Po propuštění byl zaměstnán jako expedient v pekárně ve Vranově nad Topľou. Volný čas využíval k pastoračním cestám po vesnicích na východním Slovensku, aby posloužil opuštěným řeckokatolickým věřícím. Když zjistil, že ho STB čeká na pracovišti, utekl a začal se skrývat. Zatkli ho až 7. 2. 1958. Po opakovaných soudních procesech v Prešově a na Pankráci v Praze byl odsouzen na čtyři roky, z kterých si odseděl dva a další dva byly amnestované.
V důsledku vedlejšího trestu zákazu pobytu v krajích Košice a Prešov se dostal k Plynostavu Pardubice jako kopáč, kde pracoval až do roku 1968 při rozvodu městského plynu. Od 01. 05. 1968 byl požádán, aby odešel pomáhat do Oseku u Duchcova, tam internovanému biskupovi ThDr. Vasilovi Hopkovi. Od 1. 8. 1968 byl ustanoven správcem farnosti Klenov pri Prešove. Nově ustanovený prešovský ordinář Ján Hirka ho povolal do ústředí řeckokatolické církve v Prešově. Původně jej chtěl jmenovat kancléřem biskupského úřadu, ale státní správa po půl roce čekání udělila souhlas jen do funkce ceremonáře a aktuára, ve kterých pracoval 21 roků a 4 měsíce.
V této době ordinář opakovaně žádal státní správu o souhlas pro kancléře, avšak marně. Potom byl o. Kočiš od 01. 10. 1991 správcem farnosti Ďurďoš. Po rozpadu republiky v lednu 1993 byl zřízen Biskupský vikariát v Praze pod jurisdikcí Prešovského biskupství. Biskup Mons. Ján Hirka jmenoval o. Kočiše kancléřem Biskupského vikariátu. Když Svatý otec Jan Pavel II. erigoval v Praze Apoštolský exarchát, první exarcha biskup Mons. Ivan Ljavinec pak o. Kočiše jmenoval generálním vikářem - protosyncelem a Svatým otcem byl později jmenován papežským prelátem dne 23. 3. 2002 za své zásluhy při obnově Řeckokatolické církve a za svou účinnou pomoc při vytváření struktur Apoštolského exarchátu řeckokatolické církve v ČR.
Dne 24. 4. 2004 byl Svatým otcem Janem Pavlem II. jmenován titulárním biskupem abrittským. Biskupské svěcení bylo uděleno 15. 5. 2004 hlavním světitelem Mons. Jurajem Dždudžarem a spolusvětiteli Mons. Jánem Babjakem, prešovským biskupem, a Mons. Ladislavem Hučkem, ap. exarchou v Praze. Od 7. 10. Jihlavsku. statistiku. Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. svěcení přijal v Praze v roce 1970. Pavlem II. pražským. biskupe?
V současnosti vykonávám funkci prezidenta Diecézní charity Plzeň, především pracovníky jednotlivých charitních zařízení. Potřebují k tomu silnou duchovní motivaci, povzbuzovat také klienty charitních zařízení. Unese i nemocné tělo, avšak nemocný duch neunese ani zdravé tělo. Tím ovšem moje služba nekončí. Mimo ni. termín. Stal studentem Matfyzu. Snad bych měl poznamenat, že jsem pocházel z věřící rodiny a zároveň z rodiny živnostníka-truhláře. Komplikovaly moje snahy o studium. Potíže jsem zažil, už když šlo o přijetí na gymnázium, tehdy jedenáctiletou střední školu. Znovu. Matematicko-fyzikální fakultu. Že nebudu po absolvování studia učit (to abych „nekazil“ mládež).
Prostředí fakulty bylo velice sympatické, vyučující. Sedmičlenný kroužek spolužáků a spolužaček. Navštěvovali koncerty, divadla a galerie. Poznat architekturu a výtvarné umění Prahy. Naše kulturní a celkové zrání. Profesorsko- akademiků, kteří nás učili. Vzdělání. Většinou trávil v Klementinu v univerzitní knihovně, kde jsem měl vhodné a klidné prostředí k soustředěnému studiu. Během studia probíhalo. Avšak s přibývajícím věkem si každý musí udělat svůj vlastní názor a postoj. K tomu jsem dozrál právě až během studia matematiky a fyziky, a také filozofie, která, ač marxistická, byla pro mě výzvou. Hodně, byla pro mě důležitá.
Jiří Reinsberg, dlouholetý farář v kostele Panny Marie před Týnem, formoval bohoslužeb a podílel se na přípravě modernizace výuky matematiky. ČSAV, bylo krátkou periodou v mém životě. Komplexní mechanizaci a automatizaci průmyslu skla a jemné keramiky v Praze v Holešovicích. Pivních lahví. Labem, ale už tehdy ve mně zrálo rozhodnutí stát se knězem. Jít studovat druhou, a zvláště ne církevní. Čechy a Moravu v Litoměřicích, tedy blízko Ústí. Vysokých škol. Nebylo to ovšem tak jednoduché. Nastoupit na teologickou fakultu, budu-li přijat. Pracovníka, který byl na tu dobu služebně v zahraničí. Ústav v tu dobu existoval Kabinet pro modernizaci výuky matematiky a fyziky a tam potřebovali statistika do týmu na vytváření pedagogických a psychologických testů.
Výsledky a porovnávat je se školami s běžnou výukou. Teologickou fakultu dostal. Prosadil nás, několik absolventů vysokých škol, u tehdejšího ministra školství a kultury. Modernizaci výuky matematiky a fyziky však neskončilo. Své farnosti ve Františkových Lázních. Západě Čech? Jak vypadala každodenní realita 70. a 80. Lázní jako kaplan. Který zachránil před zavřením. Dalších osm let v komunistických vězeních. Působil jako kaplan a pracoval v zemědělství. Klášter byl v té době ještě obsazen vojáky, tam působit nemohl.
Fascinovalo, že po tolika utrpeních nezatrpknul, byl stále usměvavý, s otevřeným srdcem pro všechny. Jako kněz působil osmnáct let, zvláště z Moravy a Slovenska. Technik. Po roce 1968 dostal souhlas a mohl v duchovní správě vypomáhat, a proto jsme působili spolu. Se dělat dost věcí. Nějakým výslechem. S rostoucím politickým uvolňováním se možnosti rozšiřovaly. Hur a další. Podněty pro uzdravování duše, když pro tělo je dostávali v lázních. Skautingu vyšetřováni. Prostředí. Papežem Janem Pavlem II. jste byl jmenován titulárním biskupem aggarským a světícím biskupem pražským.
Římskokatolické biskupy lze rozdělit do dvou skupin. Například arcibiskup pražský, biskup plzeňský atd. Ve světě, například apoštolští nunciové, tedy vyslanci papeže v jednotlivých zemích. Kde obvykle pomáhají diecézním biskupům. Symbolicky titul po některé zaniklé diecézi ve světě. Biskupství zaniklo za husitských válek. Litomyšlským.“ Tyto tituly zůstávají až do smrti. Světící biskup stane diecézním, skončí jeho předchozí titul. V nedávné minulosti bylo vaše jméno skloňováno v médiích v souvislosti s udělením státního vyznamenání prezidentem Zemanem. Jste se nechal slyšet, že přijetí vyznamenání litujete. Příbuznému panu Bradymu, který si jistě vyznamenání zasloužil. Společnost vychovávat a vést k zachovávání morálních hodnot. Společnosti, protože ji „nevedou vzhůru“ a nevychovávají. Česká republika se potom v rámci Evropské unie chová trapně. Uprchlíků, chce pouze sobecky brát, a nikoliv také obětavě dávat. Pravdu ukázat. Místo velikosti národa se pak ukáže jeho malost. Podobně. A rozbíjet evropské společenství místo snahy ho zlepšovat, vede k záhubě. Pro Evropu i jednotlivé země.
- Biskup Karel Herbst SDB podal rezignaci na funkci pomocného biskupa, papež František ji přijal. Od 1. až 2. „Mým důvodem je jistá postupující únava“ říká.
- Bratr kardinál by rád, kdyby Herbst nadále navštěvoval faráře a byl k dispozici pro poutě a biřmování.
- Karel Herbst narozen 6. listopadu 1943 v Praze; životopis zahrnuje působení v salesiánech a arcidiecézi.
V Cadci poslední kapitoly: Mons. ThLic. Vojtěch Cikrle, narozen 1946, brněnský diecézní biskup, zastával funkce během více než čtyř desetiletí. Narodil se ve vesnici Bosonohy, pracoval jako dělník a po studiu na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích byl vysvěcen v roce 1976. Po 1990 byl jmenován titulárním biskupem aggarským a pomocným biskupem pražským, později se stal sídelním biskupem brněnským 1993. Biskupské svěcení přijal v Praze 7. dubna 1990. Za biskupské heslo si vybral slova z prvního listu Jana: „Uvěřili jsme v lásku.“
V průběhu let obras biskupské konference ČSFR byl generálním sekretářem a nadále působil jako odpovědný za laiky, nová církevní hnutí a komunity, ekumenismus a informatiku. Od roku 1993 až do roku 2022 vedl diecézi brněnskou, dokud nedosáhl hranice věku 75 let a abdikaci nepřijal papež František. Emeritní biskup Vojtěch Cikrle nadále působí jako významná osobnost na brněnském území a je respektovaným členem církevního života. Devizou diecéze Brno je tradiční čtyřdílný znak a heslo NON EGO SED TU (Ne já, ale ty).
V rámci dalších kapitol se objevují jména a příběhy dalších emeritních biskupů, kteří svým dílem formují nejen duchovní život, ale i sociální a kulturní rozměr společnosti. Důraz na pastorační práci, péči o chudé, a zapojení do mezinárodní spolupráce ukazuje, jak propojení víry a veřejného života může mít dlouhodobý dopad na komunitu.