Přátelé mohou hodně ovlivnit to, jestli jsme v životě šťastní a spokojení. Dobří přátelé na sebe mají dobrý vliv a můžou si pomáhat, aby byli lepšími lidmi. Bible zdůrazňuje, jak je důležité dobře si své přátele vybírat. Zároveň nás upozorňuje na to, co se může stát, když si přátele vybereme špatně. Z Bible se dozvídáme, že základem dobrého přátelství je něco víc než společné zájmy a koníčky. Bible taky mluví o vlastnostech, jaké by měl dobrý přítel mít. Z těchto veršů se učíme, že skutečný přítel je nám věrný, je laskavý, štědrý a má nás rád. Můžeme se spolehnout, že ať už budeme v životě nahoře, nebo dole, vždycky nás podpoří. A když vidí, že neděláme něco správně nebo že se chystáme udělat nějaké špatné rozhodnutí, nebojí se nám to říct.
V Bibli najdeme zmínky o přátelství mezi lidmi, kteří byli různého věku, měli odlišné postavení a pocházeli z jiného prostředí i kultury. Rut a Noemi. Rut byla Noemina snacha a zřejmě mezi nimi byl velký věkový rozdíl. Rut navíc pocházela z odlišné kultury. I přes tyto rozdíly se z nich staly velmi dobré přítelkyně. David a Jonatan. Přestože Jonatan byl asi o 30 let starší než David, Bible říká, že se z nich „stali blízcí přátelé“. Ježíš a jeho apoštolové. Ježíš měl vyšší postavení než jeho apoštolové, protože byl jejich učitel a pán. (Jan 13:13) Nemyslel si ale, že nejsou dost dobří na to, aby byli jeho přáteli. S těmi, kdo ho následovali, měl blízký vztah.
Ano, lidé se můžou stát Božími přáteli. Bible o Bohu říká: „Důvěrně se přátelí s těmi, kdo jsou čestní.“ (Přísloví 3:32) Jinými slovy, Bůh si za přátele vybírá dobré, poctivé a slušné lidi, kteří se snaží žít tak, jak si přeje. Například věrný muž Abraham je v Bibli nazván Božím přítelem. Přátelství je „hodnotou svého druhu“, napsal teolog Bonhoeffer z nacistického vězení příteli. „Na rozdíl od manželství nebo příbuzenství se netěší žádným uznaným právům“ ani není na rozdíl od manželství či státní moci založeno Božím přikázáním; přece však patří k člověku. Je jako „květy chrpy v obilném poli“, jako závan z říše svobody, jež obklopuje lidské povinnosti.
Snad proto se v teologické literatuře - v komentářích, dogmatikách a ani etikách - o přátelství nepíše (byť také narazíme na výjimky). Jako by přátelství bylo nepostižitelné! Či jako by bylo postižitelné právě mimo teologické a „věřící“ kategorie. Filosofové od Platóna po Derridu o něm psali, podobně spisovatelé, vzpomeňte na knihy jako Harry Potter či Prašina, nebo na Tři kamarády, Pána prstenů. A přece také Bible zpívá chválu přátelství (ale také varuje před špatnými přáteli; a nemlčí o bolesti přítelovy zrady, jak víme z velikonočního evangelia).
Nejznámějším příkladem přátelství v Bibli je David a Jónatan. Nebo správně: Jónatan a David? Právě Jónatan reprezentuje ideál skutečného přítele. On, princ a dědic trůnu, proslulý válečník, si zamiloval nováčka Davida: „Jónatanova duše se připoutala k duši Davidově a Jónatan si ho zamiloval jako svou duši,“ říká hebrejský text. Jónatan dokonce uzavřel s Davidem jakousi smlouvu a daroval mu vlastní plášť („svlékl svůj plášť, který měl na sobě, a dal ho Davidovi“), a také svůj meč i luk i opasek, samé vzácnosti v té době, ale především odznaky královské moci a nástroje síly a obrany (1S 18,1-4). Tušil snad Jónatan, kdo nastoupí na trůnu po jeho otci? Nebo to byl spíše právě výraz skutečného přátelství?
Podobně naříkal urucký král Gilgameš ve stejném eposu nad zesnulým spolubojovníkem a přítelem Enkiduem (8. tabulka): „Sekero mé paže, oporo mé ruky, meči opasku mého, štíte, jenž jsi byl přede mnou, můj sváteční oděve, roucho mé radosti!“ To vše daroval Jónatan Davidovi, ba tím vším byl Enkidu Gilgamešovi! Urucký král pak nechal příteli navíc postavit pomník a vydal se přes hory a doly hledat lék nesmrtelnosti; i do říše mrtvých by byl s to pro něj sestoupit…
Ale nezapomeňme na druhý známý příklad z Bible - na Noemi a Rút, na izraelskou tchyni a na její moábskou snachu. Obě ztratily manžela a domov, zastání i naději. Když se Noemi vracela z moábské emigrace do Betléma, přesvědčovala Rút, aby zůstala u svého národa, tam aby se pokusila začít znovu - v Izraeli ji nic dobrého nečeká, sám Bůh se obrátil proti mně, říká snaše. Ale Rút „se k ní přimkla“ (Rt 1,14) - slovo, které popisuje i lásku muže k ženě (Gn 2,24) či oddanost člověka Bohu (Ž 63,9) a Boha člověku (Jr 13,11). A dodala (Rt 1,16n): „Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh bude mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin udělá, co chce - rozdělí nás jenom smrt!“
Počítala s těžkým údělem i smrtí, nepočítala s Boží dobrotou; její přítelkyně ale znamenala víc! Víc než vlastní lid, víc než vlastní bohové a život, víc než štěstí. Kdo by netoužil po takové přítelkyni, po takovém příteli! Kdo by takovým přítelem nechtěl být!
„Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele,“ ilustruje Ježíš vpředvečer ukřižování sám na sobě svým žákům, co je pravá láska (J 15,12-13). A dodá: „Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám nařizuji…“ (15,14-17). Zde si nejsme rovni: přítel po boku přítele, Jónatan a David, Rút a Noemi… Enkidu a Gilgameš. I oni nasadili život, dali svůj meč a byli mečem, i hrob by s přítelem a pro přítele přijali. Ježíš mluví navíc o přikázáních! A o naší poslušnosti. Následováním jeho příkazu jsme jeho přáteli. A on? Smím ho i já nazvat přítelem?
V učednické poslušnosti, v Jónatanově pokoře, v oddanosti moábské Rút… ve stesku Gilgamešově? Pro jeho lásku a poslušnost, oddanost a kříž? Pro Boží přátelství k lidem (Tt 3,4)? Snad, jistě! Časopis Brána je moderní křesťanský časopis Církve bratrské. Mám dojem, že samotné slovo „přátelství“ již vyzařuje hřejivé teplo. Kdo z nás zažil, co to znamená mít přátele, bude se mnou souhlasit, že je to asi jediná forma bohatství, která se nedá vyčíslit ani spočítat. Je pro nás zdrojem inspirace, pozitivní energie, zážitků a radosti. Dobrý přítel je jako poklad, který nám byl svěřen a když s ním dobře zacházíme, obohacuje nás celý život.
Ale jak vlastně takové přátelství najít? Jak poznat, kdo přítel je a kdo není? Přátelství je vztah, a ten potřebuje vyrůst, potřebuje mít z čeho vyrůstat, např. z našeho času a energie, vzájemného sdílení nejen dobrých zážitků, ale života jako takového. Mezi přáteli je pouto důvěry, lásky a vzájemného pochopení. Přátelé se o sebe zajímají, navštěvují se, vědí toho o sobě hodně, ale nikdy by tyto znalosti nezneužili. Přátelé o sebe pečují, pomáhají si, jsou k sobě otevření, nic nemusí skrývat, umí jeden druhému nastavit „zrcadlo“, tedy říci citlivě i věci, které slouží k nápravě chyb. Upozorní-li nás přítel na nějakou chybu, kterou děláme a nejsme si jí ani vědomi, je to pro nás dar, a tak bychom kritiku přítele měli přijímat s vděčností. Přítel chce totiž pro toho druhého jeho dobro. Pomáhá mu, když to potřebuje, aby on rostl jako osobnost, aby se mu dobře vedlo, varuje ho před nebezpečím. Na přítele se můžeme spolehnout, že nám pomůže, když to budeme opravdu potřebovat. Znamená to ale, že naše vztahy jsou vzájemné, tj. opětované, ne jednostranné (nebo jen jednostranně výhodné).
Je těžké být přítelem někomu, kdo o přátelství nestojí. Tam přátelský vztah nemůže vzniknout. Jak vůbec takové přátelství vzniká? Někdy nepoznáme hned, že se konkrétní člověk stane naším přítelem. Někdy to trvá i řadu let, kdy se z běžného kamarádství stane přátelství. I my samotní někdy potřebujeme lidsky vyrůst, abychom si uvědomili, že přátele potřebujeme. Jak je možné, že někdo má přátel hodně, někdo žádné? Neřekla bych, že přátelství je něco obyčejného, co vzniká bez našeho přičinění. Někdy potkáme člověka, který nám tzv. padne do oka, je podobného založení, nebo stejných zájmů, je nám s ním dobře a vidíme, že naše vzájemné chvíle nebo aktivity působí radost nám oběma.
Má-li někdo hodně přátel, znamená to, že hodně do těchto vztahů investoval, že se umí dělit o čas, o zážitky, že lidem je s ním dobře. Má-li někdo přátel málo, nevidím v tom chybu. Nemá-li však žádné přátele, je to znamení, že je opuštěný, bude víc ohrožen. Množství či počet přátel není nejdůležitější. Spíše hloubka vztahů, jejich pevnost, spolehlivost ukazují na kvalitu přátelství. Přirovnala bych kvalitu přátelství a jeho ryzosti ke drahému kovu, třeba zlatu. Umím já sám být přítelem/přítelkyní? Nemáme-li žádného přítele, měli bychom se podívat nejdřív do svého nitra, zda není chyba v nás. Hledám-li například přítele jen proto, aby mi naslouchal, aby mi pomáhal, aby mě podporoval, či obdivoval, ale já sám nejsem připraven mu tuto pomoc či službu opětovat, pak ještě nejsem pro přátelství dostatečně zralý. Učím-li se mít rád přátele, učím se nezištné lásce, prožívám formu lásky, které se řecky říká „agape“. Je to nesobecká láska ve svobodě. V přátelství je velmi důležitá svoboda. Opakem svobody je buď nesvoboda, což si řada lidí vysvětluje jako útisk či trápení, ale opakem svobody je i vytváření závislosti, žárlivost, citové vydírání, manipulace. Pravé přátelství dává druhému svobodu, aby se mohl rozvíjet tak, jak on potřebuje, nezávidí mu, ale má radost, když se druhému vede dobře.
Být přítelem je poslání, je to i dar. „Tak hele, včera ses choval fakt nemožně a dost se mě to dotklo. Stačilo přece říct pár slov a mohlo být jasno!“ Dlouho jsem nevěděl, proč mezi mými nejlepšími přáteli jsou lidé, kteří se na mne umí rozzlobit a dát mi to přímo najevo. „Myslela jsem, že víš, že mi můžeš věřit.“ Skrze jedno tohle vynadání jsem si uvědomil, co je za tím. Ona totiž ta zlost měla jasné příčiny: provedl jsem hloupost. Je sotva těžší (krom přiznání se ke zradě) než klidné a přímé vyjádření nelibosti.<
Když s respektem a bez uražení takovou výtku přijmu, dáváme si navzájem podivný, ale veliký dar. Něco, co nechceme, ale co je dobré, co oba potřebujeme. Přátelství je druhem lásky. Zamilovaní se dívají jeden druhému do očí, pohledy přátel naopak směřují stejným směrem. Jejich štěstí je ve sdílení drobností, které pro kohokoli jiného nic neznamenají. Jádrem milostného vztahu jsem já sám v druhém a druhý ve mně, středem přátelství je společný pohled na svět.
- Ježíšova slova o bližním a přátelství: „Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám nařizuji.“ (Jn 15,14-17)
- „Nermutiž se srdce vaše.“ (Jn 14-16)
- „Není větší lásky než položit život za své přátele.“ (J 15,13)
Různé texty a příběhy ukazují, že skutečné přátelství stojí na odvaze a oběti. Když Ježíš říká: „Opravdové přátelství se vyznačuje oddaností,“ připomíná, že Ježíš je nejlepší přítel, jakého lze mít, a že přátelství není jen o pohodlí, ale i o zodpovědnosti za druhého. Přátelství s Ježíšem nás mění a otevírá nám perspektivu zemřít a žít pro druhé, pokud bude to potřeba.
Současně Bible také varuje, že špatní přátelé mohou poškodit naše duše a odvrátit nás od Boží cesty. Sirachovec a Přísloví nám připomínají, že přítele je třeba ctít a že skutečné přátelství vyžaduje upřímnost, důvěru a odpovědnost. Ať už jsme starší, či mladší, bohatí nebo chudí, skutečné přátelství hledá a buduje mosty, které vedou k Bohu a k sobě navzájem.
What Jesus Says About Real Friendship - Back To The Bible Daily
V závěru dnešního zamyšlení si připomínáme, že Boží přátelství s lidmi je největším příkladem: Bůh volí ty, kdo žijí čestně, a Ježíš zvěstuje lásku, která je schopna položit život za druhé. Přátelství se vytrvale buduje, vyžaduje čas, sdílení a odvahu říct pravdu s láskou. A i když se naše cesty mohou rozcházet, přátelství zůstává zdrojem síly a světla pro další kroky na cestě víry.
Klíčové myšlenky o přátelství a oběti
- Přátelství je pevné tehdy, když zahrnuje důvěru, lásku, vzájemné pochopení a ochotu pomáhat.
- Skuteční přátelé nekonají jen pro sebe; jejich vztahy nesou ovoce i pro okolí a komunitu.
- Oběť za druhé, včetně ochoty nasadit život, je vyjádření nejvyšší lásky a věrnosti.
- Bůh si za své přátele vybírá čestné a oddané lidi; vztah s Bohem je největší formou přátelství.
tags: #evangelium #o #pratelstvi #zemrit #za #pritele