Druhý článek Stanov hovoří o mariánském charakteru našeho života takto: „Tím, že si řád zvolil blahoslavenou Pannu za Matku a Ochránkyni, staví se pod její ochranu a jako vzor a ideál zasvěcení si bere její život a její spojení s Kristem.“
Mezi známkami karmelitánského povolání se uvádí volání k životu „v důvěrném vztahu k blahoslavené Panně Marii“ (Stanovy čl. Není pochyb, že základ naší mariánské úcty musí vycházet, jak jsme to mohli vidět ve spiritualitě řádu, ze samotného životního základu Karmelu, kterým je modlitba a kontemplace.
Abychom Pannu Marii lépe poznávali, musíme kontemplovat její život ve světle evangelia a moudře pronikat její evangelijní postoje, které ji představují jako Kristovu Matku a první Kristovu učednici: „Kontemplace Panny Marie, která je dokonalým uskutečněním karmelitánského ideálu, nás vybízí k jejímu následování“ (Stanovy čl. 55).
Můžeme říci, že spiritualita tereziánského Karmelu pojala mariánskou úctu současným způsobem, tj. Od kontemplace k následování. Z Mariiných charakteristických ctností, které mohou mít pro karmelitku zvláštní význam, nám Stanovy uvádějí tyto: následování Marie jako způsob následování Krista prostřednictvím evangelijního života; chudoba v duchu se všemi biblickými rezonancemi, které Maria představuje jako „chudá Pána“, ve své disponibilitě k Božímu vyvolení a v chvalozpěvu o jeho divech: chudoba v duchu nachází ozvěnu v Tereziině spiritualitě chudoby a schopnosti něco si odříci, v teologickém životě sv. Jana od Kříže a v neomezené důvěře jako cestě duchovního dětství u sv. Terezie z Lisieux.
Neustálé rozjímání Božího slova je evangelijní postoj, který nejlépe ukazuje soulad mezi životem Marie a životem Karmelu. Na základě řádové tradice máme čerpat ze zdrojů Písma, svatých otců, učitelského úřadu církve a obnovené liturgie.
3. Nemůžeme opomenout teologickou úvahu II. vatikánského koncilu a exhortace Marialis Cultus Pavla VI., hovořící o Mariině přítomnosti v liturgii, což nám dává možnost vážně se zamyslet nad tradicí karmelitánské spirituality, kterou je mariánská liturgie. Čteme-li pozorně některé základní texty koncilu, (jako např. čl. Maria je po celý liturgický rok závazně přítomná ve slaveních Kristových tajemství, v eucharistii a ve svátostech. Pro své „neodlučitelné spojení“ s Kristovým tajemstvím je přítomna ve slavení Kristova tajemství, jímž je liturgie.
Proto ji připomínáme každý den při modlitbě breviáře a v eucharistické modlitbě. Nespokojujeme se však pouze se slavením jejích svátků, ale připomínáme si ji také při oslavách Kristova tajemství. Maria je také „vzorem zbožnosti, s níž církev slaví a ve svém životě vyjadřuje božská tajemství.
Ve světle těchto zásad je také třeba číst podněty pro slavení mariánské liturgie v řádu, jež je samozřejmě otevřená kreativitě na základě církevních směrnic. 4. Církev kromě liturgie podporuje také jiné formy zbožnosti a modliteb ke cti Panny Marie. Jsou doporučovány osobní formy zbožnosti napomáhající utvářet společenství s Pannou Marií, jako např. růženec, jež svatá matka velmi doporučovala, a který je obohacen o nové teologicko-pastorační prvky, jak je doporučuje Marialis Cultus v č. Hovoří se také o nutnosti modlit se za potřeby církve a světa a prosit Pannu Marii o přímluvu, což lze učinit také formou litanií.
Ostatní návrhy týkající se mariánské zbožnosti nám chtějí pomoci k větší kreativitě a chtějí být otevřenou bránou pro rozvíjení a obohacování mariánského charakteru našich Karmelů odpovídajícími výrazy zbožnosti. Proto je vhodné připomenout možnosti, které nabízí Marialis Cultus, na jejichž základě by měla být mariánská zbožnost praktikována, a které jsou biblickým, liturgickým, ekumenickým, antropologickým kritériem její obnovy (srov. Marialis Cultus č. 5.
Kapitolu o mariánské zbožnosti řádu uzavřeme krátkým pojednáním o sv. Josefovi, a to pro jeho spojení s Pannou Marií v Kristově tajemství a také proto, že svatá matka sv. Josefa velmi uctívala a nazývala ho svým ochráncem, lékařem a učitelem modlitby. Svatý Josef zaujímá zvláštní místo v počátcích tereziánského charismatu. Mnohé milosti, které světice obdržela v souvislosti se založením tohoto kláštera, dokazují účinné spojení sv. Josefa a tereziánského charismatu.
Maria, matka Syna Božího! Je to nevýslovná, nevystižitelná, nejvyšší důstojnost, kterou nelze vypovídat lidským jazykem. Všemocný Bůh dal andělům nebeskou čistotu, patriarchům a prorokům nebeské světlo, mučedníkům stálost a udatnost, Panně Marii však dává svého jednorozeného Syna. Není možné, aby stvořená bytost, ať už anděl nebo člověk, pochopila velké a hluboké tajemství vtělení božího Syna. Právě ono je základem povýšení Panny Marie a spolu i základem naší útěchy, že Panna Maria od věčnosti byla vyvolena i za orodovnici lidského pokolení.
Pro toto své vyvolení byla obdařena hned v prvním počátku svého početí čistotou bez poskvrny a nejdokonalejší spravedlností. Přišla na svět, aby se stala matkou Ježíše, Božího Syna, našeho Spasitele. Jak vznešený, jak důstojný je to cíl! Maria, matka Syna Božího! Kdo nevidí, že je vznešenou nad všechny svaté: nad patriarchy, apoštoly, mučedníky, vyznavače a panny, že je vznešenější než její panický ženich, sv. Josef?
Maria, Matka Boží! Jaká je to pohnutka pro nás k úctě a k vděčnosti! Copak nemáme příčiny radovat se z matky našeho Spasitele, z matky Božího Syna? Vždyť Ježíš, syn Panny Marie, je podle své božské přirozenosti jedné bytnosti a podstaty s Bohem Otcem, se Svatým Duchem a podle své lidské přirozenosti skrze Pannu Marii stal se nám rovným, přijal podíl na naší bídě a trápení, přišel mezi nás na svět, aby nás vykoupil a spasil.
Neposkvrněné početí Ježíše je potřeba chápat jako zásah Boží moci - „u Boha není nic nemožného“ - a Maria je tímto počatím potvrzena jako Matka Boží a Matka lidstva. Panenské početí Ježíše ukazuje, že Ježíš je svou podstatou opravdu Božím Synem, a zároveň je skutečným člověkem narozeným ze ženy. Tuto skutečnost však věřící přijímají i zjevená tradice církve.
Dokládá to věrouka o tom, že Marie zůstává pannou - „vždy panna“ - a že počaté dítě je Božím dílem bez lidského otce. Panenské početí Ježíše ukazuje, že Ježíš je Boží Syn a že Maria je Matkou Boží. V evangeliích vidíme, jak Boží iniciativa není v lidských dějinách ničím omezená a proto příchodu spásy nic nebrání, a jak tato iniciativa dle Ježíšových rodokmenů do těchto dějin vstupuje.
Na Ježíše počatého Duchem svatým bez přičinění muže můžeme snadněji pohlížet jako na nového Adama, jenž stojí na počátku nového stvoření, k němuž patří nový člověk, jím vykoupený. Panenství Marie je kromě toho znamením její víry prosté jakéhokoliv stínu pochybnosti a znamením jejího úplného odevzdání do Boží vůle. Dokonce se říká, že Maria touto vírou počne Krista ve své mysli dříve než ve svém lůně, a že „je požehnanější tím, že přijala Krista vírou, než když počala jeho tělo ve svém lůně“ (sv. Augustin).
