Sofisté -v 5.st. př.n.l. -centrum jejich snahy je člověk a společnost -dochází k rozvoji městských států-zvyšuje se životní úroveň-vyšší požadavky na člověka a vzdělání- snaha zapojit se do řízení státu -zájem o věci veřejné -do popředí řečnictví-kdo chtěl ve spol. uspět musel ho ovládat -potulní učitelé moudrosti-putovali od města k městu vyučovali -zájem o pravdu-má ji ten, kdo ji umí prosadit- každý má svou pravdu -odmítají absolutní a objektivní pravdu -každý usuzuje podle svého rozumu -každý argument je pravdiví dokud ho někdo nevyvrátí -dobro a zlo-relativní pojmy(nemoc je zlo, ale pro doktora dobro) -užívají sofismata-logické klamy-např. Co jsi neztratil, to máš.(Neztratil si rohy, máš rohy.)
význam:1)orientace na člověka-díky řečnictví rozvoj myšlení 2)rozvoj některých věd-řečnictví,gramatika… Protágoras -každý si musí obhájit svůj názor -neuznává bohy-do teď nám nikdo o nich nic nedokázal -na jednu věc může existovat více názorů-můžou být protikladné Georgiás -v popředí pravda jednotlivce -kritika náboženství -vychází z Herakleita Sókratés -všechny jeho myšlenky se dochovali díky jeho žákům(nikdy nic nesepsal) -putoval po Athénách a promlouval s lidmi -jeho žena Xantipa-nesnesitelná -člověk by se měl vzdělávat, rozumět sám sobě, -hledá pravdu-člověk by se měl starat o duši né o peníze -demokrat-lidé kteří vládnout by měli být moudří a vzdělaní -morálka je základem správného života, lidé by měli dodržovat zákony -člověk, který poznal dobro by neměl být v jádru špatný -diamonion-vnitřní hlas-svědomí-mělo by člověka chránit před zlem -„Nevědění je cesta k vědění“, „Vím, že nic nevím“ -indukce-co nejvíce informací o 1 věci a pak vyslovit obecný závěr
Platón -otevřel školu-Akademia-vyučoval zde bezplatně -díla psaná formou dialogů: Obrana Sokratova,Gorgiás,Sympossion, Ústava a zákony -idealista-základem a podstatou všeho dění je idea, která se stává pravzorem -rozdělení světa:realný-nedokonalý,ideí-dokonalí -smyslové poznání vede k hlavnímu, nedokonalému poznání a k tomu abychom se dopracovali ke správnému světu ideí je třeba rozumové poznání -duše je nesmrtelná- 3.části:-rozumová-hlava -citová-hruď -žádostná-podbřišek -rozdělení společnosti:-filosofové-využívali rozum, měli řídit stát -vojáci-měli zajistit obranu -řemeslníci, obchodníci-měli zajistit obživu -platonická láska-odpor k tělesné lásce,v popředí láska duchovní,vyznávává lásku ke stejnému pohlaví(miloval Sokrata-nazýval ho erosem)
Aristoteles -Platónův žák-kritizoval jeho názory -ovlivněn Demokritem -povolán jako vychovatel Alexandra Makedonského -založil školu-Lykceón -podpora Filipa Makedonského-založil velkou knihovnu a 1. PLATON (427 - 348 př. n. roku 387 př.n.l. založil filosofickou školu - Akademie (trvala 9. století) - končí r. 529 n. proč zrovna dialog? např. mezi idejemi má nejvyšší postavení idea dobra (i když jsou všechny ideje dokonalé.
4. stát by měl možnost cenzury, stát prostřednictvím vládců rozhoduje např. Platón je také dualistou - Teleologismus (teleos= účel) - vše ve světě je účelně uspořádáno, vše má nějaký cíl, účel
ARISTOTELES (384 - 322 př. n. l.) - např. soudy - věty, které mají 2 části → subjekt + predikát (např. Všichni lidé jsou smrtelní. Sokrates je člověk. ideálem je existence bohaté, urozené, vzdělané a odpovědné elity, která bude vlastnit politická privilegia dovolující vládnout (tzn. 322 př. n. l. - 529 n. l. 50 př. n. l. začíná splývat i náboženství - tzv. STOICISMUS
Sofisté byli filozofickou školou 5. století př. n. l. („sofistai“ je „učitel moudrosti“). zabývat přírodou a zaměřili se na člověka - tomu se říká antropologický obrat. Přesvědčivost obhajoby byla totiž cennější než pravda, a to i pro Prótagora. lze uvést dva protikladné a zároveň pravdivé výroky - ten hodnotí, co je a není pravda. „gnozeologický relativismus“ - objektivní a obecně platnou pravdu nelze poznat. Gorgiás z Leontini také žil na přelomu 5. a 4. stol. př.n.l. nelze poznat vůbec nic - to je tzv. agnosticismus. Sókratés žil ve druhé polovině 5. století př.n.l. byla porodní bába. Sókratés se údajně statečně účastnil několika bojů peloponéských válek. Nesepisoval spisy, nejraději trávil čas diskuzemi a rozpravami na tržištích. kondici, ale chodil otrhaný a bosý. Za své myšlenky byl obviněn z bezbožnosti a kažení mládeže. nabízenou možnost útěku a přijal trest smrti - vypil odvar z bolehlavu. Sókratés nesouhlasil s tím, že si sofisté nechali za filozofii platit. přenesl filozofii z nebe do domácností a donutil lidi přemýšlet o svém chování. metodou byla „dialektika“ - vedení dialogu k dosažení pravého poznání. podle něj bylo vést denně hovory o ctnosti, jejíž dosažení bylo to nejdůležitější. a aby v ostatních probudil zájem o poznání. ctnosti apod. Říkal si asi tohle: Jediný život hodný žití je dobrý život. dobro. Dobro lze poznat tázáním a usuzováním. morálky. Morálka a vědění jsou tedy vzájemně spojeny. Ctnost je vědění a zlo je nevědomost. se nezkoumá, zkrátka nestojí za to žít. udělat špatné rozhodnutí. Platón byl také Athéňan, ale na rozdíl od Sókrata se narodil do vážené rodiny. slova „plochý“, kterou údajně získal za svůj plochý hrudník. studentem a po jeho popravě se rozhodl město opustit. nazval ji „akademia“. Nejslavnějším žákem této školy byl Aristotelés. neexistuje něco ještě reálnějšího. Vysvětloval to na alegorii jeskyně. stráví celý život v jeskyni připoutáni ke stěně. stěnách. Nevidí ani zdroj světla a nevědí, že existuje něco jiného než dvojrozměrné tmavé stíny. zajímavější. Zažije tzv. „šok z reality“. ostatním. nevěří. nám dosud neznámé plemeno, jak je možné, že poznáme, že jde o psa? a proto jsou méně reálné. vnímáme smysly. všechny možné ideje vždy byly a vždy budou. - musí pro ně existovat myšlenka jako předobraz. Některé ideje byly podle Platóna lepší než jiné - to řeší „hierarchie jsoucna“. dobra a pod ním jsou ideje abstraktních věcí (včetně negativních). Další věc - jak se do nás dostane svět idejí? poznává smysly a patří k pozemskému světu, a duše, která cestuje mezi oběma světy. duše ve světě idejí a sestoupí do člověka při narození. zapomene. verze. Pokud duše nepoznala ve světě idejí nějaký koncept, nemůže ho pak člověk poznat na zemi. Duše člověka je složena ze tří částí. žádostivost (fyzické potřeby, hlad, žízeň, …). světě idejí, aby poznala co nejvíce idejí. zem. Ve světě idejí totiž žízeň uspokojit nelze. žádostivost v břiše. Platón se také zabýval koloběhem státních zřízení. demokracie (podle Platóna vláda nerozumného množství lidu). uzurpátor a nastane nejhorší možnost - tyranie. Aristotelés pocházel ze Stageiry z rodiny dvorního lékaře Filipa Makedonského. Platónovy athénské akademie a stal se nejpilnějším žákem. Alexandra Velikého. Platónově akademii konkurovat. rozsáhlou zoologickou a botanickou sbírku. a metod byla k těm Platónovým opačná. pomocí alegorií, Aristotelés dával přednost přírodě a nesnažil se o pochopitelná vysvětlení. prosazoval „formy“ - souhrny typických vlastností jsoucen. v žádném nadpozemském světě, všechno je reálné a formy jsou vždy součástí konkrétních jsoucen. jsou tedy závislé na konkrétních jsoucnech, nikoliv naopak. vědění, ale díky indukci - vyvozování z opakovaného vnímání smysly. nemateriální formy. dualistický přístup. architekta (formou). Aristotelés říkal, že „duše je účelem těla a tělo je nástrojem duše“. jazyka. Základem úspěšného dorozumění se je „aristotelská definice“ tématu. ostatních zástupců této skupiny. živočichy, a od ostatních živočichů se liší tím, že má rozum. definování člověka, aby každý hned věděl, o čem je řeč. všechna jsoucna, a především exempláře ze své zoologickobotanické sbírky. a neživá. Sylogismus je logický postup, kterým Aristotelés vyvozoval a dokazoval pravdy. nebo více obecných předpokladů vzejde konkrétní závěr. jsou savci, zadruhé myš je tvor, který saje mléko. Z toho plyne, že myš je savec. sylogismus: Všichni lidé jsou smrtelní, Sókratés je člověk, proto je Sókratés smrtelný. Dedukce tedy spočívá v odvozování konkrétní pravdy z obecných pravd. pravdivostí předpokladů, musí být pravdivý i závěr. něčeho pravděpodobného a obecného z konkrétních pravd. Aristotelés usuzovat, že filozofové jsou smrtelní. rozvojem. bytost společenská. (ty hledají dobro - např. Nejdříve uvedu antický vzor pro krásu, který se nazývá kalokagathia. Už z názvu je patrné, že krása a ctnost patří k sobě. Co není dobré, nemůže být krásné, a naopak. Při aplikaci na člověka vznikne krásný a ctnostný (dobrý) jedinec, harmonicky vyvážen tělesnou i duševní složkou - je duševně i tělesně krásný, dobrý, ctnostný a statečný. Sókratés, který hledá podstatu věcí, se táže, co to krása je. Nehledá však, co je krásné, ale onu "věc", která dělá věci krásnými. Hledá krásu samu o sobě (dialog Hippias větší). Avšak i když hledá podstaty věcí, zaměňuje libovolně pojem dobro (agathon), krásno (kalos), ctnost (areté), pravdu (aletheia), užitečné, libé, rozumné atd. Co je dobré, to je krásné. Co je ctnostné, to je rozumné... Je tady vidět spojitost s kalokagathií. Platón proti tomuto staví ve "středním období" své ideje. Existuje idea krásy a idea dobra. Obě dvě jsou vlastně shodné. Idea dobra, jako nejvyšší idea, obsahuje i ideu krásy. Krásu viděl v míře, symetrii a harmonii, tedy v geometrii, na které založil svou Akadémii. Krásné tvary, přímé linie a křivky jsou totiž přirozeně stále krásné samy o sobě (dialog Filébos). Avšak toto je krása materiální, ta stojí nejníže, pak je krása duchovní. V Symposiu tvrdí, že nejkrásnější věcí je moudrost. Nejvýše tedy stojí krása ideální (idea krásy), k té dojde člověk pomocí rozumu. Kontakt člověka s krásou v něm vzbuzuje lásku. Aristotelés se o kráse vyslovoval jen příležitostně. Avšak v jeho Rétorice se nachází definice: "krása je tím, co je samo o sobě cenné zároveň pro nás příjemné". Podle něj umělec dokáže ukázat (napodobit = mimesis) věci krásnější, než jsou, ale i ošklivější, než jsou. V tomto se do protikladu staví Platónovo mimesis: umění (kromě božského básnictví) je napodobováním napodobenin, výtvory stojí ještě níže než tento svět. Aristotelés také říká, že některé věci, které jsou nám ve skutečnosti nelibé, například smrt, pozorujeme na jevišti s určitou libostí. Teorie krásy není u Aristotela rozvitá, ale je součástí teorie o umění. Známým Aristotelovým výrokem je také: "Jednota v rozmanitosti." (lat.: In varietate concordia). Aristotelés se pokusil problémy krásna systematizovat, vznikla tak Poetika, ze které se dochovala jen první část. Všichni tři filozofové tedy vnímají dobro a krásno jako prolínající se atributy, které se nevylučují, jako určitý pojmově sloučený celek. Svou teorii však rozvíjejí jinak.
Platón a Aristoteles: Rychlokurz dějin vědy #3
tags: #trojice #nejslavnejsich #filozofu