jazyk, jimž byly napsány všechny knihy Nového zákona. Reprezentuje samostatnou (helénskou) větev indoevr. jazyků, existující patrně již v 3. tis. př. n. l. Nejstaršími památkami jsou nápisy v krétském lineárním písmu B (krétskomykénském), v 8. a 7. st. vznikaly homérské eposy. Ř. zprostředkovala kulturní dědictví starověkých Řeků (Helénů) západní i byzantské civilizaci. Nz ř. byla jazykem obecným, světovým (hé koiné dialektos, odtud název koiné).
Vzhledem ke starším podobám, dlouho ovlivňovaným nářečími jednotlivých velkých řeckých kmenů je tato forma ř. výsledkem sjednocujících tendencí, které mají své kořeny v obecném jazyku attického námořního spolku. Vznikla z komerčních a politických důvodů v letech 478-477 př. n. l. z attičtiny tak, že neattické tvary se prosazovaly většinou jen tam, kde se v nich shodovalo více ostatních dialektů. Jakožto světový jazyk, jímž se stala v době helénismu, měla koiné některé zvláštnosti.
Protože jí mluvilo a dokonce i psalo mnoho lidí, jejichž mateřštinou byly jiné jazyky (v nich často číst a psát neuměli), směřovala koiné k zjednodušeným lexikálním i gramatickým formám (často se objevují zdrobněliny, které měly pravidelné skloňování, např. štěňata pro psy, loďky pro lodě a pod.).
Z latinských přepisů poznáváme, že výslovnost se blížila výslovnosti dnešní novořečtiny. Mostem mezi klasickou ř. a koiné je dílo Aristotelovo, neznámějším starším dílem v helénistické ř. Dříve se předpokládalo, že nz koiné prozrazuje vliv aramejských tradic raného křesťanství. Novější statistické průzkumy však ukázaly, že semitskými vlivy je poznamenána všechna řecká literatura východního Středomoří té doby.
Často se také předpokládalo, že kromě autorů epištoly Jakubovy, epištoly Židům, Lukášova evangelia a Skutků apoštolských, kteří psali literární nebo téměř literární koiné, měli nz. autoři nedostatečné vzdělání a že jejich spisy jsou pouze sběratelským záznamem lidové tradice o Ježíšovi. Dnes je známa promyšlená, dosti komplikovaná struktura evangelií, a předpokládá se proto, že jejich autoři volili prostý jazyk (lat. sermo humilis) záměrně, aby jejich spisy byly srozumitelné co nejširšímu okruhu čtenářů (posluchačů). Tím dali základ západní literatuře, dostupné širokým vrstvám.
Je velmi pravděpodobné, že Ježíš, jehož mateřštinou byla aramejština, řecky uměl a snad i řecky kázal.
Evangelium podle Marka a jeho jazykové zvláštnosti
autor Evangelia podle Marka, které mnozí badatelé považují za nejstarší evangelium, má svůj charakteristický styl a slovník. O jeho stylu se říká, že je živý, neuhlazený, stylisticky neobratný. Převládá v něm tzv. Petr Pokorný (Evangelium podle Marka, 2016, s. 6) ve svém komentáři upozorňuje, že semitismy v Markově evangeliu nepřesahují míru semitismů, které pod nepřímým vlivem semitského obyvatelstva východního Středomoří obsahuje i jazyk tamějších řeckých autorů, např. stoického filozofa Epiktéta (50-125/130 n. V 1. kapitole svého vyprávění používá evangelista tři neobvyklá slovesa, která na paralelních místech u Matouše nebo Lukáše nenajdeme.
V popise Ježíšova křtu říká, že Ježíš uviděl „roztržená“ nebesa (Mk 1,10), zatímco u Matouše a Lukáše je nebe „otevřené“. Marek tím naznačuje, že vztah mezi nebem a zemí se změnil. Po křtu Duch „vychází“ Ježíše na poušť (Mk 1,12), zatímco u Matouše „byl vyveden“ a u Lukáše „byl voděn“ po poušti. U Marka je Ježíš na poušť „vyhozen“, do zápasu a pokušení. Tuto epizodu líčí z novozákonních evangelistů pouze Lukáš, ale jeho podání je jiné.
Podle Stephena Kinga je cesta do pekla dlážděna příslovci. S tím by určitě nesouhlasil evangelista Marek, který s oblibou používá řecké příslovce euthys („hned, okamžitě“): celkem 41x; srov. Je to stylistický prostředek, který vytváří pocit naléhavosti a neodbytnosti. Morna Hookerová tvrdí, že časté užití slova euthys dodává vyprávění naléhavost, ale zároveň tato badatelka uznává, že může být použito i v oslabeném smyslu, tedy jako konektor „pak“.
Spojkou καί začíná 64,5 % vět a 92 % epizod v Markově evangeliu. V evangeliu se objevuje 1100× a 591× souřadně spojuje hlavní věty. Viz Nicholas A. Elder, „The Synoptic Gospels as Mixed Media“, Biblical Research 64 (2019). Používání spojky kai („a“) v Markově evangeliu se považuje za syntaktický semitismus. Dnes však víme, že Markův styl se od srovnatelné antické literatury významně neliší.
„Semitismy a pseudosemitismy byly příznačné pro řečtinu celého východního Středomoří. Mnoho mluvčích, pro něž řečtina byla druhou a zároveň jedinou řečí, v níž dokázali psát, spoluutvářelo její strukturu a slovní zásobu“ (Petr Pokorný, Ulrich Heckel, Úvod do Nového zákona, Vyšehrad, Praha 2013). V roce 1984 Marius Reiser upozornil, že používání parataktického kai ve starověkých řeckých textech lidového narativního stylu se výrazně neliší od Markova evangelia. Četný výskyt této spojky v Markově evangeliu se přisuzuje vlivu překladu židovské Bible do řečtiny, který vznikl mezi 3. a 1. stol. př. Kr. V Markově evangeliu se historický přítomný čas objevuje poprvé v Mk 1,12 u slovesa ekballó („vyhnat“): „A hned ho Duch vyhání do pouště“.
Slovní zásoba a přínos Septuaginty
V řeckém textu Markova evangelia, které mnozí badatelé považují za nejstarší literární evangelium, se objevuje třináct slov převzatých z latiny. Příkladem je spekúlatór (z latinského speculator). Poprvé se objevuje ve vyprávění o smrti Jana Křtitele v Mk 6,27-28. Český ekumenický překlad uvádí: 27. Proto poslal kata s příkazem přinést Janovu hlavu. 28. Jeruzalémská bible: 27. A král ihned poslal strážce a rozkázal mu, aby přinesl Janovu hlavu. Před Markovým evangeliem není slovo spekúlatór doloženo v žádném dochovaném řeckém textu.
Ve slovnících se dočteme, že toto slovo původně znamenalo „zvěd“, potom „rychlý posel“ a nakonec „kat“. V 1. století př. n. l. latinské slovo speculator ve vojenské řečtině označovalo člena pretoriánské gardy. V kontextu Markova evangelia je pravděpodobné, že se jednalo o vojáka, který patřil k osobní stráži Heroda Antipy. Proto je z tohoto hlediska nejpřesnějším, byť ojedinělým, překlad Mk 6,27 v Jeruzalémské bibli, která tu má slovo „strážce“.
Podrobně se slovu spekúlatór věnuje Alfredo Delgado Gómez ve studii v Journal for the Study of the New Testament (2023). Novozákonní řečtina se odlišuje od jazyka řeckých spisovatelů 5. a 4. století př. n. l. Není natolik uhlazená a vytříbená, rozdíly jsou ve skladbě i ve slovní zásobě. V 18. a 19. století se proto někteří badatelé domnívali, že se jedná o zvláštní jazyk, inspirovaný Duchem svatým. Tato představa byla rychle opuštěna poté, když byl na přelomu 19. a 20. století v Oxyrhynchu objeven velký počet textů psaných na papyru.
Septuaginta a jazyk Nového zákona
Slovní zásoba novozákonních autorů v podstatě odpovídala tehdejšímu jazyku, ale u řady slov došlo ke změně nebo rozšíření významu: slovo doxa znamená v klasické řečtině „názor, mínění, věhlas“, ale v Novém zákoně má význam „sláva, nádhera, lesk“. Slovo grammateus je „písař, tajemník“, ale v Novém zákoně je to také „zákoník“; přesto je řečtina Nového zákona svým způsobem jedinečná. Její slovník i skladba jsou silně ovlivněny Septuagintou, řeckým překladem Starého zákona, který vznikl mezi 3. a 1. stoletím po Kr., převážně v egyptské Alexandrii, částečně možná v Palestině.
Alfredo Delgado Gómez ve studii „The Vocabulary of Mark's Gospel, the LXX, and the Greek of its Time“ (Biblica 2021, s. 356-385) uvádí, že 90 % Markovy slovní zásoby se nachází v Septuagintě. Řecká Bible - Víceúčelová řecká Bible je konečná aplikace pro čtení svaté Bible pro váš telefon. Vlastnosti aplikace zahrnují porovnání s anglickými verzemi, denní verš, vyhledávání, zvukovou Bibli, slovník pro tvrdá slova a další funkce.
Prameny a terminologie evangelijní tradice
Evangelium (řecky euangelion, dobrá zvěst) je text pojednávající o životě, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Čtyři evangelia zahrnutá do Nového zákona se nazývají kanonická; ostatní se označují jako apokryfní. Co je to evangelium a proč má takové postavení v křesťanství, objasňuje řada moderních glosářů a encyklopedií. Pojednává také o tom, že Evangelium je základní kámen čtení a vykládání Nového zákona.
Vedle kanonických textů existuje množství dalších perikop, které se čtou v nedělích a svátcích. Lekcionář a evangeliář představují liturgickou organizaci čtení; evangelistarium označuje příručku obsahující výňatky (perikopy) se záznamem „Incipit Evangelium per circulum anni sumptum ex libro comitis“ a podobně. Od 16. století bývá evangeliář vydáván samostatně nebo ve spojení s epištolami (plenarium) a stává se součástí misálu.
Historie edičních prací a lexikografie
V českých i evropských lexikonech a bibliografiích se uvádí řada děl k literatuře o evangeliích a Novém zákonu. Příručka obsahující výňatky (perikopy) se nazývá evangelistář (evangelistarium). V literatuře se zmiňuje i obrazová kniha evangelií vytvořená Janem Jiřím Balzerem: Evangelien der Sonn und Festtägen in Bildern (Praha-Wien 1784?).
Literatura o starším knihtisku a příbuzných oborech je bohatá: PIETSCH, P. Ewangely und Epistel Teutsch; VERNER, Fr. Bibliografie českých překladů celé Bible i jejích částí; Lexika NOVOTNÝ, A. Biblický slovník; TUMPACH, J.-PODLAHA, A. Český slovník bohovědný. Tato literatura spolu s historickými studiemi o jazykových proměnách Nového zákona pomáhá pochopit, jak se jazyk evangelijního textu vyvíjel v kontextu helénistické řečtiny a vlivu Septuaginty.
Např. mezinárodní výzkum ukazuje, že řečtina Markova evangelia zůstává syntakticky i lexikálně bohatá a odráží směsinu lidového stylu a literárních vzorů té doby; paralely s Epiktétem ilustrují širší kontext řecké vzdělanosti a každodenního jazyka východního Středomoří.
Praktické poznámky k porozumění a studiu
Pro čtenáře z pramenů je užitečné chápat, že řečtina Nového zákona je jedinečná směs archaických a novějších výrazů, ovlivněná Septuagintou. Většina důležitých slovníkových změn je výsledkem interakce mezi původní aramejštinou a řečtinou, s vlivy různých regionů Byzantské říše a východního Středomoří. To má dopad na interpretaci textu, přičemž historický čas a perikopický výběr hrají zásadní roli v liturgii i teologii.
tags: #evangelium #recky #slovnik