Jihosicilské Agrigento je lákadlem především pro všechny milovníky antické historie. Město samo je se z větší části skládá z nevzhledných betonových budov postavených po druhé světové válce, a proto naprostá většina návštěvníků míří k rozsáhlému a jedinečně zachovalému archeologickému parku známému jako Údolí chrámů (Valle dei Templi), který se nachází přibližně 1.5 kilometru na jih směrem k pobřeží Středozemního moře.
Původní antické město Akragas založili v roce 581 př. n. l. řečtí kolonisté původem z Kréty a Rhodosu, přičemž jeho hlavní úlohou bylo střežit hlavní obchodní konkurenty Řeků, kterými byli Kartaginci. Poté, co byli Kartaginci Řeky v roce 480 př. n. l. poraženi v bitvě u Himery, se město stalo jedním z nejvýznamnějších obchodních středisek v centrálním Středomoří. V té době zde údajně žilo kolem 200 000 obyvatel včetně mnoha známých osobností, mezi něž patřil například filosof Empedokles (490 - 430 př. n. l.).
Roku 406 př. n. l. bylo město znovudobyto a následně zničeno Kartaginci, avšak později se opět dostalo do rukou Řeků. Řecká vláda zde přetrvávala do roku 210 př. n. l., kdy bylo město (spolu s celou Sicílií) v rámci druhé punské války ovládnuto Římany, kteří jej přejmenovali na Agrigentum. Dalším zlomem byl příchod Saracénů, kteří město ovládli v roce 829 n. l. a postupem času zde vybudovali sídlo známé pod názvem Gergent.
Hned první věc, která člověka po příjezdu jistě zaujme, je skutečnost, že Údolí chrámů se ve skutečnosti nachází na skalnatém hřebeni, který byl v době svého založení kolem dokola obehnán kamennými hradbami. Vlastní archeologický park je rozdělen do dvou částí - západní a východní, které jsou navzájem rozděleny silnicí směřující od pobřeží směrem do samotného Agrigenta.
Zdaleka viditelnou dominantou východní části, je dórský chrám bohyně Juno (v řecké mytologii Héry) Tempio di Giuone. Chrám byl postaven na vyvýšené umělé terase kolem roku 450 př. n. l., avšak záhy poté byl v roce 406 př. n. l. poškozen a vypálen v rámci obléhání města Kartaginci. Nejkrásnějším a současně nejzachovalejším chrámem areálu (i celé Itálie) je o něco níže stojící chrám Svornosti (Tempio della Concordia).
Byl vybudován mezi roky 440 - 430 př. n. l. a v průběhu 6. století našeho letopočtu byl přeměněn na kostel zasvěcený apoštolům Petrovi a Pavlovi. Tato změna sice na jednu stranu znamenala stavební úpravy, které nevratně zničily některé původní antické prvky chrámu, avšak současně se díky ní chrám dochoval až do současnosti v pozoruhodně zachovalém stavu. V roce 1775 byl zdejší kostel zrušen a o tři roky později byla zahájena rekonstrukce chrámu, které jej měla uvést do původní antické podoby.
Před chrámem se pak od roku 2011 nachází zajímavá bronzová socha padlého Ikara (Icaro Caduto) od polského sochaře Igora Mitoraje. Další působivou stavbou ve východní části areálu je pak Tempio di Ercole (Herkulův chrám). Jeho vznik je kladen do období 6. století př. n. l., a je proto považován zdejších chrámů za vůbec nejstarší. Chrám byl obnoven za doby římské a svému účelu sloužil až do přelomu 4. a 5.
Vůbec největším chrámem, jenž se však do dnešních dní téměř nezachoval, byl chrám Dia Olympského (Tempio di Giove Olimpico) nacházející se na okraji západní části současného archeologického areálu. Jeho stavba byla zahájena v roce 480 př. n. l. na počest vítězství Řeků nad Kartaginci v bitvě u Himery. Podle antického historika Diodora byl chrám stavěn za pomoci otrocké práce zajatých kartaginských vojáků.
Konstrukce chrámu se měla rozkládat na ploše 113 x 56 metrů a sahat do výšky kolem 20 metrů, čímž by se stal vůbec největším antickým chrámem, který byl kdy postaven. Stavba však nebyla nikdy dokončena kvůli znovudobytí Kartaginců v roce 406 př. n. l. Rozestavěný chrám byl později zničen zemětřesením a od 18. století byly ruiny využívány jako zdroj stavebního materiálu pro budování současného Agrigenta. Architektonickou zajímavostí pak je, že na rozdíl od jiných antických chrámů nepodepíraly střechu pouze volně stojící sloupy, avšak ty zde byly propojeny se souvislou obvodovou zdí. V horní části této zdi stály 8 metrů vysoké kamenné sochy Atlantů, které podepřely konstrukci střechy.
V nejzápadnější části areálu se nachází chrám Castora a Polluxe (Tempio di Catore e Polluce či Tempio dei Dioscuri). Tito bratři měli podle antické mytologie společnou matku a dva otce, Pollux byl nesmrtelný a Castor smrtelný. Pollux tedy požádal Dia, aby mu dovolil sdílet svou nesmrtelnost se svým dvojčetem, a tak se oba proměnili v souhvězdí Blíženců, patrony cestovatelů a námořníků. Nedaleko odtud se nachází i pozůstatky svatyně podzemních božstev (Santuario delle Divinità Ctonie), hádovy a Persefony.
Nedaleko odtud se pak nachází vstup do zahrady Giardino della Kolymbetra, jejíž příjemné prostředí ve stínu starých pomerančovníků, olivovníků a mandloní je ideálním místem k odpočinku a načerpání nových sil po několikahodinové prohlídce archeologického areálu.
Další dění kolem chrámů zahrnuje i pozůstatky celé řady dalších budov a zařízení zaniklého starověkého města, včetně několika odkrytých pohřebišť (nekropolí). Zastavme se ale na okamžik u Villa Aurea, neboť právě tam lze říct, jak se zdejší památky po staletí zapomnění dostaly zpět na světlo světa. Kromě chrámu Svornosti byla velká část vykopávek zahájena v letech z iniciativy archeologa Domenica Antonia Lo Fosso Pietrasanta a největší podíl na průzkumu měl sir Alexander Hardcastle. Ten zakoupil Vilku Aurea, zahájil odkrývání ruin a vedl rekonstrukci chrámů, avšak finanční potíže v 30. letech 20. století ho donutily opustit projekt.
Řecký chrám byl obydlím boha, představeného v celle chrámu. V mykénské době žádné chrámové stavby neexistovaly, první začaly vznikat až v 10. století př. n. l. Chrám byl obvykle umístěn v posvátném okrsku (temenos) a byl ohrazen zdí (peribolos). Podezdívka o několika stupních, na které chrám stál, se jmenovala krepidóma, a její horní stupeň stylobat. Uvnitř chrámu byly obvykle tři místnosti: předsíň (pronaos), hlavní cella - obydlí boha a zadní předsíň (opisthodomos).
Římské chrámy byly velmi podobné řeckým, hlavní rozdíl byl v tom, že stály na vysokém podstavci (podium) a schodiště vedlo pouze k průčelní straně. U Římanů byl kruhový půdorys (Vestin chrám) oblíbenější, čímž vznikaly chrámy s čtvercovým půdorysem pod vlivem Etrusků. Dále byla fasáda s hlubší sloupovou předsíní, a chrám byl navržen tak, aby ovládl dav lidí při obřadech i při veřejných proslovech.
V kontextu Diova chrámu a jeho zvěčnění se objevují i důležité postavy z řecké sochařské tradice. Feidiás, slavný sochař tehdejšího období, byl zapojen do přípravy obří sochy Dia. Feidiova dílna v Olympii byla rozdělená dvěma řadami sloupů na tři lodě a měla stejné rozměry jako sál budoucího Diova chrámu, aby byly proporce správné. Feidiova práce byla typicky chryselefantinová plastika - krychlový dřevěný základ s vrstvami slonoviny a zlata, s tváří, tělem i detaily dokončenými drahými kameny a sklem.
Slonovina se získávala nejen z klů slonů, ale i z hroších či mrožích zubů. Pausaniás uvádí, že Feidiás slonovinu změkčoval zahříváním, jiné zdroje uvádějí vlhčení octem či pivem. Obří sloní socha Athény Parthenos byla též realizována Feidiovou dílnou a patřila mezi největší díla tohoto období. Originál měřil zhruba 12 metrů a existují antické kopie, včetně římské repliky. Po dokončení sochu nechal Feidiás vyleštit dohladka a dílo bylo považováno za vrchol klasického sochařství.
Diova socha, usazená na trůnu v Olympii, se stala symbolem božství a majestátnosti, ačkoli samotná socha ztracena. Její archetyp přežil v politických a uměleckých obrazech, od Feidiova díla až po pozdější sochy, jako je například socha císaře Augusta v roli Jupitera. Diova socha byla spojena s klíčovým námětem oslav a her, zejména olympijských her v Elis. Tato socha a její legenda inspirovaly světovou sochařskou tradici napříč stoletími a kontinentem.
