Jakub Deml (Tasov, 20. srpna 1878 - Třebíč, 10. února 1961) byl český katolický kněz, spisovatel, básník a překladatel katolického spirituálního proudu 20. století. Od roku 1909 byl kvůli postupu biskupa Huyna mimo aktivní duchovenskou službu a následně se plně věnoval literární tvorbě - byl básník a vydavatel v jedné osobě. Patřil zpočátku do skupiny autorů a překladatelů vydávajících v Dobrém díle Josefa Floriána ve Staré říši u Telče, později ale začal vydávat sám.
Ve svých dílech Deml spojoval literární tvorbu s překlady církevních dokumentů a s kritikou klerikalismu a modernismu. Po nástupu komunistického režimu přišel o značnou část majetku, byl zbaven práva publikovat a jeho díla se dočkala vydání až po Sametové revoluci. Přesto je dnes považován za českého průkopníka surrealismu, zejména díky dílům Moji přátelé a Zapomenuté světlo, která inspirovala řadu autorů poezie i prózy.
Dětství, formace a cesta k povolání
Jakub Deml se narodil jako syn Jakuba a Antonie Demlových. Ve věku jedenácti let byl poslán na výcvik do rakouského Wulzeshofenu, kde se měl naučit německy; po roce však domů rychle vrátil, a to poté, co spatřil matku na smrti a sám se cítil nevyřčeně česky. To vedlo k odklonu od německého vlastenectví. V polovině devadesátých let studoval na německém gymnáziu v Třebíči. Během dospívání ho oslovil Otokar Březina, čímž se pro něj stalo osudovým setkání a inspirací k rozhodnutí stát se knězem.
V letech 1896-1902 studoval bohosloví v Brně, kde se seznamoval s představiteli Katolické moderny a publikoval své první básnické pokusy v časopisech Muzeum a Život. V červenci 1902 byl vysvěcen na kněze a započal pestrou činnosť v tehdejším katolickém kulturním proudu - navštěvoval Františka Bílka a spolupracoval s Josefem Floriánem, jehož Starou říši redigoval Studium. Roku 1904 publikoval Slovo k Otčenáši Františka Bílka.
Konflikty s církevními kruhy a následná vyloučení
Po dvou letech působení jako kaplan byl Deml převeden do Babic u Třebíče, což posílilo jeho spolupráci se Starou říší. V roce 1905 Deml rozcházel s Katolickou modernou a začal bojovat proti klerikalismu a modernismu spolu s Floriánem. Zároveň se intenzivně zabýval překlady církevních dokumentů, včetně encyklik Pia X. a dekretem o častém svatém přijímání. Kvůli tlaku představených dostal oficiální zákaz redigovat Studium, ale nařízení neuposlechl a dále pracoval. Spory vyústily do častého přesouvání na nová působiště.
Roku 1907 Deml podal žádost o uvolnění z duchovenské správy ze zdravotních důvodů. Je poslán na neplacenou kněžskou penzi, která trvá až do konce života. Církevní vyšetřovací komise jej roku 1908 zbavila kněžských pravomocí, nebylo možné zpovídat, sloužit mši ani kázat. Od té doby byl Deml odkázan na pomoc rodiny a mecenášů a často se stěhoval. Vzniká jeho deníková autobiografie Pro budoucí poutníky a poutnice, v níž se vyznává z nedorozumění s továrníky Wiesenbergovými, jejichž opatrovateli byli, a z obvinění ze svůdnictví a cizoložství.
První republika, sláva, kritika a dílo Zapomenuté světlo
S nadějemi založenými na změně poměrů po vzniku Československa doufal Deml, že mu budou navráceny kněžské pravomoci. Bohužel se tak nestalo: sice mohl sloužit mši, ale zpovídat a kázat mu bylo zapovězeno. V roce 1919 se poprvé setkal s Pavlou Kytlicovou, která se stala jeho spolupracovnicí a vydavatelkou. V období první republiky ho výrazně proslavila jeho dvě díla - Mé svědectví o Otokaru Březinovi (1929) a Zapomenuté světlo (též z té doby). Mé svědectví o Otokaru Březinovi zpochybnilo mylné představy společnosti o Březinovi a ukázalo jeho záporné stránky, čímž vyvolalo ostrou kritiku ze strany F. X. Šaldy; Karel Čapek však s Demlem souhlasil na základě vlastních zkušeností.
Zapomenuté světlo, které vzniklo dva roky po smrti Pavly Kytlicové, popisuje Demlovy vzpomínky na ni a jeho vlastní deprese a sociální tíže, když byl nemocný a téměř bez prostředků. Dílo je formou dopisu, později adresovaného Bohumilu Maria Ptáčkovi, a vyšlo s cenzurou, kterou samotný cenzor těžce nesl. Přesto se stalo terčem ostré kritiky a rozhořčené reakce, ale objevila se i sympatie přátel a následně Deml navázal kontakt se studentkou Marií Rosou Junovou, která se stala jeho mecenáškou a ošetřovatelkou.
V druhé polovině života a trauma 2. světové války
Behem války zemřel Josef Florián, čímž skončila jeho dlouhodobá spolupráce. Demlův vztah s opatrovateli se dále zkomplikoval a v roce 1942 mu byl přísný zákaz vydávat. Roku 1945 byl Tasov obsazen nacisty, kteří vyhrožovali popravou rukojmích; Deml měl údajně zaujmout sebevražedný postoj, aniž by došlo k vraždám, a Sovětská armáda poté vtrhla do obce. Roku 1946 byl Deml obviněn ze spolupráce s nacisty a vyšetřován na základě malého dekretu za členství v Veřejné osvětové službě; v tisku se objevovala nenávistná kampaň z důvodu pasáží ve Šlépějích, které bývalí kritici vykládali jako antisemitské. Soud byl znovu obnoven roku 1948 na základě velkého dekretu před Mimořádným lidovým soudem v Jihlavě. Po roce 1948 mu bylo znemožněno publikovat a opětovně vyvíjet činnost.
Roku 1949 mu byl nabídnut státní důchod, který odmítl; v polovině padesátých let mu komunističtí přátelé zkusili pomoci s vydáním nových titulů, jenže Deml je odmítl a raději psal do šuplíku. S postupujícím věkem se jeho zdravotní stav zhoršoval. Manželé Vodičkovi se o něj starali do roku 1959, kdy museli Tasov opustit po rozepři. V této době vznikla pravděpodobně jeho poslední velká sbírka Ledové květy, a o rok později Triptych a báseň Zjevení, které vyšel s pomocí přátel. S narůstajícími vizionářskými prvky se Demlovi stav zhoršoval a v lednu 1960 byl hospitalizován v třebičské nemocnici. Zemřel 10. února 1961 a stal se ikonou pro řadu české literatury první poloviny 20. století, známou pro nekompromisní postoje a surrealistické vnímání světa.
Surrealismus a Demlův specifický způsob vnímání světa
Deml je považován za českého průkopníka surrealismu, specificky pro jeho díla Moji přátelé a Zapomenuté světlo. Jeho surrealismus vychází z vlastních duševních procesů a zkušeností, na rozdíl od některých dalších surrealistů, kteří užívali drogy či jiné látky. Jeho pohled na smrt se vyvíjí již v dílech Hrad smrti a Tanec smrti, kde reaguje na úmrtí své sestry. Jeho díla oslovují divadelníky, zejména v Zabajkalí, Katolický sen a Mohyla (výbor z díla). Deml rovněž vyjadřoval víru v plnost katolického kostela, kde se uplatňují všechna umění a smysly, a proto vnímá katolickou církev jako zdroj „světla věčného“ a života.
Odkazy v literatuře a význam pro českou kulturu
Demlovy texty ovlivnily významné osobnosti literárního světa: představitele Skupiny 42, S.K. Neumanna a Vítězslava Nezvala. Nezval se s Demlem často setkával až do jeho smrti. Stanislav Vodička uvedl Demlova slova a díla v různých recenzích a studiích. Mezi klíčové zdroje patří díla Mé svědectví o Otokaru Březinovi a Zapomenuté světlo, stejně jako Pro budoucí poutníky a poutnice a další soubory vydané po roce 1989.
| Dílo | Rok | Poznámka |
|---|---|---|
| Mé svědectví o Otokaru Březinovi | 1929 | kritika na Březinu |
| Zapomenuté světlo | 1931 | největší dílo o Demlových vizích a depresích |
| Moji přátelé | též 20. století | surrealistická sbírka |
V závěru života se Deml stal ikonou, která překonala kontroverze a útočiští kritici. Jeho nekompromisní postoje a svět vnitřních procesů přinesly jeho dílům trvalou hodnotu pro českou literaturu první poloviny 20. století, kdy se jeho díla stala inspirací pro mnoho autorů, jak v poezii, tak v próze.