Kostel svatého Václava v Branišově je barokní stavba, která byla původně vybudována mezi lety 1749-1751 na místě starší kaple. Původně patřil k farnosti Úsobí a ve zmíněném období se stal filiálním kostelem této farnosti, až do poloviny 18. století. Současný kostel vznikl na základě prac významného českého architekta italského původu Anselma Martina Luraga, který ho považuje za svého stavitele. Kostel je jednolodní stavbou s trojbokým závěrem a věží vpředu, což je typické pro barokní architekturu té doby. V roce 1784 byl převeden pod správu královéhradecké diecéze. Areál kostela a hřbitova s márnicí je památkově chráněn od roku 1958.
Příběh Branišova a jeho kostela se neomezuje jen na samotnou stavbu. V roce 2013 bylo při archeologickém průzkumu objeveno 28 koster a unikátní mlecí kámen na rudu, pravděpodobně z 13. století, což podtrhuje historickou hodnotu místa. Malé Branišovo je vesnicí s asi 15 obyvateli, která je místní částí Ústí. Farnost je v Branišově poprvé uváděna kolem roku 1350 a patronem farnosti býval tehdy klášter v Želivi. Procesy a návštěvy křesťanské víry zde vznikaly už v dávné minulosti, a to i přes období husitských válek, kdy farnost zanikla a kaple stojící na místě současného kostela ji duchovně spravovala farář z Úsobí.
Současný kostel byl vystavěn v letech 1749-1751 jako jednolodní barokní stavba s trojbokým závěrem a věží na čelní straně. V roce 1784 byl kostel převeden pod správu diecéze. Areál kostela a hřbitova s márnicí je památkově chráněn od roku 1958. Značná historická hodnota je spojena také s archeologickým nálezem z roku 2013 a s množstvím dřívějších událostí, které ovlivnily osudy Branišova.
Další kapitolou je Barokní poutní kostel sv. Blažeje, který byl postaven v letech 1732-1733 tepelským opatem Raimundem III. na místě zaniklého středověkého gotického kostela na břehu rybníka asi kilometr severovýchodně od Branišova. Střecha byla šindelová s věžičkou nad presbytářem. Oltářní obraz zobrazoval svatého Blažeje, jenž nad uzdravujícím se nemocným sklání svůj pohled. V 18. a 19. století sem lidé každoročně putovali na procesí až šestkrát ročně, což svědčí o významu poutního místa pro místní komunitu.
Po vysídlení Němců z Tepelska, Toužimska a Žluticka z velké části zmizelo i obyvatelstvo a mnoho vsí zaniklo. Kostel v Branišově přečkal období po roce 1945 jen částečně a postupně chátral. Konec opuštěného kostela přišel na svátek Božího těla v roce 1957, kdy při bouřce došlo k zásahu bleskem a požár zničil celý interiér. Opuštěná ruina bez střechy po desetiletí chátrala, ale od roku 2007 probíhají na zříceninách zajišťovací a konzervační záchranné práce díky sdružení Cesta z města.
Na závěr lze zmínit, že Branišov dnes láká k výletům a procházkám lesem i turistickým pochodům. Podzimní čas a barevné listí vybízejí k návštěvám a k užívání pohody v přírodě, přičemž Branišov se stává výchozím bodem pro poznávání historie a kultury regionu. Doplňující informace a zmínky o dostupnosti dopravy zmiňují možnosti cestovat vlakem, autobusem i MHD a vychutnat si období, kdy jsou k dispozici hřejivé nápoje a poutavé scenérie.
