Tato kapitola o inspiraci je totožná s kapitolou v článku Úvod do Bible. Slovo inspirace pochází z latinského slova inspirare a znamená vdechovat. Pojmem inspirace se většinou označuje nadpřirozený nebo posvátný charakter Bible, inspirace je „vdechnutí“, tj. působení Božího Ducha. Z toho vyplývá, že Bible byla sepsána lidskými autory, ale pod zvláštním vlivem Boha. Lidské autory užíval Bůh jako živé a svobodné nástroje. Právě z toho pochází odlišnost ve způsobu podání jednotlivých knih, co se týká formy vyjadřování, různého stylu, hloubky pohledu na jisté věci apod. Je rozdíl mezi prostým evangeliem Markovým a učenějším a uhlazenějším způsobem podání Matouše a Lukáše, mezi vysoce duchovním chápáním Janovým a učeným, těžkým slohem Pavlovým. Každý list a kniha s sebou nese a zachovává charakteristiku toho, kdo ji psal. Bůh spisovatele - svatopisce sice při psaní vedl a pomáhal jim, ale zároveň je vždy vidět v napsaném vlastní individualitu a osobnost s jeho schopnostmi, vzděláním, duchovní výší a vůbec celkovým založením. Proto říkáme všemu, co je v Písmu, Boží slovo, ale zároveň také např. K sepsání Bible si Bůh vyvolil lidi, a to tak, aby užívali svých schopností a sil, a on v nich a skrze ně působil, aby všechno, co on chce, a pouze to, písemně zaznamenali jako skuteční autoři. Zjednodušeně řečeno pisatelé knih nejdříve viděli film, ve kterém bylo např. jedoucí auto. Dostali za úkol jej popsat vlastními slovy. Technicky založený člověk popisoval především mechanické součásti, technický antitalent se soustředil na barvu a tvary karoserie. I když bylo auto různě popsáno, je jisté, že to je dopravní prostředek a jede dopředu. Pokud by chtěl spisovatel napsat nějaký nesmysl, např. Slovo „kánon“ pochází z řečtiny a znamená v širším významu „směrnici“, popřípadě „normu“. Pod pojmem kánon rozumíme seznam spisů, které jsou považovány za posvátné a jsou součástí Bible. Tento termín se používá od 4. Kánon knih Nového zákona se postupně vyvíjel, i když doba jeho vytváření byla podstatně kratší než starozákonního kánonu. Slova Ježíše byla vždy přijímána jako Boží slovo a také autorita apoštolů byla mnohem větší než kohokoliv jiného. Jejich listy měly tutéž autoritu jako jejich kázání. Četly se při bohoslužbě a apoštolové sami byli považováni za nástroje Ducha svatého a po jejich smrti byla jejich díla ještě ve větší vážnosti. Jejich spisy byly opisovány a vzájemně vyměňovány mezi církevními obcemi, a tak pomalu povstávaly první sbírky posvátných knih.
Apoštolské spisy nebyly hned posílány celé církvi a nebyly všude známé hned od počátku, a proto také nebyl hned od počátku v prvotní církvi úplný souhlas se všemi knihami. K tomu přistupovaly ještě další vlivy, které neblaze působily na vytváření kánonu knih Nového zákona - apokryfní literatura. V dobách prvotní církve bylo totiž mnoho nepravých knih, tzv. apokryfy. Na druhé straně však všechny tyto okolnosti nutily církev, aby rozhodla, které knihy tedy jsou nebo nejsou inspirované. Úlohu v tomto rozhodování sehráli apoštolští Otcové, křesťanští apologetové i pozdější církevní spisovatelé, kteří mají ve svých spisech mnoho citací téměř ze všech novozákonních knih. Přesto však jednotlivé církve (např. galská, africká a jiné) z důvodu výše uvedeného neuznávaly úplně všechny novozákonní knihy.
Tak pomalu nastalo i v Novém zákoně rozlišení na knihy prvokanonické - uznávané všude od počátku a druhokanonické, o jejichž pravosti se místy pochybovalo. Celkem lze říct, že třídění bylo těžké a trvalo až do čtvrtého století. Ale už ve Fragmentu Muratoriho z konce druhého století jsou jmenovány téměř všechny novozákonní knihy a jako kritérium se udává četba při bohoslužbě se souhlasem všech. Podobné seznamy byly stanoveny na koncilech v severní Africe, Egyptě a Římě.
V apoštolské katechezi nešlo o historii ani o chronologii, ale o určité myšlenkové celky podle událostí, jak se staly, a hlavně podle potřeby posluchačů. Všechno u nich mělo budit nebo prohlubovat víru a zdokonalovat život podle ní. Pod pojmem „knihy Nového zákona“ se rozumí sbírka posvátných (pro křesťany) knih, které byly napsány od očitých svědků a bezprostředních posluchačů Ježíšových, od apoštolů nebo jejich žáků - a to pod přímým působením Boha - Ducha svatého. Z apoštolů psali evangelisté Matouš a Jan, katolické listy pocházejí od Jakuba, Petra, Jana a Judy. K apoštolským žákům patří další dva evangelisté Marek a Lukáš. Zvláštní místo mezi novozákonními svatopisci zaujímá Pavel se svými čtrnácti listy. NZ hovoří o Kristu a obsahuje jeho učení.
1. 2. 3. 3. 1. 3. Evangelia, Skutky, všeobecné listy apoštolské, listy Pavlovy, Zjevení Janovo. Evangelia, Skutky apoštolské, listy Pavla, všeobecné listy apoštolské s tím, že list Jakuba je vždy jako první po Pavlovi, Zjevení sv. Existují však i jiná dělení - pořadí, která nemají podstatný vliv. Liturgické - z toho důvodu, že v počáteční církvi byly čteny celé knihy na pokračování. Svědčí o tom početné homílie apoštolských Otců. V 5. století se začíná text dělit na perikopy, které se čtou v určité dny a svátky. Nebyl zde ale žádný závazný předpis, takže jednotlivé církve se řídily místní tradicí a potřebami. Mimoliturgické - o dělení mimoliturgickém máme starší svědectví. K nejvýznamnějším patří dělení Eusebia Cesarejského. Ukazuje na slohy a rozdíly ve čtvrtém evangeliu. Eusebius každé evangelium rozdělil na stejné díly - nazval je kapitoly. Uvedené kapitoly rozdělil do tabulek, které nazval kánony. Skutky apoštolské, všeobecné listy apoštolské, listy Pavlovy rozdělil pravděpodobně alexandrijský jáhen Eutalin. Praktické potřeby pozdější doby (potřeby misijní, studium na univerzitách) si vyžádaly, aby text Nového zákona byl rozdělen na menší části, tj. kapitoly a verše.
Rozdělení na kapitoly se přisuzuje pařížskému profesorovi Štěpánovi Langtonovi, pozdějšímu arcibiskupovi v Cantenbury. Jednotlivé kapitoly se dělily na verše (odseky), které kardinál Hugo a Santo Caro rozdělil písmeny abecedy. Rozdělení textu Starého a Nového zákona na verše provedl také Santos Pagnini, a to v latinském překladu Bible, která byla vydána v Lyonu roku 1528. Nynější dělení knih Nového zákona pochází od pařížského, později ženevského, knihaře Roberta Estiennea z roku 1551. Úvod do Nového zákona je potřebná biblicko-teologická disciplína, která umožňuje lehčí a hlubší pochopení obsahu textu.
Je to potřeba diktovaná samotnou povahou textu - má božskou i lidskou stránku, vznikl v konkrétní, od nás vzdálené historické době, byl psán jazykem své doby (řecky a aramejsky). Úvod se dělí na tzv. „všeobecný úvod“ a „zvláštní úvod“. Všeobecná část řeší otázky jako je biblický text, jeho původ (božský a lidský), zachovalost textu a jeho neporušenost, překlady, písemné prostředky, materiál. Úvod do Písma Nového zákona není novou vědou. Na potřebu studia upozornil už apoštol Petr, když povídal, že na těchto textech „jsou některé věci těžko pochopitelné“, proto „neučení a nestálí lidé je překrucují k vlastní záhubě“ a zapomínají, že text Písma „nepřipouští samovolný výklad“.
Středověcí autoři, především na Západě, nepřispěli k většímu vývoji v tomto směru biblistiky a věnovali větší pozornost otázkám dogmatickým a morálním. Na konci 13. století dochází ke zvýšenému zájmu o studium východních jazyků pro misijní cíle na univerzitách. Tomu napomáhá i skutečnost, že po pádu Cařihradu r. Zájem o studium Písma svatého na Západě podpořil i Tridentský koncil. Mimo to je třeba mít na zřeteli nebývalý rozvoj přírodních a historických věd, znalost originálních jazyků, prudký rozmach protestantizmu a racionalizmu. To vše vedlo k přehodnocování učení o smyslu Písma a k teologickému prohloubení a odůvodňování církevního učení.
tags: #dochovane #originaly #jednotlivych #novozakonnich #textu