V prosluněné zahradě rozlehlé italské vily se setkávají dva postarší pánové. Kromě společné víry v Boha nemají mnoho společného. Jeden je umírněný progresivista, druhý zase zapřisáhlý konservativec. Jeden miluje fotbal, druhý neviděl v životě jediný zápas. Jejich zdvořilostní small talk se postupně vyvine do ostré rozepře, která pokračuje až do dalšího dne. Abych nezapomněl, ten první se jmenuje Bergoglio, ten druhý Ratzinger. Píše se rok 2012 a schyluje se k jednomu z nejzásadnějších okamžiků v dějinách novodobé katolické církve.
Netflix svou letošní filmovou krasojízdu zakončil těsně před Vánoci „historickou rekonstrukcí“ pozadí rezignace Benedikta XVI. a nástupu papeže Františka. Ačkoliv by se mohlo z nominace na Zlatý glóbus v kategorii Drama zdát, že jsme se dočkali hutné teologické a mravní rozpravy, není tomu tak. Jak napovídá jméno scenáristy, máme tu spíše hodně netradiční buddy film.
Andrew McCarten se stal v posledních letech odborníkem právě na biopicy, které jsou dostatečně mainstreamové, aby oslovily široké publikum a zároveň poskytují hlavním představitelům dostatečně široké pole pro rozehrání životní role. Za vše mluví samotný fakt, že hned tři herci si už za jeho postavy odnesli Oscara - Redmayne za Teorii všeho, Oldman za Nejtemnější hodinu a Malek za Bohemian Rhapsody. Zmíněné filmy se navíc dají považovat za nadprůměrně úspěšné, přičemž biografie Queenů vydělala skoro miliardu.
Tentokrát se McCarten rozhodl pro adaptaci své vlastní divadelní hry a je to znát. Dva herci, jeden exteriér, jeden komorní interiér, výpravnější flashback, závěrečné vyvrcholení v Sixtinské kapli. Čtyři akty, v dnešní době sympaticky strohé dvě hodinky. Hotovo, opona, konec. To vše pod naprosto sebejistým vedením režiséra Meirellese.
Způsob, jakým buduje náš vztah k oběma postavám, je přitom ukázkový - při prvním setkání sleduje vše spíše z povzdálí, případně rovnou „božím okem“, později při rozhovoru u vína, kdy ledy roztají, volí detaily. Spolu s dynamickým střihem a kacířským hudebním výběrem (ABBA!) se ukazuje, že byl režisér Města bohů nejlepší možnou volbou pro McCartenovo rozhodnutí, kdy celý konflikt papeže a tehdejšího kardinála pojal jako trošku uměřenější verzi Dej si pohov, kámoši.
Jen se v něm dva senioři nehandrkují jako dva kohouti na smetišti o ženu, ale o směřování největší církve světa. Zdánlivě kontroverzní volba, zvláště pokud jde o tak starobylou instituci, je přitom tím nejlepším řešením pro pošramocené renomé Vatikánu.
Přestože se nevyhneme ani vážnějším tématům jako je sexuální zneužívání dětí, děje se tak náznaky a doslova za zavřenými dveřmi. McCarten se přitom nebojí otevírat ani palčivější témata, ostatně všechny flashbacky jsou věnovány Bergogliově kontroverznímu vztahu k argentinské fašistické juntě. Jako u předchozích McCartenových filmů však nejsou tato temná místa historie důležitá, pouze se o ně lehce otře, aby pokračoval ve vytváření pomníků - Mercuryho, Churchilla, Františka.
Pouze Františka, protože navzdory názvu, o minulosti Benedikta XVI. se pro jistotu nedozvíme vůbec nic, protože Hitlerjugend, druhá světová válka nebo eutanázie jeho postiženého bratra nacisty, by tenhle film posunuly někam úplně jinam. Minimalní background předchozího papeže způsobuje občasné náznaky lehké parodie nabručeného mudrce, Anthony Hopkins však dokáže mistrovsky vybalancovat stařecké vrtochy a obrovské břímě, kterou na sebe Svatý stolec nabaluje.
I těch několik přehnaně veselých momentů jako je sledování Komisaře Rexe nebo posezení nad pizzou má za úkol polidšťovat nepřístupnou persónu, jakou byl Benedikt XVI., nikoliv ji zesměšňovat. Jonathan Pryce jako Bergoglio, sympatický muž z lidu, měl úlohu o něco snazší, přesto i on odvádí velice precizní práci a souhru se svým protějškem si náležitě užívá. Až by jeden uvítal i pokračování, třeba roadmovie o cestě po italském venkově.
Dva papežové jsou starosvětský feel-good snímek, v němž se k oběma noblesním postavám přistupuje až s kazatelskou úctou. Nikdy se to však nezvrhne v nezáživné velebení, spíš se stane oním filmem, který budete vyhledávat při splínu a touze po něčem odpočinkovém.
Pokud se porozhlížíte po větší vatikánské divočině, musíte k sousedům na HBO, k Sorrentinově Mladému/Novému papeži. Joseph Ratzinger (Anthony Hopkins) hraje Jorge Mariu Bergoglia (Jonathan Pryce) mimo jiné jednu Smetanovou skladbu. Záběr z filmu Dva papežové, foto: Netflix
V posledních letech se čelně srazili například prezident Richard Nixon s moderátorem Davidem Frostem, závodníci Formule 1 Nikki Lauda a James Hunt či tenisté John McEnroe a Björn Borg. Co tyto snímky spojuje? Protikladné, ale vzájemně se inspirující charaktery, inteligentní dialogy a silné herecké výkony. Ačkoli střet dvou papežů, odcházejícího Benedikta XVI. Dva papežové patří do rostoucí rodiny Netflix Originals, tedy snímků, které největší streamovací služba bere coby své kmenové, a tak se k nim i marketingově chová.
Řada jejich filmových souputníků trpí neurčitou nebo nedůslednou dramaturgií prozrazující, že Netflix sice dává prostor tvůrčím vizím, ale neklade náležitý důraz na jejich kultivaci. Snímek slavného, ale v posledních letech v ústraní stojícího brazilského režiséra Fernanda Meirellese (Město bohů) vznikl podle scénáře Novozélanďana Anthonyho McCartena, který se specializuje na biografické látky. Po kýčovitém zrání génia Stephena Hawkinga v Teorii všeho, působivé státnické krizi Winstona Churchilla v Nejtemnější hodině a po midcultovém průletu dějinami legendárních Queen v Bohemian Rhapsody zacílil McCarten na daleko méně spektakulárnější situaci, totiž na setkání církevních hodnostářů Josepha Ratzingera a Jorge Maria Bergoglia.
Co začalo na papežském konkláve jako střet dvou nesmiřitelných postojů, bytostného německého konzervativce a dogmatika a uvolněného argentinského liberála, se posléze změnilo v inspirativní přátelství protikladných temperamentů. Ve filmové verzi se tichý konflikt z volby papeže po letech přesouvá do soukromých paláců, kde oba muži svorně posedávají, sledují například Komisaře Rexe či fotbalová utkání a v sérii dialogů se propracovávají k vnitřním traumatům. Sloužící papež Benedikt se potýká s krizí víry a pochybami nad svým přínosem pro církev, Bergoglio zas pod maskou dobrosrdečného „kardinála od vedle“ nosí bolestné selhání z doby, kdy Argentinu ovládla pravicová junta.
McCartenův scénář vyniká bryskními dialogy, které s lehkostí obsáhnou všední humor i přemýšlivé disputace o svědomí, zodpovědnosti a víře. Jedna z mála výhrad k svěže vystavěnému scénáři se týká práce s minulostí - prostřednictvím dialogů dvou starých pánů se film vrací k Bergogliově kariéře duchovního, přičemž se občas nevyhne trochu mechanické popisnosti a ztrátě tempa. Odpuštění. Režisér Meirelles, který od roku 2005 poněkud sešel z očí, se navíc vrací ve velkolepé formě.
Pokud se v úvodu jmenované „duelové filmy“ potýkají s konzervativním stylem vyprávění, Dva papežové jsou naopak překvapivě stylisticky odpoutaní. Kamera César Charlone dokáže oba protagonisty zachytit ve vší bezprostřednosti, jako mírně pošetilé staříky i kolísající zástupce významné instituce, dva nositele nadějí i víry milionů. To vše bez krasodušnosti, barokního patosu i midcultové spirituality. Současný a budoucí papež mohou diskutovat o vzletných záležitostech víry, nikdy ale neopouštějí realistický rámec.
Středobodem dobře napsaného a odvážně zrežírovaného scénáře tvoří ústřední dvojice herců. Anthony Hopkins odtažitého konzervativce Ratzingera ztvárnil jako dojemně osamoceného bručouna, který navzdory přísnému lpění na staletých principech těžko potlačuje krizi víry a pochyby o vlastním přínosu církvi; i o přínosu církve světu. A ve vděčném Bergogliovi odhalil Jonathan Pryce bolestný podtón člověka, pro nějž je kultivovaná bodrost vykoupením z pocitu morálního selhání. Dva papežové se hrdě řadí k podařeným tragikomediím o Vatikánu coby nejosamělejším místě na planetě.
Další srovnání s dalšími díly ukazuje, že Dva papežové mají své místo mezi výraznými biografickými tituly a v kontextu Netflix Originals tvoří zajímavou kapitolu o hledání cesty církve i jejího vedení v 21. století. První setkání obou postav a jejich postupné sbližování skrze sdílení malých radostí i velkých otázek víry nabízí divákům čtivý a promyšlený obraz dvou tváří jedné instituce, které v sobě sdílejí pokoru a altruistickou lásku.
Papež František: „Všechna náboženství jsou cestou k Bohu“ – pravda, nebo fikce?
Film je z velké části založen na skutečnosti a bohatém dialogu, který kombinuje humor s hlubšími disputacemi o svědomí, odpovědnosti a víře. Dialogy Ratzingera a Bergoglia jsou jednoduše vystavěné, a přitom pečlivě promyšlené a zapůsobí tak pravděpodobně i na ty, kterým tematika snímku není příliš blízká. Jak Benedikt XVI. tak současný papež František jsou zobrazeni velmi věrně, a přestože se zpočátku zdají jako dva naprosto odlišní lidé, tvůrcům se podařilo nenásilně ukázat i jejich podobnosti - pokoru a ryzí altruistickou lásku, kterých jsou oba muži schopni.
Film Dva papežové patří k filmům, které nabízejí více než jen historické rekonstrukce - jsou sondou do duše církve a jejího vedení v krizi, a zároveň oslavou lidskosti v tvářích nejvyšších církevních hodnostářů. A přestože se jedná o biografický snímek, jeho atmosféra zůstává vyrovnaná a lidská, bez zbytečného patosu, což přispívá k žánrové vyváženosti mezi dramatem a jemnou komedií.
V závěru filmu si lze uvědomit, že klíčem k porozumění dvojici je nejen rozdíl v osobním postoji, ale především pouto sdílené odpovědnosti a víry, které je spojilo přes rozporuplnost vývozu církevní moci a lidské pokory. Dva papežové tak zůstávají nejen historickou rekonstrukcí konkláve, ale i portálem k úvahám o tom, jak by měla vypadat současná i budoucí role církve ve světě plném výzev a různorodých názorů.