Rotunda sv. Románský stavební sloh se vyznačuje dřevěnými, kamennými nebo cihlovými stavbami, převážně církevního charakteru, z nichž nejznámější jsou tzv. "rotundy". Jde o stavby kruhového půdorysu s malými a úzkými okny (bez výplní, připomínajícími střílny), bez vnitřních sloupů a opěr, protože románští stavitelé ještě neuměli rozložit váhu střechy a jednotlivých pater jinak než do obvodových zdí. Odlehčení nosných zdí pak mohlo být provedeno spíš masivnějšími sloupy s ozdobnými hlavicemi a patkami. Úzká okna, kterých mohlo být více vedle sebe a která byla od sebe navzájem oddělena úzkými sloupky, se nazývají "sdružená".
Dalšími typickými románskými stavbami jsou tribunové kostely a baziliky. Tribunové (emporové) kostely, které nahradily stavebně jednodušší rotundy, jsou jednoduché jednolodní stavby převážně obdélníkového půdorysu, které jsou ukončeny půlkruhovou apsidou na straně jedné, při straně druhé, obrácené, bývá hranolová věž. Pod oltářem byla zpravidla umístěna krypta. Největším románským kostelem pak byla tzv. bazilika - kostel se třemi loďmi, jednou hlavní a dvěmi rovnoběžnými bočními. Mladší baziliky mohly mít lodí víc, i příčných, takže jejich půdorys mohl nabývat tvaru jednoduchého kříže, ale také tvarů složitějších.
Rotunda, jak již název napovídá, je stavba s kruhovým půdorysem a kuželovitou střechou, často ukončena lucernou. Zatímco ve starém Římě sloužily jako hrobky, tak křesťané je stavěli na místech, která připomínala významné události ze života světců, nebo jejich mučednickou smrt. Rotundy většinou mívaly jednu nebo více apsid. Nejznámějšími stavbami tohoto období na našem území jsou rotunda sv. Jiří a sv. Vojtěcha na hoře Říp a rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě; v Praze pak rotunda Nalezení sv. Kříže, rotunda sv. Martina na Vyšehradě, rotunda sv. Longina na Novém Městě a bazilika sv. Jiří na Pražském hradě.
Románský sloh se na území Čech vyvíjel v období 9. až 13. století a byl první etapou vývoje architektury, během níž převládala církevní architektura - baziliky a rotundy. Stavby světské, jako hrady a paláce, se časem přestavovaly podle nových trendů, a tak čisto románský vzhled u světských staveb dnes bývá spíše ojedinělý. Těžké zdivo a omezené otvory pro dveře a okna vedly k používání sdružených oken, které rozkládaly váhu masy nad okny.
Mezi typické znaky románské architektury patří půlkruhový oblouk vchodů a oken, trámové stropy s valenou klenbou, apsidy a výrazné zdobení portálů. Interiéry kostelů bývaly omítnuté a doplněné nástěnnými malbami a sochařskou výzdobou; malby a sochy uvnitř kostela měly vzdělávací a náboženský charakter, sloužily nevědomým ke čtení příběhů z Bible a života svatých.
Kořeny názvu bazilika pocházejí z řečtiny - znamená královské sloupořadí a označovalo budovy, v nichž žili vládnoucí úředníci; v Římě baziliky sloužily jako tržiště a soudy. Raní křesťané si proto stavěli baziliky jako nové bohoslužebné prostory. Jednalo se o obdélníkové stavby, jejichž vnitřní prostor byl podélně členěn sloupovými loděmi; hlavní loď byla vždy vyšší a širší než boční lodě, a na východní straně byla ukončena apsidou.
Rotundy a baziliky tvoří dodnes jednu z nejvýznamnějších románských památek v Česku, a to často v kombinaci s románským a pozdějším gotickým či starším barokním průčelím. Z brněnských památek lze uvést rotundy a baziliky na Starém Brně, sv. Kunhuty v Brně-Zábrdovicích a další gotické i románské části, které svědčí o práci románských mistrů a jejich vlivu na místní architekturu. Někdy bývají uvedeny i stavby jako kostel sv. Petra a Pavla a kostel sv. Jakuba, jejichž románská část dnes bývá ukrytá pod novějšími úpravami.
V průběhu 11. a 12. století se vyvíjely také venkovské románské stavby: baziliky a kostely s apsidami, sdruženými okenními řadami a ornamentální dekorací, a jejich půdorysy často obsahovaly jednoduché emporové prvky či římsové motivy. Vinecká oblast a další venkovské lokality poskytují důkazy o románské škole a rozvoji kamenné architektury, která nahradila dřevo jako hlavní stavební materiál. Půdorysy venkovských kostelů ukazují rozšíření a rozmanitost typů, včetně podélné dispozice s východní apsidou a západní věží.
V moderní době dochází k reinterpretaci a integraci románských prvků do nových církevních staveb, které často kombinují tradiční symboliku s inovativními tvary a technologiemi. Příklady zahrnují i moderní církevní stavby, které využívají modulárnost, skleněné fasády, dynamické průčelí a netradiční prostorové uspořádání - vše s respektem k původní románské tradici. Mnohdy se románské prvky propojí se současnou architekturou a vytvářejí tak nové interpretační vrstvy kulturní identity regionu.
Rotundy a baziliky, které se nacházejí v různých regionech, mají často své jedinečné variace. Například rotunda sv. Jiří a sv. Vojtěcha na hoře Říp, rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě, nebo pražské rotundy Nalezení sv. Kříže a Martina na Vyšehradě představují klíčové ukázky románského dědictví. V Praze stojí také bazilika sv. Jiří na Pražském hradě, která ilustruje propojení románských prvků s pozdějšími arquitektonickými vrstvy.
V Brně se románské prvky ukazují nejen v samotných rotundách, ale i v sklepeních a základech některých starších staveb na Petrově kopci; výzkumy v roce 1978 odhalily zbytky původní rotundy a jejich průnik do půdorysu basiliky minor na dnešním Mendlově náměstí. Z písemnictví a legend vyplývá, že Románský sloh v českých zemích ovládal architekturu až do konce 13. století, a do dnešních dnů zůstává důležitým vkladem do dějin evropské architektury.
Do současné doby se dochovaly výjevy a texty, které dokumentují význam románského slohu pro rozvoj české kultury i stavitelství. Romano-česká tradice přetrvává v památkách, které lákají návštěvníky a zároveň vzdělávají o historické architektuře a řemeslech. Závěrem lze říci, že románský sloh v Čechách představuje klíčový mezník mezi starověkým a gotickým stylem, který formoval nejen architekturu, ale i kulturní a náboženský život země.
Edita Stejskalová v Hodoníně u Kunštátu: Nenávist vůči romským dětem není uzavřenou kapitolou dějin
Historický kontext a významné regionální příklady
Rotunda sv. Petra na hradě Budči a kostel sv. Petra a Pavla v Brně jsou příklady nejstarších románských staveb, které dokládají použití kamene a masivních zdí. Rotunda sv. Kříže a rotunda sv. Longina ukazují rozmanitost kamenné architektury již v raném období. Venkovské sakrální stavby ukazují široké spektrum ornamentů, sdružených oken a apsid, které charakterizují románský sloh na české zemi. Významně se románské prvky projevují i v architektuře klášterů a bazilik s emporami a kruhovým půdorysem.
Vliv pozdní románské architektury na české i moravské památky je patrný v kombinaci s gotikou a novověkými úpravami, které často překrývají původní konstrukční detaily. Románské poznámky lze najít také ve stavebních záznamech a v literárních pramenech, které popisují výkvět architektury své doby a rozvoj sakrálních staveb.