Přední představitel racionálního kritického osvícenství, filolog a otec slavistiky Josef Dobrovský se svým dílem k Janu Markovi zapíše do dějin české literární historiografie a jazykovědy. Z jeho získaných poznatků vyplývá, že fragment z Prahy, který Dobrovský zkoumal v rámci své druhé vědecké práce, potvrzuje, že jde o opis z 9. století a nikoliv originál. Tento kritický přístup, který uplatňoval i při dalších historických pojednáních, byl pro osvícenský duch nezbytný a formoval moderní chápaní jazyka a literatury.
Ve svém díle Fragmentum Pragense evangelii S. Marci vulgo autographi Dobrovský rozhodně odmítá tvrzení o autografu. Nejstarší doklad o spojení evangelia svatého Marka s jménem Markovým pochází z poloviny 2. století, kdy Papias z Hierapole uvádí Marek jako společníka Petra. V textu se uvádí, že evangelium Marka vzniklo v šedesátých letech nebo na počátku let sedmdesátých a jako místo vzniku bývá tradicí uváděný Řím.
Dobrovský se zabýval také liturgickými texty a poznamenal, že některé z nich odrážejí latinskázvy či stavební jazyk tehdejší doby. V jeho době pero svědčí o historickém kontextu, ve kterém evangelium vznikalo; texty v Markově řečtině vykazují helénistické vlivy, a to svědčí o kulturním zázemí, které Markovi prozrazovalo jeho židovský původ a hebrejské kořeny. Císařská doba a represivní zásahy přispěly k potřebě veřejné obrany českého jazyka a literatury, což Dobrovský ve svých pracích zdůraznil a prosazoval.
Dobrovský byl autorem díla Dějiny české řeči a literatury z roku 1792 a Dějiny české řeči a starší literatury z roku 1818, která dodnes tvoří základní pilíře české literární historiografie. Přinesl do tohoto oboru nové myšlenky, například v Zevrubné mluvnici jazyka českého z roku 1809 a v Česko-německém slovníku. Tyto práce zřetelně ukazují, jak se český jazyk vyvíjel a jak lze přistupovat k jeho studiu kriticky a systematicky. Objevuje se tak důraz na modernizaci českého jazyka a jeho strukturálních pravidel, které později využívají i další generace obrozenců.
V roce 1786 byl Dobrovský vysvěcen na kněze a krátce poté působil jako prorektor Generálního semináře na Hradisku u Olomouce, kde později zastával post rektora. Na počátku roku 1791 se vrátil do Prahy. Po ukončení působení v semináři mu císař Leopold II. uložil vyplacení finančního odměnění a list, který mu umožnil hledat práci s odpovídajícím příjmem. Politická situace po nástupu císaře omezila politické a náboženské svobody a zaváděla tajnou policii, avšak Dobrovský pokračoval ve vědecké práci a studiu českého jazyka a literatury.
Po zářijovém vystoupení na zasedání Královské české společnosti nauk, kde přednesl řeč o věrnosti slovanských národů Habsburskému domu, reagoval císař darem 6 000 zlatých. Následně se věnoval cestám do Švédska a východní Evropy, aby získal rukopisy a literaturu relevantní pro českou kulturu a jazyk. Po návratu pokračoval ve svých dílech, end měl zájem o slovník a rostlinnou studii, čímž přispěl k rozvoji českého jazykového vědeckého myšlení.
Dobrovský také spoluvytvářel prostředí pro rozvoj novodobé jazykovědné bohemistiky a jeho rodina a studenti se k němu hlásili jako k učiteli a vzoru. Mezi jeho žáky patřili například František Palacký a Josef Linda. Naše národnostní vědomí a jazykové uvědomění si vyžádaly respekt k jeho metodám a jeho dílu, které přispěly k posílení české identity a kultury v tehdejší Evropě.
V závěru života Dobrovský pokračoval ve výzkumu a publikování, i když mu byla omezována svoboda. Zemřel 6. ledna 1829 v Brně na zápal plic. Dobrovský, který bývá často popisován jako představitel racionálního kritického osvícenství, filolog a historik, je považován za zakladatele slavistiky a klíčovou postavou pro rozvoj české jazykovědy a literární historiografie.
Obrázek zachycuje kontext dobových uměleckých zobrazení a historického období spojeného s významnými osobnostmi české kultury a osvícenství.