Poslední Celanovou prací (3 Cel) je tato kniha o divech. Je to systematická sbírka zázraků. Při tom užívá termín »zázrak« i o věcech, které my bychom za zázraky nepovažovali. Proto jsme se při překladu názvu (Liber miraculorum) raději drželi širšího termínu: div. Důvod sepsání: 2. Celanův životopis svatého Františka popsal minimum zázraků. Bylo třeba zprávy doplnit. Byl-li 2. Celanův životopis doplněním 1. Celanova životopisu, je tomu nyní podobně: 3. Celano doplňuje oba životopisy, protože středověký obraz světce - podle názorů doby - bez sbírky zázraků byl nemožný. Proto dostal Tomáš z Celana od generála Jana z Parmy úkol tento nedostatek doplnit. Doba sepsání této knihy spadá bezpečně do doby generalátu Jana z Parmy, tedy do let 1247-57. Z více důvodů kladou kritici knihu do let 1250-1253; ba dokonce ještě přesněji po červenci 1250 před konec roku 1252. Po skončení díla odeslal Celano knihu generálnímu ministrovi s listem, který začíná slovy »Religiosa vestra sollicitudo«. Oficiálně byla kniha potvrzena pravděpodobně na nejbližší generální kapitule 31. 5. 1254 v Metách.
ZAČÍNAJÍ ZÁZRAKY BLAŽENÉHO FRANTIŠKA
1. kapitola: Podivuhodný vznik jeho řádu
Rozhodli jsme se v první části zprávy o zázracích našeho svatého Otce Františka popsat především ten úžasný zázrak, který svět zneklidnil, povzbudil a napomenul. Tímto zázrakem byl sám vznik řádu, neplodná plodnost vydala plod různého pohlaví. Pozoroval svět špinavý a zatuchlý svými neřestmi, řády, které zaspaly v následování apoštolů, a v době, kdy svaté vědy v noci hříchů mlčely. Pak vystoupil jako nový člověk na jeviště světa, založil Boží vojsko a národy žasly nad znamením apoštolské obnovy. Náhle se rozsvítila už pohřbená dokonalost prvotní církve, o jejíchž velikých skutcích svět sice četl, ale jejíž příklad světu nikdo nedával.
Proč by nemohli být poslední prvními od té chvíle, kdy se srdce otců podivuhodně obracela k synům a srdce synů k otcům? Což bylo možné přehlédnout překrásné a slavné poslání dvou řádů a nevidět v nich znamení čehosi velikého v budoucnosti? Od apoštolských dob neviděl svět tak podivuhodné a úžasné znamení. Je třeba podivovat se té neplodné plodnosti. Neplodnou suchou zemí nazývají tento chudičký řád. Daleko od něho zůstává zavlažování pozemskými dobry. Ba, je neplodný, když nežne, neshromažďuje do stodol a na cesty Páně si nebere plné brašny. A přece tento světec doufal proti veškeré naději a věřil, že má být dědicem světa, a nemyslil na své odumřelé tělo a Sářin neplodný klín, z něhož jen Boží moc zplodila izraelský národ. Tento řád neurčují plné sklepy, přeplněné stodoly ani rozsáhlé plochy polí a lesů, nýbrž táž chudoba, která ho činí hodným nebe a podivuhodně ho ve světě živí. Ó slabosti Boží, která jsi silnější než lidé; našemu kříži dáváš slávu, na naší chudobě působíš, že jí slouží bohatství!
Viděli jsme, že se tato vinice v nejkratší době rozrostla od moře k moři a jak po celé zemi vyhnala výhonky. Z celého světa se sbíhali lidé, přicházely skupinky, aby se spojily jako náhle oživlé kameny ke stavbě tohoto podivuhodného chrámu. Ale my vidíme, že se tento řád v krátké době nejen úžasně rozmnožil, nýbrž i proslavil. Víme, že mnozí z těch, které zplodil, vydobyli si už palmu mučednictví a mnohé ctíme za odměnu jejich dokonalého vyznavačství jako svaté. Nyní však chceme psát o hlavě všech těchto bratří; jím se nyní chceme pozorně obírat.
2. kapitola: Zázrak stigmatizace a zjevení Serafa
Nový člověk František se proslavil novým, podiv vzbuzujícím zázrakem. Jedinečným privilegiem, které se v minulých staletích u nikoho neobjevilo. Jen na našem Otci se objevily svaté rány a jeho tělo spodobnily s tělem Ukřižovaného. Cokoli velkého bychom o tom řekli, nestačí tuto skutečnost dokonale oslavit. Nelze se tu tázat rozumu, protože stojíme před zázrakem, ani nelze dát na stigmatizaci příklad, protože je jevem jedinečným. Všechny tužby a touhy - ať na veřejnosti nebo v samotě - zaměřoval Boží muž na kříž Pána a od prvních dob, kdy začal Ukřižovanému rytířsky sloužit, zářila na něm různá tajemství kříže.
Když se totiž na počátku svého obrácení rozhodl dát sbohem rozkoším tohoto života, oslovil ho v modlitbě Kristus z kříže a z úst obrazu Vykupitele na kříži slyšel slova: »Jdi, Františku, a oprav můj dům; vidíš přece, že se rozpadá.« A od té doby měl utrpení Páně stále na paměti. Po obrácení se jeho duše začala rozplývat, když Milovaný promluvil. Což neoblékl také v nejužším napojení na kříž kající roucho, které má tvar kříže? Ač se toto roucho shodovalo s předsevzetím světce o nejvyšší chudobě, ještě silněji než chudobu označovalo tajemství kříže; neboť jako duch vnitřně oblékl ukřižovaného Pána, chtěl, aby ho obléklo navenek i tělo.
V tomto znamení potřel Bůh zlé moci povětří, v něm mělo i jeho Boží vojsko Pánu rytířsky sloužit. Což neviděl bratr Silvestr, jeden z jeho prvních bratří, muž dokonalé kázně, vycházet z úst světce zlatý kříž, který svými rozpjatými rameny vtiskoval celému světu podivuhodným způsobem svou pečeť? Je zaznamenáno a hodnověrně potvrzeno, že dokonalým evangelním životem proslulý bratr Monald při kázání svatého Antonína viděl vlastníma očima kříž a na něm jakoby ukřižovaného blaženého Františka. Což nebylo zbožným zvykem prvních bratří, kdekoli viděli znamení kříže, vzdát mu úctu a čest? Také Pacifik, Boží muž, jemuž bylo dáno vidět nebeské tváře, spatřil vlastníma očima na čele blaženého Otce zářící písmeno Tau. Jak tedy důstojné je přijmout tolika svědky prověřenou skutečnost, že ten, který dostal milost tak veliké lásky ke kříži, byl oslaven zázračnou ctí kříže! Nic není pravdivějšího ze všeho, co se o něm traduje, nad zprávu o jeho stigmatech.
Zjevení se událo takto: Dva roky předtím, než František vrátil svého ducha nebi, věnoval se v poustevně na Alverně v provincii toskánské kontemplaci, do níž byl úplně ponořen. Tu uzřel přilétat Serafa na kříži, který měl šest křídel a rukama i nohama byl přibit na kříž. Dvě křídla zvedal nad hlavu, dvě byla rozpjata k letu a dvě zahalovala tělo. Když to světec viděl, podivil se. Nevěděl, co by toto vidění mělo znamenat. A tu ho zalily sladkost i bolest. Hlubokou radostí ho naplňovalo, že na něho Seraf tak mile hleděl; ale jeho přibití na kříž ho naplňovalo bolestí. Zmocnil se ho neklid, co by mělo toto Boží zjevení znamenat, a v obavách hloubal nad tím, jaký má smysl. Zatímco se hloubáním trápil, ozřejmil se mu smysl zjevení na vlastním těle; na rukou i nohou se mu začaly objevovat takové rány, jaké viděl na ukřižovaném muži, který se nad ním vznášel. Jeho ruce i nohy byly uprostřed jakoby hřeby probodeny a na vnitřní straně rukou a vnější straně nohou se objevily jakoby hlavy hřebů. Hlavy hřebů byly kulaté a jejich černé špičky se z masa zahýbaly mimo rány. Pravý bok měl jakoby kopím probodený a rána byla rudá a často z ní tekla krev a jeho hábit i kalhoty ji pily. Když jednou Boží muž andělské čistoty, Rufin, Otce utíral, sjel rukou na prsou a citlivě se rány dotkl. Světce to velmi zabolelo; odstrčil Rufinovi ruku a vzkřikl, aby mu to Bůh odpustil.
Když svatý Otec po dvou letech šťastnou smrtí toto slzavé údolí zaměnil za blaženou vlast, dozvěděli se o této podivuhodné věci lidé. Sešlo se mnoho lidí a chválili a velebili jméno Pána. V proudech se sem valilo celé Assisi a lidé z okolí. Všichni si vroucně přáli vidět to neslýchané divadlo, které Bůh v této době způsobil. Úžasnost zázraku změnila jejich nářek v radost a jejich oči rozšířila k údivu a k vytržení. Viděli blažené tělo, ozdobené Kristovými ranami; na rukou a nohou nebyly jen rány, nýbrž samy hřeby byly z jeho masa silou Boží utvořeny. Když se na jedné straně zmáčkly, vystoupily jako pravé hřeby na druhé straně z rány. Také zakrvácený bok bylo možné vidět.
My, kteří to tvrdíme, jsme to viděli; toho, o čem píšeme, jsme se vlastníma rukama dotýkali, s očima plnýma slz jsme patřili na to, co ústy vyznáváme, a můžeme veřejně odpřisáhnout to, čeho jsme se uctivě dotýkali. S námi rány světce za jeho života vidělo více bratří, při jeho smrti je uctilo víc než padesát bratří a mnoho světských lidí. To vylučuje jakoukoli pochybnost; nikdo tento dar věčně Dobrého neměj za nepravděpodobný! Kéž by se mnoho údů serafickou láskou spojilo se svou Hlavou-Kristem, aby je pro boj vyzbrojil podobnými zbraněmi a v nebi je povznesl stejně vysoko! Kdo by při zdravém rozumu mohl tvrdit, že toto všecko není ke slávě Krista? Trest, který nevěřící už stihl, kéž by nepobožným stačil a zbožné upevnil.
V Potenze v Apulii žil klerik Roger, důstojný muž, kanovník kostela. Trápila ho dlouhá nemoc. Jednoho dne šel do kostela prosit za své uzdravení. Byl tam obraz blaženého Františka se stigmaty. Poklekl před obrazem a vroucně se modlil. Když se však zahleděl na světcovy rány, vynořily se mu v srdci nepěkné myšlenky; vnitřně se nebránil proti ostnům své nevěry, neboť starý nepřítel mu našeptával: »Je to pravda, že byl tento světec tak vyznamenán zázrakem, nebo je to zbožný klam jeho bratří?« - Je to podvod,« řekl si „snad jeho bratři to vymysleli. Ta věc by byla nad rozumové chápání a proti rozumu.“ Ó hlouposti lidí! Boží tajemství bys měl tím pokorněji ctít, čím méně jim rozumíš. Máš-li rozum, měl bys vědět, jsi-li rozumný, že pro Boha je velmi snadné obnovovat svět stále novými zázraky, ke své slávě je v nás stále působit. Krátce: protože ten muž opovážlivě soudil, ranil ho Bůh těžkou ranou, aby se utrpením naučil nerouhat. Náhle byla probodena jeho levice - byl totiž levák - slyšel jakoby hvízdot šípu. Ač předtím na ruce zraněn nebyl, viděl nyní uprostřed dlane ránu jakoby šípem způsobenou. Vycházel z ní takový žár, že se mu zdálo, jako by sám měl žárem shořet. Ó dive! Na rukavici, kterou z ruky sňal, nebylo po ráně stopy, a na ruce byla rána jako odpověď na ránu skrytou v srdci. Dva dny křičel a sténal, týrán bolestmi, a všem odhaloval tajemství svého nevěřícího srdce. Po potvrzení víry v Františkova stigmata se stal světci oddaný a řádu přátelský.
Římské šlechtičny, ať vdovy či svobodné, mají zvyk mít v domě koutek určený k modlitbě. V něm mívají obraz světce, jejž obzvlášť ctí. Žila tam žena, šlechetná svým životem a šlechtična po rodičích, která si za přímluvce zvolila svatého Františka. Tam, kde se ve skrytu modlila k Otci, visel Františkův obraz. Jednou při modlitbě hledala na obraze stigmata, a protože je neviděla, zmocnila se jí hluboká bolest a podiv. Žádný div však, že na obraze nebyly rány, které tam malíř nenamaloval. Delší dobu nosila v srdci tu bolest a nikomu se nesvěřila; často se však na obraz s bolestí dívala. A hle, jednoho dne se na rukou Františka objevila stigmata stejná, jako se malují. Boží moc doplnila, co lidské umění zanedbalo. Roztřásla se a udivila. Zavolala svou dceru, která matku ve svaté snaze horlivě následovala, řekla jí, co se stalo, a tázala se jí, zda obraz také viděla dodnes bez stigmat. Dívka potvrdila, že dříve na obraze stigmata nebyla, ač nyní jsou. Matky se však zmocnily pochyby. Což jestli na obraze přece jen stigmata nebyla od počátku? Aby nebyl první zázrak znevažován, přidala moc Boží zázrak druhý. Rány z obrazu zmizely, takže následný zázrak potvrdil předchozí. Sám jsem viděl tuto ctnostnou ženu a vyznávám, že to byla Bohu zasvěcená duše ve světském rouchu.
3. kapitola: Pochybnosti vs. víra a svědectví
Lidský rozum je už od narození poučováním svých smyslů a hrubými představami tak zmaten, že se někdy dá určovat letmými domýšleními, že je třeba pochybovat o tom, co se má věřit. Proto nejenže s obtížemi věříme úžasným skutkům, které vykonali svatí, nýbrž dokonce někdy i spásonosné pravdy víry jsou vystaveny pochybám. Jeden Menší bratr, kazatel, osvědčený životem, byl o svatých stigmatech pevně přesvědčen. Zda pak následoval obecné mínění, nebo narazil na něco zvláštního - zkrátka, začal trpět pochybnostmi o stigmatech Otce. Na druhé straně se zapřisáhly stíny citů proti zázraku jako proti něčemu, co odporuje přirozenosti a co je po staletí neslýchané. Tu se mu ve snu zjevil svatý František se špinavýma nohama, přísný a trochu rozzlobený. Řekl: »Proč se tak rozpolcuješ v srdci? Takové špinavé pochyby! Viz mé ruce i nohy!« A tu vidí probodené ruce, rány na špinavých nohou však neviděl. Tu mu světec řekl: »Setři bláto z mých nohou a viz rány a hřeby!« Uchopil nohy světce a zdálo se mu, že odstraňuje špínu a dotýká se ran. Jakmile se bratr probudil, vypukl v pláč a očistil se od dřívější jakoby špíny veřejným vyznáním.
4. kapitola: Zázrak a důkazy víry
Abychom pevně věřili, že stigmata nepřemožitelného Kristova rytíře měla zvláštní sílu, nehledě na to, že byla znamením vyvolení a odměnou za velikou lásku, které se svět podivuje, lze vidět z jednoho neuvěřitelného zázraku, který se udál ve španělské Kastilii. Dva muži zde už dlouho žili v zuřivém nepřátelství. Tu se jednou večer přihodilo, že cestou, kde jeden na druhého číhali, šel muž spravedlivého života a dobré pověsti. Bili do něho mečem, smrtelně ho zranili a jeden z nepřátel mu vbodl dýku do hrdla. Zdravím zázrakem se ukázalo, že rána nebyla smrtelná, a vzdali poctu světcově přímluvě. Lidé viděli, jak se uzdravil, a svědectví se šířilo po okolí.
Další příběhy a zázraky zůstávají součástí rozsáhlé tradice o svatém Františkovi a jeho řádu, která byla zaznamenána a předávána napříč stoletími.
10 nejneuvěřitelnějších zázraků svatého Františka
Informace o svatých a jejich legendách se v českém prostředí vyvíjejí a doplňují. Kromě italských pramenů vznikaly i české a středoevropské legendy, které se staly součástí kultury a náboženské identity.