Autor Evangelia podle Marka, které mnozí badatelé považují za nejstarší evangelium, má svůj charakteristický styl a slovník. O jeho stylu se říká, že je živý, neuhlazený, stylisticky neobratný. Převládá v něm Petr Pokorný (Evangelium podle Marka, 2016, s. 6) ve svém komentáři upozorňuje, že semitismy v Markově evangeliu nepřesahují míru semitismů, které pod nepřímým vlivem semitského obyvatelstva východního Středomoří obsahuje i jazyk tamějších řeckých autorů, např. stoického filozofa Epiktéta (50-125/130 n. l.).
V 1. kapitole svého vyprávění používá evangelista tři neobvyklá slovesa, která na paralelních místech u Matouše nebo Lukáše nenajdeme. V popise Ježíšova křtu říká, že Ježíš uviděl „roztržená“ [schizomenús] nebesa (Mk 1,10), zatímco u Matouše a Lukáše je nebe „otevřené“. Marek tím naznačuje, že vztah mezi nebem a zemí se změnil. Po křtu Duch „vyhání“ [ekballei] Ježíše na poušť (Mk 1,12), zatímco u Matouše „byl vyveden“ a u Lukáše „byl voděn“ po poušti. U Marka je Ježíš na poušť „vyhozen“, do zápasu a pokušení (viz Jiří Mrázek, Markovo evangelium 1-8, s.).
Tuto epizodu líčí z novozákonních evangelistů pouze Lukáš, ale jeho podání je jiné. Podle amerického spisovatele Stephena Kinga je cesta do pekla dlážděna příslovci. S tím by určitě nesouhlasil evangelista Marek, který s oblibou používá řecké příslovce euthys („hned, okamžitě“): celkem 41x; srov. Je to stylistický prostředek, který vytváří pocit naléhavosti a neodbytnosti. Morna Hookerová tvrdí, že časté užití slova euthys „dodává vyprávění naléhavost“, ale zároveň tato badatelka uznává, že může být použito i v oslabeném smyslu, tedy jako konektor „pak“ [„so next“] (The Gospel According to Saint Mark (BNTS), A&C Black, London 1991; reprint Hendrickson, Peabody, MA, bez vročení, s.).
Ne vždy si je však překladatel jist, že se jedná o „pouhý“ konektor, tedy prostředek, který slouží k propojení dílčích vět v rámci souvětí. Spojkou καί začíná 64,5 % vět a 92 % epizod v Markově evangeliu. V evangeliu se objevuje 1100× a 591× souřadně spojuje hlavní věty. Viz Nicholas A. Elder, „The Synoptic Gospels as Mixed Media“, Biblical Research 64 (2019), s. Používání spojky kai („a“) v Markově evangeliu se považuje za syntaktický semitismus. Dnes však víme, že Markův styl se od srovnatelné antické literatury významně neliší.
„Semitismy a pseudosemitismy byly příznačné pro řečtinu celého východního Středomoří. Mnoho mluvčích, pro něž řečtina byla druhou a zároveň jedinou řečí, v níž dokázali psát, spoluutvářelo její strukturu a slovní zásobu“ (Petr Pokorný, Ulrich Heckel, Úvod do Nového zákona, Vyšehrad, Praha 2013, s. V roce 1984 Marius Reiser upozornil, že používání parataktického kai ve starověkých řeckých textech lidového narativního stylu se výrazně neliší od Markova evangelia (M. Reiser, Syntax und Stil des Markusevangeliums im Licht der hellenistischen Volksliteratur (WUNT 2/11; Tübingen: Mohr, 1984).
Četný výskyt této spojky v Markově evangeliu se přisuzuje vlivu překladu židovské Bible do řečtiny, který vznikl mezi 3. a 1. stoletím před naším letopočtem. V Markově evangeliu se historický přítomný čas objevuje poprvé v Mk 1,12 u slovesa ekballó („vyhnat“): „A hned ho Duch vyhání do pouště“. V tomto evangeliu se historický přítomný čas vyskytuje 151x. Většinou je použit u sloves, která souvisejí s mluvením či pohybem.
Steven Runge v Discourse Grammar of the Greek New Testament (Hendrickson, Massachusetts 2010, s. 226) uvádí, že ve srovnání s Matoušem (78 případů) a Lukášem (4 nebo 6 případů) používá Marek historický přítomný čas mnohem častěji a je charakteristickým znakem jeho stylu psaní. Jiní však mohli historický přítomný čas považovat za známku neuhlazeného stylu. I když může být historický prézens použit k oživení vyprávění (Fanning, 1990, s. 226) nebo k upozornění na „událost nebo řadu událostí“, podle americko-kanadského novozákoníka Stanley E. Porta může také vyznačovat „přechod k nové jednotce, často včetně prostředí a účastníků“ (1989, s. 196).
Carroll D. Osburn poznamenává, že historický přítomný čas funguje jako diskurzní marker, který „označuje sémantický posun k jiné látce“ (1983, s. Buist M. Fanning, Verbal Aspect in New Testament Greek. Carroll D. Osburn, „The Historical Present in Mark as a Text-Critical Criterion.’ Biblica 64, 1983, s. Stanley E. Hyeon Woo Shin, „The Historic Present as a Discourse Marker and Textual Criticism in Mark“, The Bible Translator 63, č. 1, leden 2012, s.).
V řeckém textu Markova evangelia, které mnozí badatelé považují za nejstarší literární evangelium, se objevuje třináct slov převzatých z latiny. Jedním z nich je slovo σπεκουλάτωρ (vyslov spekúlatór), které pochází z latinského speculator. Poprvé se objevuje ve vyprávění o smrti Jana Křtitele v Mk 6,27-28. Český ekumenický překlad uvádí 27. Proto poslal kata s příkazem přinést Janovu hlavu. 28. Jeruzalémská bible: 27. A král ihned poslal strážce a rozkázal mu, aby přinesl Janovu hlavu. 28. Před Markovým evangeliem není slovo spekúlatór doloženo v žádném dochovaném řeckém textu.
Ve slovnících se dočteme, že toto slovo původně znamenalo „zvěd“, potom „rychlý posel“ a nakonec „kat“. V 1. století př. n. l. latinské slovo speculator ve vojenské řeči označovalo člena pretoriánské gardy, osobní stráže římských císařů, nebo vojáka římské legie. V kontextu Markova evangelia je pravděpodobné, že se jednalo o vojáka, který patřil k osobní stráži Heroda Antipy. Proto je z tohoto hlediska nejpřesnějším, byť ojedinělým, překlad Mk 6,27 v Jeruzalémské bibli, která tu má slovo „strážce“. Podrobně se slovu spekúlatór věnuje Alfredo Delgado Gómez ve své studii v Journal for the Study of the New Testament 2023, 46 (1), s.
Novozákonní řečtina se odlišuje od jazyka řeckých spisovatelů 5. a 4. století př. n. l. Není natolik uhlazená a vytříbená, rozdíly jsou ve skladbě i ve slovní zásobě. V 18. a 19. století se proto někteří badatelé domnívali, že se jedná o zvláštní jazyk, inspirovaný Duchem svatým. Tato představa byla rychle opuštěna poté, kdy byl na přelomu 19. a 20. století v Oxyrhynchu, městě v Horním Egyptě, objeven velký počet textů psaných na papyru - literárních děl, úředních dokumentů i soukromých záznamů. Slovní zásoba novozákonních autorů v podstatě odpovídala tehdejšímu jazyku, ale u řady slov došlo ke změně nebo k rozšíření významu:- Slovo doxa znamená v klasické řečtině „názor, mínění, věhlas“, ale v Novém zákoně má význam „sláva, nádhera, lesk“.- Slovo grammateus je „písař, tajemník“, ale v Novém zákoně je to také „zákoník“, tj. Přesto je řečtina Nového zákona svým způsobem jedinečná. Její slovník i skladba jsou silně ovlivněny Septuagintou, řeckým překladem Starého zákona, který vznikl mezi 3. a 1. stoletím př. n. l., převážně v egyptské Alexandrii, částečně možná v Palestině. Alfredo Delgado Gómez ve své studii „The Vocabulary of Mark's Gospel, the LXX, and the Greek of its Time“ (Biblica 2021, s. 356-385) uvádí, že 90 % Markovy slovní zásoby se nachází v Septuagintě.
tags: #evangelium #recky #slovnik