Georges Duby byl francouzský historik, zaměřený na dějiny středověké společnosti, umění a kultury, člen Francouzské akademie. Proslavil se především jako historik hospodářských a sociálních dějin středověké Francie. Duby se narodil v řemeslnické rodině v Paříži, studoval v Mâconu, historickou geografii v Lyonu a historii v Paříži. Studia dokončil v roce 1953 disertací o společenských vztazích v kraji Mâcon. Přednášel na universitách v Besanconu a od roku 1951 v Aix, roku 1970 byl zvolen členem Collège de France a roku 1987 Francouzské akademie. Získal řadu vyznamenání a čestných doktorátů a byl členem řady zahraničních akademií v Evropě i v USA.
Dubyný vztah k umění byl neobyčejně živý a sám rád kreslil a maloval, zejména krajiny. Duby sice nebyl formálně členem skupiny kolem Marca Blocha a Luciena Febvra, známé jako Škola Annales, nicméně patří spolu s Fernandem Braudelem k jejím nejvýraznějším představitelům. Už Dubyho disertace, Společnost 11. a 12. století v mâconském kraji, jej proslavila, a vyznačuje se důrazem na podrobné studium nejrůznějších dokumentů a pramenů ohledně společenského i hospodářského života, každodenního provozu, společenských vrstev a rolí, ale zároveň i snahou dát čtenáři nahlédnout do myšlení, duchovního života a představ obyčejných lidí té doby.
Dubyným významným krokem bylo, že byl jedním z prvních historiků, kteří se věnovali životu a úloze žen ve společnosti. Podílel se na několika velkých projektech, které výrazně změnily vztah Francouzů i mnoha dalších Evropanů k jejich starší historii. Co starší generace pokládaly za „temný středověk“, se v jeho díle ukazuje jako nesmírně bohaté období náboženského, kulturního i politického úsilí, které založilo důležité instituce i budoucí úspěchy evropské kultury a civilizace. Základní práce francouzského medievalisty, autora i u nás známé vynikající knihy Neděle u Bouvines, přináší jedinečný a u nás zcela netradiční pohled na dějiny středověkého umění.
Katedrála jako sociální prostor, v němž se v nejrozvinutější podobě uplatnily dobové představy o uspořádání středověkého světa i vesmíru, Dubymu posloužila jako středobod uvažování o době mezí 8. až 14. stoletím, především v prostředí západní Evropy. Čtenář má téměř dojem, jako by Duby napsal o románské a gotické době oslavnou báseň v próze. Sledujeme umění v klášterech, městech i na dvorech panovníků. Historie a dějiny kultury se tam vzájemně propojují s dobovou filosofií, náboženskými a estetickými představami i s přehledem vývoje architektury, sochařství a malířství.
Podnetné, avšak zároveň zložité čítanie. Ponúka sa mi porovnanie s podstatne obsiahlejšou a pre mňa zaujímavejšou knižkou od Jacquesa Le Goffa - Kultura středověké Evropy. Georges Duby nejde až do takej hlbky, no analyzuje problematiku viac filozoficky. A to je práve to, čo sa mne čítalo ťažko a musel som si celé pasáže opakovane prečítať, avšak ani to niekedy nepomohlo, aby som úplne pochopil autorovu myšlenku. Naproti tomu sa veľmi dobre čítajú úvodné pasáže kapitol o celkovej dobovej spoločenskej atmosére, ktoré však slúžia skôr len ako akési entré k samotnej podstate a teda umeniu.
Jestli vás mnohdy unavují historické romány - zejména ty současné - protoze v tom kulhá historie a co je horší forma. Dodnes jedna z nejváženějších odborných knih v rámci historické vědy a to napříč světem. Georges Duby v ní krásně popisuje umění a kultury středověké společnosti, a nic na to nemění ani fakt, že je frankocentrický, naopak je to správně, jelikož kdyby to tak neudělal, tak by patrně asi ani nebyla taková radost tuto knihu číst.
Pro moji osobu přetěžké hodnocení této zcela jistě výjimečné knihy. Nutno, ale upřímně přiznat, že se mi četla velice těžce. To si odvážím tvrdit i s vědomím toho, jakými monumentálními znalostmi autor knihy operoval. Přesto zcela jistě stojí za přečtení. Jsem zatím v první části knihy a je to skvělé, klasický Duby bez bázně a hany.
Nejvíce mě do očí bije stále omílaná teorie vyděšeného a strachu plného člověka středověku. Toto si my dnes taky můžeme myslet o rovníkové Africe a hle oni ti lidi tam žijí šťastné životy bez strachu a hrůzy. Kde začít? Tahle kniha je naprosto skvělá... Na začátek by asi bylo dobré podotknout, že můj zájem směřuje spíše k filosofii, historii myšlení a náboženství, než ke klasické historii a umění. A pravděpodobně proto mě tahle kniha tak nadchla (a zároveň i místy zklamala - to berte s rezervou, prostě jsem místy chtěla víc...).
Kniha podrobně popisuje středověké koncepty víry, moci, vlády, dvorské lásky atd. a to všechno dává do kontextu současného umění. Dle mého skromného názoru to není úplně nejvhodnější kniha pro naprosté začátečníky, přes svůj naprosto přístupný, kouzelný až beletristický styl se totiž nezdržuje výkladem konceptů, které považuje za základní (což jsem osobně ocenila). Je velmi frankocentrická (jako ostatně skoro všechny knihy napsané Francouzi... v tomhle případě je to nicméně vcelku ospravedlnitelné, i když místy... ), to znamená, že počítá s určitým povědomím francouzské architektury (která je ostatně hlavním tématem knihy).
Já osobně kupříkladu tenhle vědomostní kapitál z velké části postrádám (nikdy jsem kupříkladu nebyla v Saint-Denis, Chartres, ani Remeši, kterým je věnovaná velká pozornost), takže jsem poměrně hodně dohledávala. Nicméně, to se týká akademického čtení, kniha by se dle mého dala číst i jen pro čisté potěšení bez jakéhokoli vzdělávacího úmyslu, protože jak už jsem jednou řekla, je psaná nádherným stylem a doslova vám maluje obraz před očima. Knihu už jsem jednou četl - v době vydání, tedy v roce 2002. Skvělá kniha pojednávající o středověké společnosti. Je psána velmi čtivě a zajímavě, rozhodně může zaujmout i neodborníky.
Nevím, jaký má současná historiografie vztah k této monumentální knize, ale osobně jsem se s tak působivým a plastickým obrazem středověkého myšlení zatím asi nesetkal. A díky působivému a živému stylu působí napínavěji než většina beletrie a čte se skutečně krásně.
