Na počátku je představa hojně zmiňovaná v historických zápisech: slavnostní oltářní deska namalovaná v Benátkách a později přenesená přes Alpy do Prahy za podporou císaře Rudolfa II., jenž za ni zaplatil pohádkových 900 zlatých. Své místo si Růžencová slavnost vybojovala v expozicích Národní galerie v Praze, kde dnes visí ve Schwarzenberském paláci v oddělení Staří mistři, a její krása láká i laiky, nejen zasvěcené majitele umění.
Podstatou díla je ideální slavnost růžencového bratrstva: Madona s Ježíškem v centru udělují věnce z růží věřícím, zatímco zleva stojí papež a světští panovníci, zleva král a Maxmilián I., a doprava se prolíná s figurami církevní moci a světské moci v čele s císařem. Dav tváří a gest ukazuje na výjimečné spojení náboženské a politické moci, které Dürer zobrazil prostřednictvím výrazné kompozice s trojúhelníkovým rozvržením.
Autoportrét samotného Dürera najdeme na cartellině vpravo u stromu: drží listinu se svým jménem a podrobně vymezuje autorství díla. Představení postav a identifikace jejich rolí se během let různě vyvíjely; dosud jisté je jenom to, že Dürer zkomponoval dílo s úmyslem ukázat svůj osobní vklad a autorství. Zásadní poznání historiků spočívá v snaze rozpoznat autentické části díla, které přečkaly staletí a pozdější restaurování.
Historie transportu a ohrožení obrazu v průběhu staletí jsou důležitým kontextem: Růžencová slavnost byla v Benátkách objednána pro oltářní desku, Rudolf II. ji v roce 1606 nechal převézt na konci expedice, a během švédského rabování ve století 17. století unikla zkáze. Důvodem k restauracím i k debatám o stavu díla byly trhliny, praskliny a odloupené vrstvy způsobené střídáním suchého a mokrého prostředí a použitím topolového dřeva a italských pigmentů.
V polovině 19. století zasáhl obraz restaurátor Johann Gruss, který provedl zásah, jenž bývá označován za přemalbu spíše než restaurování: změnil tvář papeže, upravil tvář Madony i Ježíška a část díla byla změněna díky snaze „zprostředkovat“ původní námět. Po Grussovi pokračovaly repliky a kopie, včetně Mánesovy kresebné kopie z roku 1823, která ilustruje, co z restaurování zůstalo a co zmizelo, zejména moucha z Madonyina roucha, která se stala slavnou součástí legendy.
Podrobnější zkoumání a restaurování v 21. století doprovázejí novější poznatky: současné odborné posouzení Národní galerie ukazuje, že zobrazení Růžencové slavnosti vyžaduje další restaurování, které by mělo skončit kolem roku 2028 k připomenutí 500. výročí narození Dürera. Dnes dílo ukazuje typickou Dürerovu preciznost kresby, barevnost a detail, které umožňují čtení dějových vrstev a identifikaci postav i postavních relací v díle.
Vztahy habsburské koruny a papežství nebyly vždy harmonické: Maxmilián I. byl korunován císařem Svaté říše římské bez přítomnosti papeže v Tridentu v roce 1508, což podpořil i Dürer svým obsahem v obraze, když ve svém dopise Willibaldu Pirckheimerovi reflektoval kontext vojenského tažení. Rudolf II. byl nadšenec pro umění a přál si mít Růžencovou slavnost ve svých sbírkách - a zajistil její přesun do Prahy.
Růžencová slavnost se stala tématem nejen pro odborníky, ale i pro širší veřejnost, a její historie inspirovala další literární i divadelní zpracování. Mozartovská atmosféra renesančního světa se odráží v evropském kontextu a ukazuje, jak dílo, i po staletích, dokáže zaujmout a učit o historii umění, politiky a kultury.
Hlavní postavy a klíčové okamžiky ve vývoji díla
Madona s Ježíškem udělují věnce z růží; po levici stojí papež a členové církevního doprovodu, po pravici Maxmilián I. a další světské postavy, spolu s anděly a hudebníkem loutnistou, který doprovází Mariinu nohu. Dürer zobrazuje autoportrét vlevo vzadu, kde se objevuje i Burkhard ze Špýru jako součást popisu.
V řadách zástupců světské moci je hlavní postavou král Maxmilián I. a jeho signifikantní podoba byla založena na již existujících portrétech; identita některých postav zůstává otevřená a spory o přesnou identifikaci trvají.
Podrobnosti o původu díla a jeho historii: obraz vznikl v roce 1506, byl namalován pro oltář kostela S. Bartoloměje v Benátkách; jeho posun do Prahy byl spojen s nákladem Rudolfa II. a s riziky spojenými s jeho převozovým nákladem. Postupně prošel řadou restaurování a doplnění, kvůli nimž dnešní podobu díla poznamenaly opravy i dokomponované motivy.
Meritum díla a jeho význam pro české i mezinárodní dědictví
Růžencová slavnost je považována za vrchol Dürerova malířství a jako jedno z mála děl se jeho olejomalbám podařilo dochovat do dnešních dob; originální zobrazení mouchy na Madoně Madoně však v 19. století zmizelo v důsledku Grussových restaurátorských zásahů.
V písemných pramenech zůstávají indicie o tom, že Dürer ve výjevu využil dřevořízové plány a geometrické mřížky pro rozmístění postav, a that světová proslulost díla byla zajištěna díky Benátkám, Rudolfu II. a Strahovu klášteru v Praze.
Na základě kopie Václava Mánesa z roku 1823 můžeme sledovat, jak Grussovo restaurování ovlivnilo detaily a jak se moucha z kolene Marie výrazně vytrácí z oficiální verze díla.
V současnosti se jedná o významný kus národní galerie a důležitý doklad renesančního umění, který pomáhá porozumět šíři kulturního a politického kontextu doby, kdy malíř pracoval a kdy dílo vzniklo.