Poslední pokušení Krista pojednává o duševně rozpolceném člověku, hledajícím životní poslání, což je časté téma Scorseseho hrdinů (Taxikář, Zuřící býk, Alice tu už nebydlí...).
Ježíš pochybuje o sobě samém a vzpírá se úkolu, k němuž je předurčen Bohem. Nechce být vyvoleným, a když se rozhodne přece jen naplnit svůj osud, dopustí se řady omylů a chyb. Ani na kříži není bývalý tesař zcela přesvědčen, že zvolil správnou cestu; musí ve snu prožít zbytek života jako obyčejný člověk, aby se s konečnou platností přesvědčil, že je a že chce být Mesiášem. Navíc pochopí, že sebeobětování bude mít smysl, jen pokud bude dobrovolné.
Predstavitel Ježíše Willem Dafoe dokonale vystihl rozporuplnost postavy: jeho tvář se přízemně rozkošnicky usmívá a vzápětí má mystický výraz, bojovné chování se střídá s křehkou, takřka dětskou zranitelností a bezbranností.
Adaptace ježíšovského příběhu v podání Martina Scorseseho diváka od samého začátku uvádí do skutečnosti, že předlohou filmu byla kniha řeckého „heretika“ Nicose Kazantzakise, nikoliv text biblických evangelií, jak je tomu ve většině případů. Dobovou kontroverzi to neumenšilo - bylo mnoho takových, kteří filmu vytýkali to, co tam kvůli úvodní poznámce ani být nemělo.
Ve své době bylo i mnoho takových, kteří film odsoudili, aniž jej předtím viděli. Zpětně ani nepřekvapuje, že si Scorsese Kazantzakisovo podání tak oblíbil - oba se ve svých dílech často soustředí na fyzické aspekty lidského údělu. Pravda, Marty nám dnes už trochu měkne.
Oproti předchozím vyznavačsky pojatým Ježíšům je tento portrétován jako obyčejný člověk, místy až s neurotickými rysy, který nevznáší žádný mesiášský nárok. A to mnohé zbožné duše doslova drásalo. Tradičním křesťanským divákům působila potíže i fantazijní pasáž, kde Ježíš sestoupí z kříže, ožení se, má děti a vůbec vede běžný život tesaře až do přirozené smrti.
Scorsese se během přípravných prací na filmu seznámil s tehdy aktuálními teologickými proudy, stavem diskuse o tzv. „pozemském Ježíši“ a „kérygmatickém Kristu víry“ a dokonce si předplatil prestižní časopis Biblical Archeology Review, z nějž čerpal mnohé z vizuálních koncepcí. Scorsese se s problematikou vyrovnal se ctí a do fondu světové kinematografie přispěl lidsky velmi srozumitelným portrétem Ježíše, který si více než cokoliv jiného přeje agónii kříže přežít …a žít dál.
Film vyvolal tehdy nepokoje náboženského rázu a hrozby bombových atentátů na kina. Čeští duchovní protestovali proti uvedení snímku v televizi. Tématem knihy i její filmové adaptace je Kristus jako člověk váhající a pochybující. Scorsese o zfilmování předlohy velmi stál a usilovně se potýkal s obtížemi, které realizaci bránily. Nakonec byl úspěšný u společnosti Universal, ovšem dostal k dispozici velmi omezený rozpočet.
Hledání smyslu života a jeho hodnot, jakož i problematika oběti jsou stěžejními tématy Scorseseho filmů (Taxikář, Zuřící býk, Alice tu už nebydlí…), ovšem potýkat se s tak zásadními otázkami prostřednictvím vzdorujícího Ježíše mělo opravdu provokativní charakter. Ježíš zde nechce být vyvoleným, a než se rozhodne přece jen naplnit svůj osud, dopustí se řady omylů a chyb. Ani na kříži není bývalý tesař zcela přesvědčen, že zvolil správnou cestu; musí ve snu prožít zbytek života jako obyčejný člověk, aby se s konečnou platností přesvědčil o smyslu své oběti.
Veřejná diskuse kolem díla byla doprovázena různými teologickými postoji a uměleckými interpretačními čteními. Z historického kontextu vyplývá, že Kazantzakisův román představuje dramatický duchovní zápas mezi tělem a duchem, mezi lidskou slabostí a božským povoláním, a sleduje Krista od mládí - ne jako jistého spasitele, ale jako muže sužovaného pochybnostmi, strachem a výčitkami.
Pro sinopsis knihy platí, že zápletka vrcholí vizi, kde se Ježíš na konci života vrací k lidskému štěstí, avšak tento obraz se rozbije při návštěvě apoštolů a vyčítání, že nepřijal svou cestu ukřižování. Jeho rozlehlý vnitřní boj s touhou po obyčejném životě je centrální stavbou díla, která má ukázat, že spása spočívá ve vědomém překonání bolesti, pokušení a smrti, protože právě skrze ně se člověk stává spolutvůrcem Boha.
Větší část veřejnosti tak vnímá Poslední pokušení jako dílo, které klade důraz na lidskost Ježíše a zpochybňuje tradiční dogmata spásy. Kazantzakisův Ježíš není dogmatický Spasitel, ale člověk zápasící mezi duchem a tělem, jehož božská povinnost vyvolává hlubokou etickou a existenciální reflexi u čtenářů i diváků. Zároveň Jidáš v díle dostává výrazně pozitivnější odstín - jako nejsilnější a nejvěrnější učedník, který zradí ze služebního důvodu a podmínkou vyššího plánu.
Cyklus Velikáni filmu tedy přináší provokativní dílo Martina Scorseseho Poslední pokušení Krista. Film vznikl v roce 1988 a vyvolal tehdy nejrůznější reakce, od protestů po obdiv nad zobrazením lidskosti Krista. Výsledek však potvrzuje, že i při nízkém rozpočtu šedesáti šesti milionů dolarů se podařilo vytvořit dílo, které dodnes vyvolává hluboké úvahy o víře, odvaze a oběti.
Kazantzakisovým dílem a jeho filmovou adaptací se zabývá i akademické rozebírání otázky, zda Boží či lidská strana existence je v člověku vždy v konfliktu. Z pohledu teologie lze říci, že dílo otevírá diskusi o tom, jak v moderním světě chápat Krista - nejen jako božského Syna, ale především jako lidí, který musí žít a volit mezi dvěma světly: světlem božství a temnotou lidskosti.
