Gotický pražský chrám je životním dílem geniálního stavitele Petra Parléře (1332/3-1399). Karel IV. si jej přivedl ze švábského Gmündu do Prahy roku 1355 nebo 1356 na počátku jeho kariéry, aby pokračoval v díle prvního stavitele Matyáše z Arrasu (1290?-1352), jenž byl jedním z posledních reprezentantů francouzské katedrální gotiky. Na ni Parléř navázal, ale velmi osobitě, neboť zcela nezvykle vytvořil hlavní katedrální průčelí na jihu, zatímco klasické katedrály je mají na západě. Nadto právě jižním průčelím je stavba natočena k městu i královskému paláci.
V Parléřovi našel Karel IV. Onu podobu se dvěma věžemi na západě, které dnes spoluutvářejí nezaměnitelné panorama Prahy, dalo ale katedrále až 19. století. Kdoví, jak by dnes vypadala, kdyby 19. 28. září 1929, u příležitosti tisíciletého výročí mučednické smrti knížete Václava, se slavnostně otevřely bronzové dveře do rekonstruované a dostavěné katedrály sv. Víta. Stalo se tak po téměř stoletém úsilí, na jehož počátku stál sen svatovítského kanovníka a spisovatele Václava Michala Pešiny z Čechorodu (1782-1859) dokončit český chrám chrámů.
Ještě jako faráři v obci u Brna se mu zdál sen, v němž byl obklopen davem lidí nabízejících mu tři miliony zlatých na dostavbu svatovítského chrámu. Další noci se mu zdálo, že se domlouvá se staviteli, najímá zedníky a nádeníky. Třetí noc viděl ve snu pražskou katedrálu ze strany od vikářských domů obklopenou lešenmi s dělníky v horlivé práci. Dva roky nato byl Pešina zvolen kanovníkem svatovítského chrámu, což nebylo v případě farářů z Moravy zvykem. K tomu mu byl přidělen byt s výhledem na část chrámu, kterou spatřil ve snu.
Pešina podnítil svým až blouznivým nadšením vlastenecky smýšlející šlechtu, duchovenstvo i inteligenci k založení Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta (1859), jejímž posláním bylo dokončit ho „podle slohu a způsobu jeho prvního založení“. Prosadit takovou myšlenku v Čechách nebylo vůbec jednoduché. Česká obrozenecká společnost založila svoji představu o národní pospolitosti na jazyce a slovesných památkách a nostalgické vyzdvihování středověkých hodnot jí bylo cizí. Pešina totiž po vzoru německých romantiků zdůrazňoval, že středověké památky jsou ztělesněním mrtvé vlasti a jejich obnova bude přínosem i pro národ. Přesto se ve sbírce sešlo dost peněz na to, aby se s dostavbou mohlo začít.
Nejšťědřejším dárcem byl přitom císař František Josef I. Devatenácté století zastihlo katedrálu v podobě torza gotické stavby, kterou na západě uzavírala provizorní, „jalová“ zeď, jež nehotovou stavbu zakončila před husitskými válkami. Na jihu se tyčila parléřovská věž, které ale v renesanci přibyl renesanční ochoz a v baroku helmice. Před provizorní zdí se zvedaly rozestavěné pilíře ze 17. století. Sama středověká část chrámu ovšem byla ve značně zuboženém stavu, byla poškozena požáry, ostřelováním, ale i „zubem času“.
Konzervátor arcibiskupského muzea v Kolíně nad Rýnem Franz Bock ji při návštěvě Prahy v roce 1857 nazval „skvostnou polozříceninou“ a zřejmě nebyl daleko od pravdy. Návrhů na dostavbu chrámu vzniklo hned několik a ve hře nebyla jen novogotika. Jedním z kandidátů na místo stavitele byl Ignác Ullmann, který razil novorománský a novorenesanční sloh. Stal se jím ale roku 1861 Josef Kranner, který vyhotovil projekt velmi citlivý k Parléřově architektuře. Podle něj měla mít katedrála jedinou dominantu - parléřovskou věž, kterou ale v horní partii hodlal gotizovat. Kranner opravil Parléřovo dílo, ale to vlastní neměl čas realizovat - v roce 1871 zemřel a na jeho místo nastoupil Josef Mocker, jemuž později svěřili i přestavbu Karlštejna.
Mocker ale pokládal řešení svého předchůdce za příliš jednoduché a ve svých plánech byl razantnější. Byl stoupencem novogotiky přísného historismu a chtěl, aby se stavba přiblížila ideálu klasické gotické katedrály. Proto v západní části vztyčil dvě věže jako protipól monumentálnímu chóru. Stejně jako Kranner plánoval sundat z věže barokní helmici, která mu absolutně nezapadala do koncepce čisté gotické architektury. Ještě nebyla hotová hrubá stavba západního průčelí a Mocker už byl kritizován pro necitlivý přístup k dílu starých mistrů.
Doba a názory totiž pokročily a památkáři začali pomalu, ale jistě pracovat podle nových zásad, které na rozdíl od přísných historistů respektovaly hodnoty všech předchozích období. Podle ochránců památek Mocker svévolně zasáhl do středověkého panoramatu Prahy, a to dílem, které se nyní pokládalo za opožděnou realizaci romantického snu. Mocker to samozřejmě těžce nesl.
Asi po polovině 19. století se romantická forma přelila do přísného historismu, který už usiloval o slohovou čistotu a silně se prosadil i v restaurátorském purismu. Přísný historismus ani tak netvořil, jako přenášel čisté vypreparované formy, až nakonec docházelo k tomu, že stavitelé opravovali chyby starých mistrů. Výpravná publikace od renomovaných historiků středověkého umění a architektury podrobně seznamuje čtenáře se svatovítskou katedrálu a její historií. Doplněno množstvím barevných fotografií.
Katedrála sv. Víta vznikla na místě rotundy, jejímž zakladatelem byl kníže Václav, a baziliky, kterou na místě rotundy postavil kníže Spytihněv II. Obě tyto stavby už v počátcích české státnosti sloužily jako místa k uložení ostatků patronů české země (sv. Václav, sv. Vojtěch), k důležitým obřadům spojeným s českou státností, jakými byly korunovace a pohřby panovníků, a důležitých osobností církve a státu. Obě také byly centrálními svatyněmi pražského biskupství. Zřízením pražského arcibiskupství papežem Klementem VI. dne 5. května 1344 se bazilika sv. Víta stala metropolitním chrámem. Arcibiskupský úřad převzal jako první při slavnostní mši Arnošt z Pardubic.
Při této příležitosti byl také položen základní kámen k nové velkolepé gotické katedrále. Zatímco většina evropských katedrál byla budována uvnitř měst, katedrála pražská vyrůstala mimo město, uprostřed areálu Pražského hradu, který byl nejen sídlem panovníka, ale i svého druhu posvátným okrskem s několika kostely. Díky poloze na temeni návrší, na němž pražský hrad leží, zdvihá se gotická katedrála vysoko nad souměstím jako dominanta Prahy.
Stavba katedrály byla budována s velkými uměleckými aspiracemi. První mistr, který stál v čele stavby, Matyáš z Arrasu, povolaný Janem Lucemburským z Avignonu, přenesl do Prahy vzor francouzské katedrální architektury. Ale Matyášův nástupce geniální Petr Parléř dodal pražské katedrále a její sochařské výzdobě rysy umělecké výjimečnosti. Po dobu vlády Karla IV. postupovala stavba úspěšně kupředu, zastavilo ji až husitské období.
Již tehdy katedrála zastávala nezastupitelnou roli v symbolice českého státu: byly zde uloženy korunovační klenoty. Katedrála byla těžce poškozena při požáru Pražského hradu v roce 1541. Jako torzo katedrála s různými dílčími úpravami zůstala až do roku 1844. Tehdy začala obnova starých částí chrámu. Celková rekonstrukce gotické stavby a dostavba nových část trvala do roku 1929, kdy při příležitosti výročí smrti svatého Václava byl chrám slavnostně konsekrován.
V žádném jiném monumentu nejsou tak výrazně vepsány dějiny českých zemí a jejich obyvatelstva jako právě tady.
Současná podoba a umělecké dědictví
Po velkém požáru Hradu a Malé Strany z roku 1541, který zničil mnoho staveb, byla během oprav v letech 1556-1561 postavena západní Wohlmutova kruchta, uzavírající nedostavěnou katedrálu. Oltáře s obrazy a sochami byly v katedrále z velké části rozbity po korunovaci Fridricha Falckého českým králem 27.-28. prosince roku 1619. Po Mockerově dostavbě katedrály bývá často zmiňována jako finální tvar západního průčelí a dvou věží.
Hlavní loď a chórové prostory získaly kruhově či hvězdicově klenby a bohatou výzdobu. V rámci dostavby západní části byly na výzdobě spolupracující umělci jako Alfons Mucha, Max Švabinský, František Kysela, Karel Svolinský, Cyril Bouda a další. Vítecké detaily zahrnují reliéfní náhrobky a bohaté sochařské prvky.
V roce 1997 tehdejší pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk obnovil zasvěcení hlavního chrámu Hradu na katedrální kostel sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Dne 12. května 1929 byla dostavěná katedrála oficiálně vysvěcena a 28. září téhož roku veřejnosti předána. V kryptě katedrály jsou uloženy ostatky významných českých panovníků a další důležité nálezy.
V roce 1954 byla Jednota pro dostavění chrámu svatého Víta rozpuštěna a správa katedrály přešla na Prezidentskou kancelář. Po sporu o vlastnictví katedrály byl v roce 2010 ukončen spor dohodou mezi arcibiskupem a prezidentem. Katedrála dnes slouží vedle bohoslužeb také jako pokladnice korunovačních klenotů a mauzoleum českých králů, přičemž v ní zůstávají vystaveny díla významných českých i mezinárodních umělců.
Katedrála svatého Víta | Interiéry Pražského hradu - 1. část | Průvodce Prahou
Klíčové momenty a osoby dostavby
- Matyáš z Arrasu - první mistr, zahájil stavbu a předal ji Parléřovi.
- Petr Parléř - hlavní architekt, zavedl síťovou žebrovou klenbu a zvláštní hvězdicovou klenbu kaple sv. Václava.
- Kaple sv. Václava - nejvýznamnější kapitola výzdoby, vysvěcena 1367, dokončena do 1373.
- Kranner - návrh citlivý k Parléřově dílu, oprava a konzervace díla.
- Mocker - razantní novogotika, postavil západní věže a západní průčelí, rozebral starší prvky pro čistou gotiku.
- Kamil Hilbert - po Mockerovi dokončoval interiéry a spolupracoval na výzdobě západní části.
- Korunovační klenoty - uložené v korunní komoře po 1368.
Vizualizace a zdroje ikonografie
Mozaika Posledního soudu z let 1370-1372 je jedním z vrcholů výzdoby; zobrazuje soud nad lidmi a zahrnuje postavy českých patronů a významných osobností. Zvon Zikmund, odlil Tomáš Jaroš z Brna v roce 1549, nahradil starší znějící zvon a doplnil kvartet dalších zvonů. Uvnitř hlavní lodi se nacházejí 21 bust panovníků a další významné postavy na pilířích chóru. Uprostřed lodi stojí hrobky a sochy významných osobností; v jižním ochozu je monumentální náhrobek sv. Jana Nepomuckého z roku 1736 dle návrhu J. E. Fischera z Erlachu.
Specifikace a technické detaily stavby
Trojlodní gotická katedrála s chórovým závěrem a věncem kaplí má vyspělý opěrný systém. Na jižní straně vyčnívá Svatováclavská kaple a navazuje korunní komora v patře. Po dokončení západní části byla katedrála dokončena s dvěma věžemi v západním průčelí, které dnes tvoří ikonické panorama Prahy. Původní rotunda a bazilika byly nahrazeny románskou bazilikou sv. Víta, Vojtěcha a Panny Marie, která byla následně rozšířena gotickým systémem s trojlodí a věžemi.
V letech 1873-1929 byla dokončena dostavba západní části podle projektu Josefa Kranner a Josefa Mockera. Po válce pokračovala obnova a rekonstrukce interiéru i exteriéru. V 50. letech 20. století došlo k dalším úpravám a k obnovení kultovního zasvěcení. V současnosti katedrála slouží nejen náboženským účelům, ale i jako pokladnice korunovačních klenotů a významná kulturní instituce.
Současné využití a význam pro národ
Katedrála je nejznámějším českým kostelem a dominanta Pražského hradu. Je sídelním chrámem arcibiskupa pražské diecéze a její slavnostní otevření v roce 1929 připomíná tisícileté výročí svatého Václava. Její náboženský i politický význam odráží historické dědictví země: korunovační klenoty, pohřby panovníků a významná pietní místa. Správa Pražského hradu a Metropolitní kapitula u svatého Víta udržují areál a zajišťují jeho provoz, restaurátorské práce a prezentaci pro veřejnost.