Církev Křesťanská společenství je protestantskou evangelikální církví, která jako jediná v české společnosti reprezentuje druhou vlnu pentekostálního (letničního) evangelikalismu, takzvané charismatické hnutí. Jako charismatické hnutí se označuje plod úsilí křesťanů o obnovu a oživení ve vlastních církvích prostřednictvím důrazů převzatých z klasického pentekostalismu (viz Apoštolská církev). Pentekostální způsob obnovy tyto církve obvykle postupně přijaly a přizpůsobily své tradici. Včlenily tak charismatické hnutí teologicky, liturgicky i administrativně do svých struktur.
V některých případech se ovšem stoupenci charismatického hnutí se svými mateřskými církvemi rozešli, orientovali se na misii vně těchto církví a založili nové církevní útvary. Za symbolický počátek charismatického hnutí je možné považovat události následující poté, co Dennis J. Bennett (1917-1991), rektor episkopálního sboru ve Van Nuys na předměstí Los Angeles, jeho kolega vikář a někteří z jeho farníků měli roku 1959 pentekostální zážitek křtu svatým Duchem a začali se modlit v neznámém jazyce.
Nebyl to ovšem první případ zkušenosti křtu Duchem svatým v nepentekostální denominaci - o tomto zážitku hovořili ve Spojených státech již roku 1953 například duchovní Učedníků Kristových Don Wilson Basham (1926-1989) nebo v téže době Agnes Mary Sanfordová (1897-1982), manželka episkopálního duchovního a pozdější významná uzdravovatelka.
Podobnou zdatnost ve vztahu s médii projevili vůdci vznikajícího amerického charismatického hnutí v šedesátých letech 20. století Harald Bredesen (1918-2006) a Laurence Donald („Larry“) Christenson (1928-2017), oba luterští duchovní. Bredesen založil charismatické modlitební společenství v New Yorku již roku 1957 a o čtyři roky později získal pro charismatické hnutí episkopálního křesťana Johna Lewise Sherrilla (1923-2017), budoucího autora populárních knih, které v příznivém světle popisovaly pentekostální zbožnost a její praktické důsledky.
Také v Evropě měli duchovní nepentekostálních církví zážitek křtu svatým Duchem ojediněle i dříve, ale faktické počátky charismatického hnutí jsou spojeny s farářem německé evangelické církve Arnoldem Bittlingerem (*1928), který se s hnutím seznámil při cestě do Spojených států roku 1962 a následujícího roku pozval Larryho Christensona na první evropskou charismatickou konferenci ve falckém městečku Enkenbach.
Charismatické hnutí se během šedesátých a sedmdesátých let rozšířilo v podstatě do celého nábožensky svobodného světa a do velké většiny denominací. V některých se ovšem setkalo s opatrnou, a někdy dokonce odmítavou reakcí, a vedoucí charismatických společenství, která se v těchto církvích vytvořila, byli někdy i vylučováni.
Počáteční napětí prožívalo charismatické hnutí také ve vztahu s evangelikálními církvemi, které se staly objektem charismatické kritiky mířící na jejich (domnělé či skutečné) opouštění probuzeneckého misijního zápalu a „uhašování ohně“ svatého Ducha lpěním na církevních formách a organizačních strukturách.
Rozšíření mezi římské katolíky se pro charismatické hnutí stalo skutečným zlomem, a to už jen proto, že charismatikové zpočátku přebírali rané pentekostální pochybnosti o tom, zda římští katolíci mohou být „z biblického hlediska“ považováni za křesťany.
Azyl počátků bývá označován na katolické univerzitě v Duquesne v Pittsburgu roku 1967, kdy dva laičtí pracovníci fakulty prožili po četbě Sherrillových knih křest svatým Duchem a zprostředkovali tento zážitek na týdenním soustředění asi třiceti studentům.
Charismatickou zbožnost si pak osvojovali i další pedagogové a studenti katolických univerzit a nové hnutí získalo své centrum na univerzitě Notre Dame ve městě South Bend v americkém státě Indiana.
Tam působili první vůdci katolické charismatické obnovy, kněz a profesor Nového zákona R. Francis Martin (1930-2017) a laici Ralph Martin (*1942) a Stephen B. Clark (*1942), a tam se také od roku 1969 konaly katolické charismatické konference.
Zastáncem charismatiků v římskokatolické církvi se kolem roku 1973 stal belgický primas Léon-Joseph kardinál Suenens (1904-1996), jeden z moderátorů Druhého vatikánského koncilu.
Na Suenensovu přímluvu oslovil papež Pavel VI. roku 1975 kongres charismatiků v Římě a katolická charismatická obnova se tak definitivně včlenila do církve.
V současnosti se na její činnosti podílí asi na 11 % (asi 120 milionů) římských katolíků.
Charismatické hnutí obohatilo ostatní evangelikály (a často i římskokatolické charismatiky) několika iniciativami a paracírkevními organizacemi. Výrazný impuls poskytlo křesťanskému sionismu, tedy křesťanské podpoře Židů a Státu Izrael, jejíž vůdčí motiv vychází z přesvědčení, že Kristovu druhému příchodu budou předcházet události „návratu“ židovského národa do jeho historické blízkovýchodní vlasti a jeho „obrácení“ k Ježíši jako k mesiáši.
Tato podpora se týká sborů takzvaných mesiánských Židů, křesťanské misie mezi Židy (například prostřednictvím organizace Židé pro Ježíše), vystěhovalectví Židů do Státu Izrael, politických kroků Státu Izrael ve vztahu k palestinským Arabům, zápasu proti antisemitismu nebo vzdělávání křesťanů v oblasti židovských kořenů jejich víry. Ve třech posledně jmenovaných typech podpory je zvláště aktivní organizace Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém (ICEJ).
Misijní a částečně i charitativní poslání má organizace Mládež s misií (YWAM), založená roku 1961 Američanem Lorenem Cunninghamem (*1935), původně pro klasicky pentekostální církev Shromáždění boží. Během šedesátých let ale tato organizace rozšířila svou působnost na stoupence charismatického hnutí v mnoha dalších denominacích.
Misijní význam, a to zvláště díky demonstraci jednoty křesťanů z mnoha denominací, mají městské Pochody pro Ježíše. První z nich se konal roku 1987 v Londýně a dosud snad největší, v brazilském São Paolu roku 1996, přivedl do ulic na dva milióny křesťanů.
Ovšem nejdůležitější z misijních aktivit podnícených charismatickým hnutím je bezesporu kurs Alfa. Vznikl v anglikánské farnosti svaté Trojice v londýnské čtvrti Brompton roku 1973 jako kurs pro nově konvertované křesťany, ale úspěch mu přinesla až transformace vikářem Nicholasem („Nickym“) Gumbelem (*1955) roku 1990 na misijně zaměřený kurs. Nekřesťané jsou na něj zváni místními evangelikály (nebo katolickými charismatiky) a vytvoří s nimi nevelké smíšené společenství.
V období deseti týdnů se mají v neformálním prostředí a v kontextu jiných činností (např. společného jídla či sledování filmu o Ježíšovi) seznámit se základy křesťanství prostřednictvím patnácti diskusí.
Už v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století, tedy v době, kdy charismatické hnutí prožívalo svůj vrchol, se začala utvářet další vlna pentekostalismu. V posloupnosti ke klasickému pentekostalismu a charismatickému hnutí se zpočátku nazývala „třetí vlna“; později se ovšem pro ni ujal název neocharismatické hnutí. Jeho nové důrazy pronikaly do charismatického hnutí již v osmdesátých letech.
V důsledku takových událostí, jakými bylo „probuzení“ v Argentině roku 1992, takzvané torontské požehnání roku 1994 nebo takzvané pensacolské probuzení v následujícím roce, se samostatná charismatická společenství ve velké většině proměnila na neocharismatická. Étos původního charismatického hnutí tak zůstal zachován v charismatických enklávách uprostřed nepentekostálních církví a pouze v menšině samostatných charismatických sborů a denominací (jednou z nich je i Církev Křesťanská společenství).
Kvůli této změně je těžké odhadnout počet příslušníků charismatického hnutí; může to být asi 200 miliónů. Charismatičtí křesťané jsou evangelikály, a stejně jako oni trvají na tom, že křesťanem se člověk stává na základě přiznání vlastní hříšnosti, na základě pokání a díky obrácení se k Bohu, při němž prožívá boží přijetí (takzvané znovuzrození).
Stejně jako ostatní evangelikálové dávají i charismatičtí křesťané důraz na osobní vztah k Bohu, na následování Ježíše a na rozhodující autoritu Bible ve věroučných, etických i ostatních otázkách. S první vlnou pentekostalismu (s takzvaným klasickým pentekostalismem) sdílí charismatické hnutí přesvědčení o tom, že k životu křesťana patří i křest ve svatém Duchu (nebo křest svatým Duchem), tedy zážitek úplného „ponoření“ do boží přítomnosti nebo - jiným obrazem - „naplnění“ boží mocí.
Charismatičtí křesťané mají stejně jako klasičtí pentekostalisté za to, že svatý Duch působí v současné době stejně jako v prvotní církvi, a žijí tedy v očekávání zázraků a jiných projevů boží přítomnosti a moci. Tyto projevy nacházejí charismatikové stejně jako ostatní pentekostalisté také v duchovních darech (řecky charismatech), mezi nimiž je schopnost modlit se v neznámých jazycích (takzvaná glosolálie), vykládat tuto modlitbu ve srozumitelné řeči, prorokovat, uzdravovat, činit zázraky a podobně.
Stejně jako ostatní pentekostalisty vedou také charismatiky zážitky se svatým Duchem k aktivní misii, intenzivnímu modlitebnímu životu i k vřelému vzájemnému společenství. Teologické rozdíly oproti dříve vzniklému klasickému pentekostalismu tedy nejsou velké. Patřila by k nim menší role charismatu modlitby v neznámých jazycích.
Tento dar není v charismatickém hnutí obvykle považován za nezbytný projev („důkaz“) křtu svatým Duchem a charismatické hnutí si více cení jiných nadpřirozených duchovních darů, především daru mocných činů, proroctví či daru uzdravování.
Víra v osobní boží zjevení a vedení je podobná víře klasických pentekostalistů; charismatikové ovšem obnovili vnímání „duchovního světa“ a nepřátelských bytostí v něm: nečistých duchů, démonů, protibožských mocností a podobně, působících na jednotlivé křesťany, jejich církve, města a jiná teritoria či národy.
Citlivé vnímání boží přítomnosti i nepřátelských bytostí je pak vede k „duchovnímu boji“, tedy k zápasu za pomoci modliteb (včetně takzvaných přímluvných modliteb za jiné lidi a skupiny lidí), za pomoci proklamací (takzvaného vyhlašování) boží moci a svrchovanosti Boha nad ďáblem a ostatními nepřátelskými bytostmi nebo za pomoci exorcismu (vymítání nečistých duchů a démonů).
Ještě důležitější než pro klasický pentekostalismus je pro charismatické hnutí pozitivní vztah k Židům a ke Státu Izrael. Za znamení blížícího se druhého Kristova příchodu je vedle událostí spjatých se Židy považováno také sbližování křesťanů prostřednictvím sdíleného zážitku křtu svatým Duchem.
Významnějšími rozdíly oproti klasickému pentekostalismu jsou tak spíše ty sociální: charismatické hnutí je většinově tvořeno vzdělanějšími příslušníky dobře situovaných středních vrstev. Z tohoto postavení vyplývá i kladnější postoj charismatiků vůči kultuře a společnosti, v níž žijí. Největším rozdílem oproti klasickému pentekostalismu je ovšem postoj charismatiků k necharismatickým denominacím: pokud jsou jejich příslušníky, zpravidla je nechtějí opustit, nýbrž obrodit, takže v nich vytvářejí enklávy charismatické zbožnosti.
Rozvíjením kontaktů mezi těmito enklávami se charismatickému hnutí podařilo dát nové impulsy ekumenickým (mezicírkevním) vztahům. Společenství křesťanů - ať na místní nebo národní úrovni, ať úzce denominačně vymezené anebo široce ekumenické - má v charismatickém hnutí velkou hodnotu.
Duchovní dary mají sloužit nejen k prospěchu jejich nositele, ale hlavně k prospěchu jeho společenství. Bohoslužba charismatiků je podobně emocionálně bohatá jako bohoslužba klasických pentekostalistů. Její podstatnou částí je společné uctívání Boha, při němž je charismatický křesťan „ponořen“ ve svatém Duchu a prožívá boží přítomnost.
Tomuto zážitku napomáhá volná liturgická forma modliteb (v běžném i neznámém jazyku) a písní ve specifickém hudebním žánru s repetitivními texty, které často těsně sledují slova Bible (takzvané chvály). Tato liturgická forma povzbuzuje k tělesnému vyjádření vnitřního prožívání (pohyby těla, mávání prapory a podobně) a celkově dává prostor pro uvolněnou spontaneitu, emocionalitu a improvizaci. Liturgický zážitek „setkání s Bohem“ také posiluje lidskou vzájemnou blízkost ve společenství.
Vedle typické charismatické liturgie je druhou částí bohoslužby kázání, které nebývá výrazně odlišné od kázání v jiných evangelikálních směrech a hnutích. Stejné je to i s eucharistií (večeří Páně). Česká Církev Křesťanská společenství je bezpochyby součástí charismatického hnutí, ale její profil je zřetelnější až od počátku nového tisíciletí a značná rozdílnost mezi jednotlivými sbory v ní dosud přetrvává.
Tato církev je totiž tvořena samostatnými, nezávislými sbory, jejichž směřování se od počátku poněkud lišilo v závislosti na původní církevní příslušnosti jejich zakládajících členů. K malé počáteční ukotvenosti Křesťanských společenství přispěla rovněž vytrvalá snaha vedoucích představitelů (především Dana Drápala) zapojit tyto sbory do některé již fungující organizace: do Apoštolské církve roku 1989, do mezinárodního společenství Vinice na začátku devadesátých let, do Jednoty bratrské mezi lety 1993 a 1997 a nakonec do mezinárodní sítě charismatických sborů Dove roku 2003.
Různost mezi sbory je způsobena také rozdílnou recepcí neocharismatických vlivů, jimž byly a jsou vystaveny. Ačkoli svými kořeny v osmdesátých letech 20. století jsou česká Křesťanská společenství pevně zasazena do charismatického hnutí, nikdy nepřestala být ovlivňována hnutím neocharismatickým. Díky pluralitě názorů a postojů charismatických křesťanů a díky značné samostatnosti jednotlivých místních společenství i skupinek uprostřed nich se míra tohoto ovlivňování v čase i v místě značně liší.
V zásadě je ale možné říci, že od neocharismatického hnutí víry se Křesťanská společenství od počátku devadesátých let odkláněla a projevila kritičnost vůči Kennethu Haginovi, Wolfhardtu Margiesovi, Stevu Ryderovi a dalším jeho hlavním postavám.
K tomuto odstupu patrně přispělo na počátku této dekády i napětí ve vztahu s nově vzniklým společenstvím Voda života (dnes Církev Slovo života, více o ní v příslušném hesle), které tehdy reprezentovalo hnutí víry a které se vůči Křesťanským společenstvím vymezovalo.
Na druhou stranu Křesťanská společenství některé podněty neocharismatického hnutí přijímala. Hned zpočátku devadesátých let je ovlivňovalo hnutí Vinice, vedené Johnem Wimberem, a zvláště pastor Drápal byl průkopníkem integrace těchto vlivů do života více sborů.
tags: #dokumenty #cirkve #krestanska #spolecenstvi