Kněz rozpíná ruce při slovech Pán s vámi, což je prosté gesto pozdravu. Ovšem když slouží mši zády k lidem, paradoxně se k lidu neotáčí, protože již začalo posvátné „dění“ (staré sakramentáře pro eucharistickou modlitbu používají slovo actio) a obracet záda k oltáři není možné. Kněz pozvedá ruce při slovech Vzhůru srdce a nechává je již v pozici modlitby po zbytek dialogu i celou prefaci až do Svatý, Svatý, Svatý. Pokud je to jen trochu možné, je dobré prefaci zpívat, protože tak lépe vynikne, že se jedná o chválu. Svatý, Svatý, Svatý patří k těm několika částem mše svaté, které by se měly zpívat, i když se vše ostatní recituje. Jedná se o jeden z vrcholů eucharistické modlitby, a proto tento chvalozpěv není možné ničím rušit (například je nevhodné rozdávat koncelebrační texty, listovat v misále, zapalovat kadidlo, aj).
Než Pán Ježíš při poslední večeři rozlámal chléb, vzdal za něj Bohu díky, podobně vzdal díky také za kalich s vínem, než jej podal svým učedníkům. A dokud podruhé nepřijde ve slávě, opakuje toto jeho gesto církev při mši svaté: Eucharistická modlitba je touto modlitbou díků (řecky eucharistein = děkovat) a zvlášť patrné je to právě na její první části, prefaci. Slovo preface nemá příliš jasné kořeny, ale latinská složenina prae-fari by mohla znamenat řeč pronášenou před někým, před shromážděným lidem nebo před Boží tváří.
V antické literatuře se slovo preface používá pro slavnostní řeč, specificky pak pro slavnostní modlitbu prováděnou při oběti. V křesťanské literatuře a zejména v ranně středověkých sakramentářích se slovo preface používá pro mimořádně významnou a slavnostní modlitbu nejen při Eucharistii, ale také při jiných svátostech. Podle jednoho výkladu by slovo preface mohlo také znamenat „prorocké slovo”. Skutečnost, že preface není předmluvou eucharistické modlitby, ale v určitém smyslu jejím jádrem, je patrná také z jejích jiných názvů: V galikánské liturgii se pro ni používá slovo contestatio (vyznání), případně illatio (darování), v mozarabské (španělské) liturgii pak immolatio (obětování).
-
V nejstarší sbírce římských mešních textů, tzv. Veronském sakramentáři, máme dochovaných 267 starověkých římských prefací - a to chybí celá část sakramentáře pro první období liturgického roku. Velká variabilita prefací je pozůstatkem prvních staletí, v nichž ještě eucharistická modlitba nebyla zapsaná a biskup mohl text měnit.
-
Římský misál vydaný po Tridentském koncilu v roce 1570 měl prefací pouze deset, naopak poslední vydání Římského misálu (z roku 1962) přineslo mnoho nových prefací a zdůraznilo jejich liturgickou plasticitu.
-
Preface začíná úvodními výzvami kněze: Pán s vámi - vzhůru srdce - vzdávejme díky. Jedná se vlastně o podobné pozvání jako u jiných modliteb ve mši, které začínají vybídnutím: Modleme se (např. vstupní modlitba nebo modlitba po přijímání).
Kdysi také tyto modlitby začínaly dialogem: Pán s vámi - I s tebou - Modleme se. U preface je obyčejné modleme se nahrazeno vzdávejme díky, protože se nejedná o pozvání k ledajaké modlitbě, ale k modlitbě chvály a díků, která mocí Ducha svatého promění dary položené na oltář i věřící, kteří je budou přijímat. Vsuvka vzhůru srdce vypovídá o směru křesťanské modlitby: křesťané se modlí nikoli na Západ, nikoli na Východ, ale vzhůru k Otci, podobně jako se modlil Ježíš (Jan 11, 41).
Eucharistická modlitba jako výstup vzhůru a nebeská liturgie
Celá eucharistická modlitba je výstupem vzhůru, jak také prozrazuje její řecký název, anafora (řecky = povznášení, nesení vzhůru), a jak říká sv. Jan Zlatoústý, slavení mše nás přenáší do nebe. Slova vzhůru srdce komentuje již ve 3. století sv. Odpovědi lidu jsou důležité součástí eucharistické modlitby, protože ukazují, že kněz se anaforu nemodlí jako svou soukromou pobožnost, ale jménem Božího lidu, církve, kterou reprezentují přítomní věřící.
Z odpovědí na výzvy kněze se zastavme u poslední: zvolání „je to důstojné a spravedlivé“ je zvoláním shromáždění antických Římanů na závažné rozhodnutí, např. na volbu jejich zástupce nebo jeho uvedení do úřadu. Kněz plynule navazuje na úvodní dialog: po slovech Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci, oslovuje Boha jako svatého Otce, všemohoucího Boha; k vyznání, že díkůvzdání je důstojné a spravedlivé doplňuje, že je dobré a spasitelné.
Preface nás tímto způsobem učí také naší osobní modlitbě: máme Bohu děkovat a chválit jej především za něj samotného a za to, co pro nás udělal skrze Ježíše. Slovy „a proto tě oslavuje…“ kněz shrnuje předchozí konkrétní díky. Dodává, že Boha nechválí pouze ti, kdo jsou v tuto chvíli přítomni na mši, a dokonce, že chválu nezpívají na prvním místě tito konkrétní lidé. Při eucharistické modlitbě stojíme pod otevřenými nebesy, skrze něž k nám doléhá zpěv svatých a andělů stojících v nebi před Božím trůnem a před Beránkem.
Zažíváme to, o čem píše list Židům: “přistoupili k hoře Siónu a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému: ke shromáždění obrovského množství andělů a k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi“ (Žid 12,22-23). My své slabé hlasy přidáváme k proudu jejich chvály a zažíváme už kousek toho, co nás čeká jednou na věčnosti. Liturgie, mše svatá, eucharistická modlitba - nic z toho není na prvním místě naším dílem, naší činností: jedná se o připojení se k nebeské liturgii, kterou slaví ukřižovaný a vzkříšený velekněz Ježíš (srov. Žid 8,1-2) a které se účastní všichni nebešťané (srov. Preface ústí do chvalozpěvu Svatý, Svatý, Svatý, který je zpěvem andělů v nebi z vidění proroka Izaiáše: „Spatřil jsem Panovníka... nad ním stáli serafové... volali jeden k druhému: Svatý, Svatý, Svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ (Iz 6, 1-3)
Zástupy, o nichž chvalozpěv mluví, nejsou pouze legie andělů, ale všechno, co Bůh stvořil (viz Gn 2,1). Sláva třikrát Svatého naplňuje nejen chrám, ale celou zem i nebe, a jak říká preface ke 4. eucharistické modlitbě: “našimi ústy tě chválí celý vesmír”. Chvalozpěv Svatý, Svatý, Svatý byl do eucharistické modlitby vsunut asi ve 4. či 5. století a později - pravděpodobně nejprve v 6. století v Galii, dnešní Francii, a později také v Římě - byl doplněn o svou další část, Požehnaný, jenž přichází (Benedictus). Ta je převzata z evangelního vyprávění o Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma (např. Mt 21,9).
Sláva Boží totiž zazářila nejvíce, když Boží Syn na svět přišel v lidském těle. Tehdy, jak říká Jan v prologu. „jsme spatřili jeho slávu“. Preface říká, v souladu s nařízením svatého Pavla (1Sol 5,18), že máme děkovat „vždycky a všude“. Korpus preface pokaždé končí zřetelným odkazem na nebeské zástupy (srov. Žid 12,22-23) a liturgii odehrávající se bez ustání u Božího trůnu (srov. Žid 8,1-2).
V nejdávnějších dobách se v prefaci děkovalo za Boží dílo stvoření a jeho podivuhodnou obnovu; my si to ukážeme o několik stránek dále při výkladu čtvrté anafory. Později bude čím dál dostává rysy kristologické, ještě přesněji velikonoční; skvělým příkladem bude preface z druhé eucharistické modlitby, vycházející z Hippolytova textu. Starší lidé obvykle vzpomínají nad zaprášenými snímky na drahé osoby. Moje babička nelitovala nikdy času k tomu, aby nám vnoučatům nabídla útržky z dětství, aby zachovala rodinnou paměť. I my křesťané jsme nabádáni, abychom vzpomínali: „To čiňte na mou památku.“ Liturgické vzpomínání je velmi vznešené! Zpřítomňuje Ježíšovo spásné dílo, dokonané na kříži, završené slavným vzkříšením, dokud se nevrátí.
Note: blok končí poznámkou o liturgickém vzývání a paměti; v textu se na něj odkazuje jako na obsah preface.
Je Boha důstojné (dignum), protože se modlíme ve spojení s Božím Syna. Žádná modlitba a žádný dar do příchodu Krista nebyl důstojný. Je spravedlivé (iustum). Dokonalou oběť není člověk sám od sebe schopen přinést. Ani propracovaná a působivá chrámová bohoslužba v Jeruzalémě nebyla spravedlivá. Je spasitelné (salutare). Je tedy zřejmé, že nejde o žádný vnější, zdobný obřad. Proto zvěstujeme Boží slovo a konáme liturgii, abychom byli spaseni.
Liturgie je „compendium salutis“, říkával prof. V prefaci opět krásně vyniká kněžství svěceného služebníka. Bez kněze by nemohlo být žádné Eucharistie. Jeho úkolem není toliko proměňovat, ale svou samotnou existencí chválí Boha. Co je to ale chvála? Katechismus katolické církve ji definuje jako „způsob modlitby, která bezprostředně uznává, že Bůh je Bůh.“
Dokud není liturgie jen zdobeným obřadem, je důležité, že kněz slaví liturgii v společenství věřících a že se modlitba dále vyvíjí v dialogu s lidem. Ukrácení prefaci a změny formulací od Tridentského koncilu až po novější misály odráží vývoj teologie a pastorace v rámci církve. Kněz pozvedá ruce jako gesto spojení s nebeskou liturgií a s jediným cílem: oslavit Boha Otce v jedinečném dialogu a díkůvzdání skrze Ježíše Krista a působení Ducha svatého.
Úvodní dialog - ICEL Chant - Nový anglický překlad Římského misálu
Na závěr uvedu, že liturgie vyžaduje vyváženost mezi vnitřním postoji a vnějším vyjádřením. I když je důležitější postoj srdce, vnější znamení kultu a slávy má být neseno s úctou a respektem, aby nebyla redundancí či rušivým elementem. Ačkoliv prefaci mnozí čtou jako strukturu „předsmlouvy“, její skutečná podstata spočívá v děkování a chvále Bohu, které vede ke vstupu do nebeské liturgie a ke spojení s Kristem v kontinuálním aktu děkování a velebení.