Filozofie je systematické, kritické zkoumání nejzákladnějších otázek o skutečnosti, poznání, hodnotách a smyslu lidské existence. Slovo pochází z řeckého filosofía (φιλοσοφία) a doslova znamená „láska k moudrosti" - spojení filein (milovat) a sofía (moudrost). Filozofie se neptá jen „jak svět funguje", ale „co vůbec znamená vědět, být, jednat správně a žít dobře".
Na rozdíl od jednotlivých věd, které zkoumají vymezené výseky skutečnosti, filozofie zkoumá předpoklady, na nichž stojí veškeré poznání i samotné vědy. Zatímco přírodní věda hledá odpovědi měřením a experimentem, filozofie pracuje především s pojmy, argumenty a logickou analýzou. A na rozdíl od náboženství, které se opírá o zjevení a víru, filozofie trvá na tom, aby každé tvrzení obstálo před rozumem.
Samotné slovo „filozof" prý poprvé použil Pythagoras: odmítl se nazvat „moudrým“ a nazval se skromněji „milovníkem moudrosti“ - člověkem, který moudrost teprve hledá. Tento hledačský, tázavý postoj zůstává jádrem filozofie dodnes. Filozofie se odedávna ptá i po jazyku samém: právě v Platónově dialogu Kratylos vznikla úvaha o původu slov, kterou dnes rozvíjí etymologie. Kde běžný člověk řekne „to je přece jasné", filozof se ptá „ale proč? a jak to víme?".
Co je to filozofie a jak vznikla?
Filozofie vznikla v 6. století př. n. l. v řeckých městech Malé Asie, když se první myslitelé - takzvaní předsokratici - pokusili vysvětlit svět přirozenými příčinami místo mýtů o bozích. Prvním filozofem bývá nazýván Thalés z Milétu, který tvrdil, že prazákladem všeho je voda. Jeho následovníci pokračovali: Anaximandros mluvil o neomezeném apeiron, Herakleitos učil, že „vše plyne" a základem je oheň i věčná změna, zatímco Parmenidés naopak tvrdil, že skutečné bytí je jedno, neměnné a věčné. Tento spor mezi změnou a stálostí se táhne celými dějinami filozofie.
Zlom nastal se Sokratem, který obrátil pozornost od přírody k člověku - k otázkám dobra, spravedlnosti a správného života. Od té chvíle se filozofie dělí na „předsokratovskou" (zaměřenou na přírodu) a „sokratovskou" (zaměřenou na člověka a hodnoty). Řekové také jako první oddělili filozofii od poezie a náboženství a učinili z ní samostatnou disciplínu s vlastními pravidly argumentace. Na jazykovou stránku filozofie mysli navázal ve 20. století Noam Chomsky.
Filozofie v kostce: je disciplína stará přes 2 500 let, jejíž základ položili myslitelé antického Řecka. Původ slova řecké philosophy = „láska k moudrosti"; vznik 6. století př. n. l., antické Řecko (Ionie). Otec filozofie: Sokrates (za nejstaršího filozofa bývá označován Thalés z Milétu). Hlavní disciplíny: metafyzika, epistemologie, etika, estetika, logika, politická filozofie. Klíčové otázky: Co existuje? Co mohu vědět? Jak mám jednat? V co mohu doufat?
Jaké jsou hlavní obory filozofie?
Filozofie se dělí na několik hlavních disciplín, z nichž každá klade jiný typ základních otázek: metafyzika, epistemologie, etika, estetika a logika. K nim přistupuje politická filozofie a novější filozofie mysli, vědy či jazyka.
Metafyzika - nauka o bytí. Zkoumá nejzákladnější povahu skutečnosti: co vůbec znamená existovat, zda je svět jeden nebo mnohý, jaký je vztah ducha a hmoty, co je čas a příčinnost. Ptá se „Proč existuje spíše něco než nic?".
Epistemologie - nauka o poznání. Co je vědění, jak se liší od pouhého mínění, jaké jsou hranice poznání a zda si vůbec můžeme být něčím jistí. Tradiční definice: „pravdivé zdůvodněné přesvědčení“. Dluh vůči racionalismu a empirismu: Descartes versus Locke a Hume.
Etika - nauka o správném jednání. Ptá se, co znamená být dobrým člověkem a jak určovat morální skutky. Zkoumá i témata altruismu, vděčnosti a nihilismu jako krajní postoje vůči hodnotám.
Estetika - nauka o kráse a umění. Zkoumá, co dělá dílo krásným a jak hodnotit umění, proplétá se s dějinami umění a tvorbou.
Logika - nauka o správném usuzování. Zkoumá platné usuzování a je nástrojem všech ostatních disciplín.
Politická filozofie - zkoumá spravedlnost, moc, uspořádání státu a formy vlády, meze svobody jednotlivce a legitimitu autority.
Dějiny filozofie: od antiky po dnešek
Antika (6. st. př. n. l. - 5. st.) zahrnuje Thalése, Herakleita, Sokrata, Platóna, Aristotela a Stoiky; zrození logiky, etiky, metafyziky. Středověk (5.-15. st.) scholastika, Augustin, Tomáš Akvinský; spor víry a rozumu. Novověk (16.-18. st.) Descartes, Locke, Hume, Spinoza; racionalismus vs. empirismus. Osvícenství (18. st.) Kant, Voltaire, Rousseau; rozum, svoboda, kritika autority. 19. století: Hegel, Marx, Nietzsche, Kierkegaard; kritika hodnot a nové interpretace světa. Moderní filozofie (20.-21. st.) existencialismus, fenomenologie, analytická filozofie; jazyk, mysl, věda. Arabští myslitelé jako Avicenna a Averroes uchovali Aristotela; scholastici vypracovali sofistikované logické metody. Kontinentální a analytická filozofie v 20. století divergují a jejich překonávání je dnes jedním z úkolů filozofie.
Významní filozofové a jejich myšlenky
K nejvlivnějším patří Sokrates, Platón, Aristoteles, Kant, Nietzsche. Východní tradici reprezentují Buddha, Konfucius a Lao-c'.
Sokrates (469-399 př. n. l.) bývá otcem filozofie, proslul metodou maieutiky a výrokem „Vím, že nic nevím“; vypil číši bolehlavu po odsouzení k smrti. Odkaz najdeme v článku Sokrates, otec filozofie.
Platón (427-347 př. n. l.) vytvořil teorii idejí a ovlivnil evropské myšlení natolik, že filozofie je prý „poznámkami pod čarou k Platónovi" (viz článek Platón: život, dílo a teorie idejí).
Aristoteles (384-322 př. n. l.) uspořádal tehdejší vědění, založil logiku a zabýval se metafyzikou, etikou, biologií a politikou. Jeho vliv je patrný v středověku i novověku (viz článek Aristotelés, filozof, který uspořádal celé lidské vědění).
Immanuel Kant (1724-1804) provedl „kopernikánský obrat“ v teorii poznání a určil hranice rozumu; formuloval kategorický imperativ. Podrobnosti v článku Immanuel Kant, filozof, který určil hranice rozumu.
Friedrich Nietzsche (1844-1900) prohlásil „Bůh je mrtev“ a rozvinul myšlenky vůle k moci, nadčlověka a věčného návratu. Článek Friedrich Nietzsche: život, dílo a myšlenky.
Tomáš Akvinský (1225-1274) spojil aristotelskou filozofii s křesťanskou vírou a obhajoval naturalistickou teologii jako důkaz existence Boha rozumem.
Konfucius (551-479 př. n. l.) zdůrazňoval rodinu, harmonii a mravní sebepoznání; konfucianismus ovlivnil východní kulturu po tisíciletí.
Nejvýznamnější filozofické směry a školy
Mezi významné směry patří stoicismus, existencialismus, nihilismus a východní systémy jako taoismus a hinduismus. Epikureismus učí, že klíčem ke štěstí je rozvážná rozkoš a zbavení se strachů.
Stoicismus je antická filozofie klidu mysli založená na rozlišení toho, co můžeme ovlivnit, od toho, co nikoli. Učí ctnosti, přijetí osudu a vnitřní svobodě.
Existencialismus staví do centra lidskou existenci, svobodu a úzkost; „Existence předchází esenci“ - člověk teprve volbami utváří svůj život.
Nihilismus popírá objektivní platnost hodnot a pravd; Nietzsche ho popisuje jako výzvu k novému tvoření hodnot.
Východní myšlenkové systémy kladou důraz na harmonii, cyklický čas a osvobození od utrpení. Hinduismus zahrnuje pojem karma a jógu jako duchovní praxi.
Východní a západní filozofie: jaký je rozdíl?
Západní filozofie klade důraz na rozum, argument a poznání pravdy, zatímco východní se soustředí na harmonii, praxi a osvobození od utrpení. Nejde ale o protiklad; obě tradice sdílejí touhu po dobrém životě a smyslu existence, jen jdou jinou cestou.
tags: #trojice #nejslavnejsich #filozofu