Charita jako projev lásky k lidem v nouzi: historický vývoj a duchovní rámec podle křesťanského učení

Obraz a vzor nového chápání vztahu k trpícímu člověku vidí křesťanství v osobě Ježíše Krista. Malomocní, slepí, hluší, chromí, jakkoli jinak nemocní, zarmoucení hladoví, zlým duchem posedlí, vnitřními vinami trýznění, lidé postižení nejrozmanitějším utrpením - se všemi cítili, všem pomáhal. Lásku k člověku učinil jedním ze základních kamenů svého učení.

V jedné z nejvážnějších chvil svého života klade lidem na srdce, že to, jak se chovali k trpícím, rozhodne o jejich věčném osudu: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království; které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězeni; a přišli jste za mnou. ...Skutečně, říkám vám: Co jste udělali pro jednoho z těchto mých nejnepatrnějších bratří; pro mne jste udělali.“ (Mt 25,34-36.40)

„Když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé. A budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají z čeho odplatit. Jedno z nejkrásnějších podobenství v evangeliu, podobenství o milosrdném Samaritánovi, jasně ukazuje, že naším bližním je každý člověk. Židé, kterým Ježíš toto podobenství vypravoval, měli k Samaritánům nepřátelský vztah a nestýkali se s nimi. Láska, má-li být skutečnou láskou, neomezuje se jen na příslušníky vlastní rodiny, vlastního společenství, vlastního národa.“

„Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů. Ti jej o všechno obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou nějaký kněz, viděl ho, ale vyhnul se mu. Stejně i jeden levita přišel k tomu místu, viděl ho, ale vyhnul se mu. Ale když jeden Samaritán na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem. Přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral.“

Historie Charity začíná u zřízení první strukturální spolupráce a organizace pomoci lidem v nouzi na Moravě a v Čechách. Dlouhá cesta od jednotlivých misijních snah k stabilní síti charitních center, which poskytovaly sociální a zdravotní péči, je popsána v chronice z období mezer po první světové válce až po období hospodářské krize a totalitních zásahů.

Počátky a organizace Charit v Brně a Olomouci

Charita se v Olomoucké arcidiecézi začala formovat v průběhu roku 1921, kdy bylo rozhodnuto o vzniknutí Svazu Charity v Olomouci. Ludvík A. Bláha se stal jejím prvním ředitelem. V lednu 1922 byla do Brna odeslána žádost o oficiální zřízení Svazu Charity pro olomouckou arcidiecézi. Ustavující valná hromada Svazu Charity se konala 2. února 1922 a Stanovy byly schváleny o několik dní později.

V Brně byl brzy zřízen Ústředí křesťanské charity, které připravilo půdu pro novou charitní organizaci. V březnu 1921 vzniklo v Brně Ústředí křesťanské charity, které připravilo půdu pro novou charitní organizaci. Záměr je přijat a Svaz Charity v Brně je ustanoven 14. března 1922.

V čele Brněnského svazu stávala ředitelská funkce, kterou postupně zastávali P. František Saleský Bařina, poté P. Jan Dvořáček, následně P. Eduard Haiser a další. Pracovní tým působil v kanceláři Charity ve Štefánikově tř. 5, kde se shromažďoval materiál statistický a prováděly finanční sbírky pro podporu katolických ústavů.

Podpora Charity se rozšiřovala na řadu menších organizačních jednotek, jako byly farní odbory, „Ludmily“, které měly právní subjektivitu a zastupovaly farnost při styku se státními a veřejnými úřady sociální péče. V roce 1929 bylo v brněnské diecézi 98 „Ludmil“ a pracovalo v nich 4 121 dobrovolníků.

Rozšíření a dopady hospodářské krize

V roce 1938 dosahovala čísla 4 843 podpořených osob díky pravidelným podporám a pomoci prostřednictvím „Ludmil“. Kancelář Charity v Brně byla činná i v době krize: v roce 1932 stávalo před kanceláří Svazu až 3 000 prosebníků denně; chlebové akce v dalších letech rozdělily mnoha lidem chleba či poukázky na výživu.

Hospodářská krize znamenala pro Charitu obrovské nároky a začala se financovat hlavně sbírkami, almužnami a drobnými milodary. Státní a veřejné subvence tehdy existovaly jen omezeně. Hlavními mecenáši Brněnské Charity byly Cyrilo-Metodějská záložna a klášter augustiniánů.

V roce 1930 vznikla ozdravovna Charitas v italské Lussingrande a po několika úpravách byl zahájen provoz v roce 1930. Většinu prostředků na provoz zajišťovala veřejnost a místní podporovatelé.

Činnost a síť Charit v období meziválečném a válečném

Ve výroční zprávě z roku 1939 se uvádí, že hlavním úkolem byla péče o sociálně-charitativní ústavy, včetně ošetřovaty chudých nemocných a dětí. Charita koordinovala zdravotně-sociální pomoc a propagaci. V Brně vznikl i polévkový ústav a ošetřovatelská služba, která působila zejména ve Velkém Brně a okolí.

Nacistický režim rozvinul systém řízení sociální péče: vzniklo Národní ústředí sociální a zdravotní péče a pražská centrála měla pevnější hierarchické uspořádání. Charita se musela přizpůsobit novým podmínkám a bojovat o zachování své činnosti v plném rozsahu služeb.

Počátkem roku 1946 byla zrušena Sociální pomoc a Národní ústředí sociální a zdravotní péče a vznikla nová organizace s veřejnoprávní povahou. Od 1. ledna 1946 vychází časopis Charita. Postupně došlo k zestátnění a změnám v organizaci, ale Charita nadále pracovala pro potřebné i v období po válce.

Charita po druhé světové válce a současnost

Poválečná doba byla dobou překotného vývoje. Charita se zaměřila na péči o děti, dorost, seniory a další zranitelné skupiny. Charitní síť se rozšířila a zahrnovala arcidiecézní, diecézní, oblastní, městské a farní Charity.

Moravské biskupství a Olomoucká arcidiecéze nadále budovala strukturální rámce Charity: arcidiecéze má 28 Charit a Hospic na Svatém Kopečku, a v posledních letech vznikají také dobrovolné farní charity, tzv. farní střediska.

V ostravsko-opavské diecézi byla diecézní charita založena 1. října 1997. Nejprve vznikly charitní kanceláře na diecézní úrovni (Svaz Charity v Olomouci, Brně), následně farní odbory Charity (Ludmily) jako základní články organizační struktury diecézních Svazů.

Roku 1928 je zřízení Říšského ústředí Charity v Praze, se třemi zemskými ústředími; cílem bylo lépe hájit zájmy zemských Charit na centrální úrovni. Farní Charity fungovaly jako dobrovolnické buňky v obcích - zajišťovaly sbírky, šatstvo, polévkové ústavy a další sociální a zdravotní činnosti až do počátku 50. let minulého století.

Roku 1948 a později následovaly změny režimu, které ovlivnily činnost i organizaci Charity. Nicméně základní princip pomoci prolíná historií Charity dodnes: poskytovat služby všem bez ohledu na náboženství, rasu, národnost či politickou příslušnost.

Současná podoba Charit a její regionální dosah

Charita tvoří v České republice síť přes 300 arcidiecézních, diecézních, oblastních, městských a farních pracovišť. Organizace zaměstnává více než 8800 zaměstnanců a spolupracuje s desítkami tisíc dobrovolníků. Jejím zřizovatelem je Česká biskupská konference. Služby poskytuje všem bez ohledu na náboženství, rasu, národnost nebo státní či politickou příslušnost.

V Olomoucké arcidiecézi vznikly Okresní charity a ve farnostech se dodnes aktivně zapojují Farní charity, které zajišťují sbírky, distribuci potravin, clothing a vzdělávací činnosti pro širokou veřejnost. Farní charity tak nadále pokračují v tradici dobrovolnické služby na místní úrovni.

V rámci mezinárodní a místní spolupráce Charita nadále udržuje kontakty se sociálními institucemi a koordinuje pomoc pro zranitelné skupiny, včetně dětí, nemocných a seniorů, a to i prostřednictvím regionálních hospiců a různých sociálně-zdravotních programů.

Tabulka: vybrané ukazatele z minulosti a současnosti Charity

tags: #diecesni #svaz #charity