Papežové a smysl pro humor. Papež František. Problematické vztahy s papežem ovšem neměli pouze sovětští diktátoři, měl ho i T. G. Masaryk. V časech, kdy se Vatikán potýká se ztrátou důvěry, únikem věřících a vnitřními rozpory, je každá volba papeže víc než jen náboženskou událostí. Je to volba strategická, geopolitická, mocenská. A především - obestřená tajemstvím.
Konkláve: tajná volba nového papeže
Slovo „konkláve“ pochází z latinského cum clave - „s klíčem“. A právě za zavřenými a zamčenými dveřmi probíhá už od 13. století jeden z nejutajenějších procesů světa - volba papeže. Po smrti nebo abdikaci papeže se do Vatikánu sjíždějí kardinálové-volitelé z celého světa. Musí být mladší osmdesáti let a jejich počet nesmí překročit 120 - ačkoliv poslední konkláve jich mělo 133. Jak to? Právě Benedikt XVI. v roce 2014 zrušil toto pravidlo jako „nepraktické v globálním světě“.
Konkláve trvá tak dlouho, dokud někdo nezíská dvoutřetinovou většinu hlasů. Každý den probíhají dvě ranní a dvě odpolední volby. Neúspěch značí černý kouř - směs spálených hlasovacích lístků a chemických přísad. Bílý kouř pak znamená jediné: Habemus Papam. Máme papeže.
A právě tehdy se spustí show - jásot, hymny, první požehnání nového pontifika Urbi et Orbi. Jenže co se děje předtím? O tom se může jen spekulovat. Kardinálové nesmí během konkláve komunikovat s vnějším světem. Telefony, chytré hodinky, dokonce i knihy jsou zakázané. Odevzdávají své duše - a své hlasy - Bohu. Nebo alespoň tomu, co za něj považují.
Historické momenty a proměny konkláve
Už během konkláve v roce 1978, které nakonec přivedlo na trůn Jana Pavla II., byl výsledek důsledkem únavy z italských kandidátů a chladného kompromisu. Karol Wojtyła byl zvolen i díky hlasům německých a amerických kardinálů, kteří nechtěli návrat k vatikánské rutině. Jeho charisma i pevný postoj vůči komunismu tehdy přesvědily váhající.
Zcela jinak působil výběr Josepha Ratzingera v roce 2005. Bývalý šéf Kongregace pro nauku víry byl favoritem konzervativního křídla - brilantní intelektuál, ale bez osobního šarmu. Jeho zvolení mnozí vnímali jako přechodné řešení. V zákulisí tehdy proběhla řada dohod - zejména podpora od latinskoamerických kardinálů výměnou za posílení jejich hlasu v budoucnu.
Konkláve v roce 2013, které přivedlo k moci Františka, bylo zcela jiným příběhem. Po nečekané abdikaci Benedikta XVI. se mezi kardinály rozšířila obava z další polarizace. Kardinál Jorge Mario Bergoglio byl známý svou pokorou, jezuitstvím a odvahou mluvit o chudobě a okrajových skupinách. Přesto byl jeho výběr překvapením. Analytici později uvedli, že v posledních dvou dnech volby sehráli klíčovou roli afričtí a asijští kardinálové - toužící po změně stylu vedení. Evropané, rozdělení mezi dvěma silnými kandidáty, nakonec jeho volbu „přijali“.
I volba současného papeže Lva XIV. nebyla hladká. Americký kardinál Robert Prevost, dosud prefekt Dikasteria pro biskupy, byl známý jako administrativní typ - nikoliv duchovní vizionář. O jeho jménu se v kuloárech mluvilo jako o „řešení, které nikoho neurazí, ale ani nenadchne“. Přesto byl zvolen - údajně díky tomu, že se jiní favorité během hlasování vzájemně neutralizovali.
Kontroverze, mlčení a skandály v historii papežství
Ačkoliv je papež považován za náměstka Krista na zemi, dějiny papežství se zdaleka nevyhýbaly lidským slabostem - a často i závažným selháním. Papežský úřad, který nese nejen duchovní, ale i obrovskou mocenskou váhu, býval po staletí dějištěm intrik, vražd, korupce a skandálů. Ani moderní doba neznamená výjimku.
Jedním z nejtemnějších momentů novodobé historie církve je záhadná smrt Jana Páva I., pouhých 33 dní po svém zvolení v roce 1978. Oficiálně zemřel na infarkt, ale okolnosti jeho smrti dodnes vyvolávají spekulace. Vatikán nikdy nepovolil pitvu. Jan Pavel I. byl známý svým záměrem provést hluboké reformy v řízení církve a zasáhnout proti korupci v Istituto per le Opere di Religione - známější jako vatikánská banka.
Vatileaks, tedy únik tajných vatikánských dokumentů v roce 2012, odhalil hluboké rozpory, podezření z korupce a pokusy sabotovat reformy. Místo toho přišla rezignace - první po šesti stoletích. Benedikt XVI. abdikoval v roce 2013; oficiálním důvodem byla únava a pokročilý věk. Neoficiálně se spekuluje o tlaku kvůli skandálům v církvi, včetně případu zneužívání dětí.
Kontroverzní zůstává i vztah církve k penězům. Vatikánská banka byla opakovaně vyšetřována pro praní špinavých peněz a napojení na zločinecké sítě. Audit nezávislé společnosti PricewaterhouseCoopers byl v roce 2016 nečekaně přerušen. A i současný papež František čelí odporu některých konzervativních kardinálů kvůli svým postojům k LGBTQ+ lidem, migraci či rozvedeným věřícím. Kritici ho obviňují z hereze či „rozmělnění pravé víry“ a spekuluje se o snahách o opoziční tlak uvnitř kurie.
František a jeho reformy: otevřenost, synodální cesta a výzvy
Když byl František zvolen v roce 2013, svět získal papeže, který klade důraz na sociální spravedlnost, ekologii, integraci a milosrdenství. Laudato si’ z roku 2015 byl prvním environmentálně laděným poselstvím v dějinách papežství a vyzýval k ochraně „našeho společného domova“ a kritizoval konzumní společnost i bezohledný kapitalismus. František otevřel diskusi o tom, zda by rozvedení věřící mohli znovu přistupovat ke svátostem a umožnil formální schválení částečného podpůrného sloučení homosexuálních párů prostřednictvím neformálního požehnání v roce 2023.
Synoda o synodalitě, zahájená v roce 2022 a vrcholící v roce 2024, byla bezprecedentním procesem, který dal hlas věřícím po celém světě a zahrnul i laickou participaci včetně žen. Z diskuzí vyšla témata jako ženské diakonství, větší autonomie národních církví a začlenění rozvedených do církevního života. Pro traditionalisty šlo o posun ke ztrátě jednoty, pro reformátory naopak o naději na změnu po desetiletích mlčení.
Současný papež Lev XIV. je vnímán jako kompromisní postava, která má uklidnit bouři a připravit cestu pro další vývoj církve. Jeho zvolení vyvolalo obavy z amerikanizace církve a posílení politického rozměru, ale oficiálně se očekává pokračování misioní církve ve světě. Realita ukazuje, že uvnitř církve zůstávají síly, které chtějí výhybku opět přehodit - zpět ke striktní dogmatice a hierarchii.
Kulturální a mediální reflexe: filmy, seriály a dokumenty o konkláve
Konkláve (2024) a Dva papežové (2019) patří mezi nejznámější zpracování volby nového papeže. Konkláve ukazuje napětí a taktiku kardinálů před konkláve a v samotném procesu; Dva papežové zobrazuje souboj dvou názorů a životních cest dvou papežů - Františka a Benedikta XVI.
Máme papeže (2011) zobrazuje napětí ve Vatikánu po náhlém úmrtí papeže a snahu najít vhodného kandidáta v konkláve. Amen (2002) zkoumá ústřední etiku Pia XII. a jeho vztah k nacistickým dictátorům. Legenda o Janě (2009) vypráví o mýtu papeže-ženy a otevírá diskusi o moci a reprezentaci ve Vatikánu. Seriál Borgiové a Mladý papež (2016) pak ukazují komplexnost politických aliancí, intrik a církevní moci během konkláve a vládních rozhodnutí.
Nejsou to pouze filmy; dokumenty a seriály zkoumají i konkrétní kapitoly vatikánských archivů, například Marmaggiho aféru a záznamy o postojích Vatikánu k židovské otázce na Slovensku během druhé světové války.
Kapucíni a roli kaplanů při volbách a reformách
Vyvolený řád kapucínů svědčí o tom, jak kapucíni působí jako duchovní poradci a kazatelé, kteří ovlivňují myšlení i vedení církve. Kaplani kážou nejen papeži, ale i kardinálům a biskupům. Kapucíni, jejichž původ odkazuje k pokorným kořenům, představují součást mechanismu, který usiluje o transparentnost a uspořádání vnitřních procesů.
Raniero Cantalamessa, papežský kazatel od roku 1980, po čtyřicet pět let formuluje myšlenky, které mají vliv na svět médií i veřejnosti, a tím ukazuje roli intelektuálně vyváženého kazatelství v rámci hierarchie. Kapucíni jako symbol skrytosti a tajemství v sobě nesou ambici být zdrojem inspirace a zároveň prostředníkem mezi pastýřskou službou a laiky.
Zdá se, že církev si toto riziko uvědomila a snažila se z papežského kazatele vytvořit součást systému, který kombinuje světlo reformy s konzervativní stabilitou. Roli novátorů pak ve druhé polovině 20. století a v moderní éře střídavě převzali jak reformátoři, tak tradicionalisté.
