Bible (z řec. τὰ βιβλíα ta biblia - knihy, svitky) je soubor starověkých textů, které křesťanství a zčásti i judaismus považují za posvátné a inspirované Bohem. Proto se nazývá také Písmo svaté (lat. Scriptura sacra nebo Scriptura sancta) nebo krátce jen Písmo. Přezdívá se jí také Kniha knih. Ačkoliv nejstarší části Starého zákona snad pocházejí až z 9.-12. století před naším letopočtem, bible jako celek, jak ji známe dnes, je výsledkem dlouhého procesu kanonizace. Výběr i uspořádání jednotlivých knih nebylo kritické, dokud se psaly na samostatné svitky, kdežto ve vázané knize (kodexu) už muselo být přesně určeno.
Vznik pevného kánonu židovské bible se obvykle klade do počátku 2. století. Nejstarší doklad kánonu Nového zákona je patrně tzv. Muratoriho fragment, jehož text se klade do počátku 3. století. Oficiální křesťanský kánon snad vyhlásil z podnětu císaře Konstantina I. tzv. nikajský ekumenický koncil 20.
Biblické území zahrnuje dnešní Egypt, Jordánsko, Sýrii, Izrael a Palestinu, Libanon, Saúdskou Arábii, Irák, Írán, Turecko a v Nové zákoně i některé evropské země. Horní část tehdejší Babylonie se nazývala Akkad a dolní Sumer. Babylonská věž (zikkurat) stála v zemi Šineáru (Gn 11,2), což je širší označení pro Mezopotámii. Přesná poloha není známa, patrně to byl Babylón (asi 90 km od dnešního Bagdádu) nebo Eridu.
Ze sumerského Uru se praotec Abrahám patrně v první polovině 2. tisíciletí př. n. l. vydal na cestu do Cháranu. Další příběhy čtenáře provází po Kanaánu, později po Judsku, severním Izraeli a okolních zemích Předního východu. Od doby krále Davida a zejména jeho syna Šalomouna hrál hlavní roli v biblickém vyprávění Jeruzalém. Do děje dále zasáhli králové a královny ze Sáby, z Persie a později ze Sýrie, z Makedonie a konečně z Řecka a Říma.
Nový zákon se odehrává v Judsku, Egyptě a vede čtenáře na několik cest po jižní a východní Evropě. Hebrejská bible obsahuje kromě Tóry ještě Proroky a Spisy, dohromady se tomuto korpusu říká též tanach. Původní text existoval v hebrejštině, s částmi v aramejštině. Židovští učenci se snažili v 1. tisíciletí vytvořit jednotný text Tanachu, který je znám jako masoretský text.
V době přelomu letopočtu Židé již nemluvili hebrejsky, ale řecky či aramejsky. Tehdy začala doba překladů hebrejské bible - pro křesťany je nejvýznamnějším z těchto překladů Septuaginta. Judaismus, katolíci, pravoslavní, protestanti a další náboženské tradice uvádějí za součást svých Písem, tzv. kánon, různý počet knih. Židovský kánon byl podle tradice judaismu definován synodou v Jabne kolem roku 92.
Křesťanský kánon se vyvíjel nezávisle na kánonu judaismu a ustálil se někdy ve 4. století. Protestantský kánon, který převážně vychází z palestinského kánonu, má svůj počátek v době reformace. Katolická církev definovala svůj kánon na tridentském koncilu a zahrnula do něj sedm deuterokanonických knih. Deuterokanonické spisy však za součást kánonu neuznávají židé ani některé protestantské církve.
V běžných biblických vydáních je text každé knihy dělen na kapitoly a každá kapitola na verše. Dělení na kapitoly pochází od Štěpána Langtona a veršové rozčlenění od Roberta Estienneho. Tato dělení se rychle ujala díky své praktičnosti.
Církve měly v průběhu dějin k Písmu svatému úctu a věřily, že se v textech Písma setkává Boží slovo. InspiracePísma je to, co vyjadřuje víra, že Bůh si vybral lidské autory a skrze ně inspiroval text. Proto Bible by měla být spolehlivá a pravdivá, i když jednotlivé pasáže mohou být rozporné z hlediska doslovného výkladu.
Nově tak přinesl Ježíš milost a odpuštění, a ukázal cestu poznání Božího království pro ty, kdo v Něj věří. Zákon existuje proto, aby lidé poznali hranici dobra a dokonalosti a pochopili, že jej sami nedosáhnou. Sonduje-li člověk Boží plán od počátku dějin, nachází se v něm naplnění spásy skrze Ježíše Krista.
Bible jako základní kniha formovala západní kulturu a ovlivnila výtvarné umění i literaturu. Překlady Písma svatého mají dlouhou historii; do klasické řečtiny se překládal Starý zákon, Nový zákon byl psán aramejsky a řecky. V Alexandrii vznikla řecká Septuaginta, nejvýznamnější latinský překlad byla Vulgata.
Mezi známé překlady patří Lutherova německá Bible, Kalvína ve Ženevě, česká Bible kralická a italský překlad Giovanniho Diodati či anglická King James Version. Dnešní vydávání Bible zajišťují Mezinárodní biblická společnost (IBS) a Wycliffovi překladatelé Bible.
V 20. století sehrály významnou roli české překlady: Bible kralická (1579-1594, 1613), která byla první český překlad z původních jazyků; následoval Český ekumenický překlad (1961-1979).
V rámci publikace z roku 1863 byla prezentována „Biblija sacra“, která obsahuje Starý i Nový zákon dle kralického vydání s důrazem na slavnostní a původní text.
- Historie a kontext vydání: zaměření na rok 1863 a jeho význam pro českou tradici a typografii.
- Design a kvalita zpracování: vazba, obal a zvláštní prvky jako pozlacený plíšek, které zvyšují hodnotu artefaktu.
- Jazyk a překlad: srovnání kralické textové tradice s původními jazyky a významným dopadem na čtenářský zážitek.
- Praktické využití a doporučení: vhodnost pro sběratele, teology i dárkové účely s důrazem na historické a kulturní kontexty.
Praktická poznámka: kánony a překlady mají své nuance a nelze je redukovat na jediné tvrzení; klíčová je úcta k různým tradicím a jejich historickému vývoji.
tags: #evangelicka #bibli #svata #1863 #mseno