření, že zosnoval Urijášovu smrt. Hospodin byl zneuctěn. Povýšil Davida a Davidův hřích poskvrnil Boží jméno. Bůh vyzval proroka Nátana, aby Davida napomenul. Přestože šlo o velice přísné napomenutí, Nátan vyřídil Boží soud s takovou nebeskou moudrostí, že vzbudil králův soucit, probudil jeho svědomí a vyloudil z jeho rtů rozsudek smrti nad sebou samým.
Řekl: „V jednom městě byli dva muži, jeden boháč a druhý chudák. Boháč měl velmi mnoho bravu a skotu. Chudák neměl nic než jednu malou ovečku, kterou si koupil. Živil ji, rostla u něho spolu s jeho syny, jedla z jeho skývy chleba a pila z jeho poháru, spávala v jeho klíně a on ji měl jako dceru. Tu přišel k bohatému muži návštěvník. Jemu bylo líto vzít nějaký kus ze svého bravu či skotu, aby jej připravil poutníkovi, který k němu přišel. Král vzplanul hněvem: „Jakože živ je Hospodin, muž, který tohle spáchal, je synem smrti! Nátan upřel svůj pohled na krále a pak slavnostně prohlásil: „Ten muž jsi ty! Nátan prohlásil: „Chetejce Urijáše jsi zabil mečem a jeho ženu sis vzal za manželku, zavraždils ho mečem Amónovců...Hle, já způsobím, aby proti tobě povstalo zlo z tvého domu.
Přes Nátanovo napomenutí David pocítil vinu. Svědomí se probudilo. „Týž Hospodin hřích s tebe sňal. Nezemřeš." (2 S 12,13) Přesto musí být učiněno zadost spravedlnosti. Rozsudek smrti byl přenesen z Davida na dítě, které bylo zplozeno v hříchu. Když jeho dítě těžce onemocnělo, David se postil a v hlubokém pokoření úpěnlivě prosil o jeho život. Noc co noc ležel v srdcervoucím zármutku a prosil za dítě, které nevinně trpělo kvůli jeho provinění. Když se dověděl, že dítě zemřelo, tiše se podřídil Božímu ortelu.
Ačkoli se David ze svého hříchu kál, sklidil neblahou žně setby, kterou zasel. David sám byl zcela zdeptán vědomím svého hříchu a jeho dalekosáhlými následky. Cítil se pokořen v očích svých služebníků. Jeho vliv byl oslaben. Když teď jeho podřízení vědí o jeho provinění, budou snadněji svedeni k hříchu. Jeho autorita v jeho vlastní domácnosti byla podlomena. Jeho vina ho umlčovala, když měl odsoudit hřích. Jeho špatný příklad ovlivnil jeho syny, a Bůh nezasáhne, aby zabránil těmto následkům. Takto byl David přísně potrestán. Odplata, kterou nebylo možno odvrátit žádným pokáním, zoufalství a stud zatemňovaly celý jeho další život.
Ti, kdo se poukazováním na Davidův příklad pokoušejí omluvit vinu svých vlastních hříchů, by se měli z biblického záznamu poučit, že cesta přestoupení je tvrdá. Bůh si přál, aby příběh Davidova pádu posloužil jako varování, že ani lidé, které Bůh vysoce poctil, si nemají myslet, že jsou mimo nebezpečí. Selhání Davida, který okusil tak hojné Boží požehnání, v nich vyvolává nedůvěru v sebe. Dokonce už předtím, než byl nad Davidem vynesen Boží rozsudek, začal sklízet ovoce svého přestoupení. Zoufalství, které prožíval, vylíčil v Ž 32,3.4: „Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal.“ A v Ž 51,12.13.16 David vyjadřuje své pokání poté, co ho Bůh napomenul: „Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha. Jen mě neodvrhuj od své tváře, ducha svého svatého mi neber! Dej, ať se zas veselím z tvé spásy, podepři mě duchem oddanosti.“
Davidovo pokání bylo upřímné. Nesnažil se ospravedlnit svůj hřích, nechtěl uniknout soudům, které mu hrozily. Viděl své poskvrněné nitro. Nenáviděl svůj hřích. Neprosil jen za odpuštění, ale za čistotu srdce. V Božím slibu hříšníkům, kteří činí pokání, viděl důkaz o svém odpuštění a přijetí. „Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Ačkoli David zhřešil, Hospodin ho pozdvihl.“ V radosti nad svým vysvobozením zpíval: „Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: ›Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti.‹ A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj." (Ž 32,5)
David se pokořil a vyznal svůj hřích, zatímco Saul pohrdl napomenutím, zatvrdil své srdce a nečinil pokání. Tento oddíl o Davidově hříchu je jednou z nejpůsobivějších ilustrací, které nám byly dány, o zápasech a pokušeních lidstva i o opravdovém pokání. Kdokoli se pokoří, vyzná svůj hřích a bude činit pokání tak jako David, smí mít jistotu, že je pro něj naděje.
V rámci výkladu lze chápat i další otázky: jakou roli má prorocká kritika ve veřejném prostoru, zda úloha církve v dnešní společnosti má zahrnovat prorocké svědectví, a jaké jsou hranice poslušnosti vůči nadřízeným, když jejich rozkazy odporují Božímu zákonu. Je také užitečné ukázat dětem, že intrika a moc mohou vést ke zhoubnému chování, a že opravdová hodnota spočívá v pokání a návratu k pravdě a spravedlnosti.
