První obyvatelé osídlili zdejší malebnou krajinu již v období mladší doby kamenné. Soustavně obhospodařovat toto území však začali až cisterciáčtí mnichové. Jejich klášter zde založil moravský markrabě Vladislav Jindřich (bratr českého krále Přemysla Otakara I.) a olomoucký biskup Robert. Stalo se tak roku 1205. Celý románský komplex byl dokončen v průběhu první poloviny 13. století.
Nadějný rozvoj kláštera byl přerušen poprvé v roce 1421, kdy jej vypálili husité z nedalekých Nedakonic. Druhou ranou se stal rozsáhlý požár, kterým byl zasažen v roce 1681. Cisterciáci se poté rozhodli pro celkovou přestavbu, která dala klášteru i kostelu dnešní podobu. Cisterciáci si však plodů své činnosti neužívali příliš dlouho. Už v roce 1784 byl totiž klášter rozhodnutím císaře Josefa II. zrušen. Do centra pozornosti se Velehrad začíná znova dostávat až v polovině 19. století.
V souvislosti se vzrůstajícím národním povědomím se probouzí také úcta ke sv. Cyrilu a Metoději, jejichž působení je s Velehradem již tradičně spojováno (přestože dnes zcela jistě víme, že původní Velehrad není s tím současným totožný). Chátrající klášterní komplex je postupně rekonstruován pod taktovkou kněží z Tovaryšstva Ježíšova, kteří Velehrad spravují od roku 1890. Stává se místem, kde se při každoročních poutích setkávají desetitisíce poutníků, místem, které hned po svržení komunistického režimu navštívil papež Jan Pavel II.
Bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Klášterní kostel zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie sloužil původně pouze cisterciáckým mnichům, kteří žili v konventu. Přesné datum započetí stavby není dodnes možno doložit, jisté je pouze to, že východní část kostela byla vysvěcena v roce 1228. Z archeologických výzkumů vyplývá, že se na jeho výstavbě podílelo zhruba 240 kameníků. Původní délka kostela s předsíní činila 100 metrů. Jednalo se o trojlodní baziliku s půdorysem kříže, jejíž východní část byla zakončena pěti apsidami. Zdá se, že původní kostel neměl - v souladu s řádovou tradicí - věže, ale pouze nízkou zvonici v místě, kde se obě lodě křížily. I když se jednalo o stavbu románskou, některé z jejích částí - zejména lomené oblouky mezilodních arkád a žebrová klenba - již vykazují raně gotické prvky.
Po dvou požárech v 15. a 17. století přistoupili velehradští cisterciáci k celkové přestavbě chrámu v barokním duchu. K nejzásadnějším změnám půdorysu patřilo zkrácení délky kostela na 86 metrů, vystavení západního průčelí se dvěma barokními věžemi a přeměna původní věže nad křížením obou lodí na kupoli. Okna byla rozšířena, barokní omítky zakryly všechny románské relikty. Interiér byl bohatě vyzdoben a doplněn o barokní oltáře. Strop baziliky byl vymalován freskami. Dominantou interiéru se stal novorománský oltář z bílého mramoru a obraz Nanebevzetí Panny Marie, jehož autorem je známý moravský jezuita a malíř, Ignác Raab. Celý presbytář byl ve druhé polovině 20. století dokořeněn.
Při příležitosti 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje v roce 1985 udělil papež Jan Pavel II. velehradské bazilice Zlatou růži. Lidově zvaný Cyrilka vznikl zřejmě koncem 13. století a stál před branami velehradského kláštera. Sloužil jeho návštěvníkům, kterým byl kvůli přísné klauzuře zapovězen vstup do hlavního kostela. Na počátku 20. století kaple sv. Cyrila a Metoděje sloužila jako farní, později se stala hřbitovní kaplí. Kaple byla vystavěna v 19. století při klášterní bráně pro obyvatele předklášterí. V roce 1863 došlo k její rekonstrukci v neogotickém slohu. Ikonostas je nyní k vidění ve velehradském muzeu.
Veřejný prostor poutního areálu doplňují Kaple sv. Vendelína a barokní morový sloup, kaple sv. Jana Nepomuckého u barokního mostu přes Salašku a kaple Pražského Jezulátka. Sochař Bernard Giermek vytvořil sochu Panny Marie na sloupu před západní branou kláštera. V areálu kláštera a kolem něj najdeme dvojnásobné sochy svatého Jana Křtitele a svatého Jana Evangelisty a také barokní sochy sv. Benedikta a dalších světců.
Na Velehradě se nachází řada ikonických míst: Stojanovo gymnázium v historickém klášterním areálu, Sala terrena s freskami čtyř ročních období, Kostel Zjevení Páně známý jako Cyrilka, Velehradský dům sv. Cyrila a Metoděje a podzemí kláštera s lapidáriem, kryptami a expozicí Martyrion. Přístupné jsou i expozice o křesťanských mučednících 20. století a Zlatá růže věnovaná Velehradu papežem.
Součástí poutního areálu je i poutní cesta růžence spojující Staré Město u Uherského Hradiště s Velehradem; zahrnuje dvacet zastavení růžencové modlitby a nově vyřezávané sochy Cyrila a Metoděje v moderním stylu bez historických prvků. Dále se objevují sochy světců na vstupní části areálu a unikátní kaple Cyrila a Metoděje v centru.
Historie a architektura v souhrnu
Areál bývalého kláštera s jedním z největších kostelů u nás patří k významným kulturním památkám dokazujícím vývoj architektury a výtvarného umění od pozdní doby románské až po současnost. Velehradský klášter byl zrušen v roce 1784 a obnoven v roce 1890 řádem Tovaryšstva Ježíšova; jezuité zde působili do roku 1950 a opět na počátku 90. let. Dějiny obce jsou nerozlučně spjaty s klášterem a jeho zrušení mělo řadu hospodářských, sociálních i kulturních důsledků pro poddané panství.
Velehrad je významné poutní místo Moravy, které spojuje duchovní kořeny Cyrilometodějské tradice a evropskou kulturu. Bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje je nejvýznamnější poutní bazilikou České republiky a její architektura od románského slohu po baroko ukazuje vývoj stavebních trendů. Kaple Cyrilka (kaple sv. Cyrila a Metoděje) připomíná původní farní kostel a kaple Zjevení Páně připomíná neogotický zásah.
Velehrad je dnes živým centrem poutníků, studentů Stojanova gymnázia a místem setkávání různých hnutí; 1990 přineslo další významný moment - návštěvu papeže Jana Pavla II. a posílení symbolického významu místa jako mostu mezi Východem a Západem.
