Instituce trvalého vztahu muže a ženy má již na počátku bible zásadní hodnotu. Proto muž opustí svého otce i svou matku a přilne ke své ženě a budou jedno tělo. (Gn 2,24) V určitém okamžiku partneři výrazně omezují své dosavadní rodinné vazby, aby měli prostor vytvářet vztah mezi sebou. Tento vztah muže a ženy je podle Ef 5, 21-33 dokonce analogický ke vztahu Krista a jeho církve.
Podle starších i novějších textů svatba prošla významnými proměnami. Židovská svatba se během křesťanské éry zásadně nezměnila. Ovšem původní rozdělení svatby na dvě části (zásnuby a svatbu) mezi kterými snoubenci žili několik měsíců před svatbou ve společné domácnosti ve středověku zaniklo. Podstatným ritem svatby je podepsání svatební smlouvy - ketuby a svatební průvod. (Mt 1,8-25; J 2,1-12)
Ve starověku a středověku hrál hlavní čin liturgie často kněz, přičemž průvod a požehnání probíhaly za účasti celé vesnice či komunity. Zvláštní rysy přinášely i jiné kultury: Ignáce z Antiochie popisuje, že pronuba vedla obřad a ženu zralé věku jako reprezentantku božské zvyklosti žehnala svazku. V 6.-7. století se obřady měnily, a ve francké tradici byl kněz už zapojen. V pramenech nalezneme různá vyobrazení průvodu, svědků a věna nevěsty.
Ve všech dobách jsou zásnuby důležité: byly smlouvou mezi dvěma rodinami a vyžadovaly souhlas snoubenců. Zásnuby zahrnovaly dary nevěstě a rodinám, včetně výše moharu (potenciálně kupní ceny), a také podmínky o dlouhodobé víře a věrnosti. Původně byl manželský svazek chápan jako právně a sociálně uzavřený, i když ještě neproběhl svatební obřad. Židovský svazek tedy obsahoval práva i povinnosti už před samotnou svatbou (Mt 1,19n; Tob 7,13-14; Gn 24,53).
V literatuře se setkáváme s různými verzemi obřadu: otec či kněz říká zásnubní formuli, následně bývá naplněn pohár vínem a nevěsta je předána ženichovi; později se uzavírá manželská smlouva a období zasnoubení končí s výplatou věna. Doba trvání hostiny bývala značná, někdy trvala i několik dní. Svatba byla slavnostní domácí či lokální slavnost a odlišnosti podle prostředí byly značné. V některých případech se svatba uskutečnila i mimo chrám, ale záznamy o požehnání a sňatku jsou patrné v různých knihách Starého i Nového zákona.
V Ježíšově době se obřady lišily podle regionů, přesto se uvádí, že Ježíš byl na svatbě v Káně Galilejské (Jan 2:1-11) a že křesťané často navazují na židovské zvyklosti a liturgii, i když obřad nebyl jednoznačně kodifikován. Nový zákon i rabínská literatura popisují dvojí povahu svatby: zázemí rodin a veřejné vyhlášení před komunitou. V některých kulturách nebyla žádná zvláštní církevní svatba; v jiných pak vznikaly specifické církevní formy a liturgie.
V současném světě se svatba často koná ve shodě s místními zákony a zvyklostmi a může být spojena nebo rozdělená do občanského a církevního aktu. V různých tradičních komunitách se obřady liší; některé církve nepovažují manželství za svátost, jiné ano, a proto se liší i praktiky. Je důležité, aby byl svatební slib čten v kontextu víry a odpovědnosti vůči Bohu a partnerovi.
Krátká synopse biblických poznámek: manželství je nejméně ve dvou rovinách - božské stvoření a sociálně-právní vyjádření. Návaznost na vztah mezi Bohem a Izraelem je často metaforicky vyřčena jako vztah ženicha a nevěsty. Ježíš svatbu v Káně Galilejské potvrzuje význam svatebních událostí, které mají mít radostnou, duchovně povzbudivou povahu, a v některých kontextech dokonce naznačují eschatologický význam budoucí svatby Krista a církve.
Praktické rámce svateb podle různých tradic
V některých pramenech se uvádí, že občanský sňatek nejde proti duchovní víře, a že po testamentárním kroku mohou snoubenci obřadně uzavřít manželství i v sále náboženské komunity. V jiných zemích zákony vyžadují určité formální kroky, a s ohledem na Boží vůli a civilní pravidla, mohou svědci a duchovní spolupracovat na uzavření svazku. Jediným rysem, který je důležitý, je, aby sňatek odrážel úctu k Bohu a byl důstojný v očích lidí. V některých společnostech se uzavírá sňatek i podle zvykového práva, a to s výslovně vyhrazenou registrací a uznáním ze strany státu. Svatba tak může být uzavřena jednorázově nebo v několika fázích, včetně slavnostního proslovu a případně slibů, jaké zaznívají při obřadu i po registraci.
V rámci křesťanské praxe bývá často preferováno, aby svědkové a sbor tvořili součást bohoslužby, a aby proslov kněze nebo starší byl důstojný a povzbudivý. Hlavní důraz bývá kladen na to, že Původcem manželství je Bůh a že svatba je projevem odpovědnosti a oddanosti, která má trvat až do smrti. V některých disciplínách se uznává fakt, že svatba je veřejný projev a že vztah rodiny a sboru hraje významnou roli při podpoře manželů.
V závěru lze říci: dvou lidí, kteří vstupují do manželství, se nejprve zasnoubí a pak uzavřou svazek. Zásnuby byly důležité, protože představovaly smlouvu mezi rodinami a potvrzení vzájemného souhlasu snoubenců. Manželství je v Bibli vyzdvihováno jako vzor pro vztah Boha a Izraele, kde Bůh působí jako ženich a Izrael jako nevěsta, což proroci často používají jako metaforu pro svůj národ.
- Původ a smysl manželství - Gn 1,27-28; 2,18-24; Ef 5,21-33
- Rodinný život - Mal 4,6; Př 22,6; Ef 6,1-4
- Manželská věrnost - L 16,18; Ř 7,2-3; Mt 19,3-9
V kontextu dnešních debat o svatbě je důležité připomenout, že Bible klade důraz na lásku, respekt, vzájemnou úctu a odpovědnost. Křesťané by měli usilovat o to, aby svatební obřad odrážel Boží vůli, respektoval zákonné rámce a zároveň vyjadřoval hlubokou věrnost a lásku mezi manželi. Co je původem manželství a jaké jsou jeho následné etapy, zůstává v různých kulturách různě vyjádřeno, ale jádro zůstává stejné: žít spolu jako jedna jednotka před Bohem i lidmi, budovat rodinu a sloužit společnému dobru.
