Podle některých teorií byla evangelia stavěna od konce. Jejich základním kamenem byl pašijový příběh. To je asi důvodem, proč je zaplněn celou řadou postav (jmen), které se na scéně jen mihnou. Zřejmě to dokládá, že v tomto bodě svých vyprávění si evangelisté chtěli více dát záležet na faktografičnosti. Šimon z Kyrény… Narodil se v tom řeckém městě v Africe, nebo tam jen nějaký čas žil? Přenocoval na venkově, někde za branami města a jde teď na svátky do Jeruzaléma, do chrámu? Nebo opravdu ráno (dopoledne) ještě pracoval na poli, nedbal svátků ani předpisů židovské víry a teď se vrací. Je to žid z diaspory, nebo pohan? Jeden z jeho synů má jméno řecké, druhý latinské… Zůstal stát podél cesty, aby si prohlédl popravčí průvod a odsouzeného, a zvědavost se mu nevyplatila? Nebo se jim jen náhodou připletl do cesty?
Římští vojáci okupační armády mají právo zrekvírovat člověka a donutit jej jednu míli nést vojenský náklad. Šimon byl zrekvírován, aby donesl Ježíšovi křížové břevno na popraviště. Není tomu tak dávno, co Ježíš učedníkům říkal: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ (Mk 8,34) Ale učedníci jsou pryč, zalezlí a schovaní. Evangelista poznamenává, že to je ten otec, toho Alexandra a Rufa. Snad to byly postavy známé v první církvi.
Setník… Samotné ukřižování popíší evangelisté jednou větou. Zachovají jen spoustu drobných poznámek z několikahodinové smrtelné agonie, končící zpravidla udušením, vykrvácením či selháním srdce: zoufalé výkřiky, modlitby a také výsměch, kterému byl popravovaný vystaven. Z Jeruzaléma si totiž přišli potvrdit, že skutečně odsoudili troufalého rouhače, kterého nezachrání nebeští andělé. Zemřel mezi vrahy, definitivně usvědčen z toho, že nebyl tím, za koho jej jeho galilejští měli. Umírá zrazený, opuštěný, trpící.
Zatímco popravu líčí evangelisté jako ničím se nevymykající, tedy i dnes běžné vraždění, připojují však vzápětí popis zvláštních jevů. Nikodém… Třikrát se v evangeliu podle Jana mihne postava Nikodéma. Nejprve přichází za Ježíšem uprostřed noci. A jen těžko odhadovat, zda jej tma má skrýt, nebo se noc hodí více ke společnému studiu Písma. Je plný otázek a tuší, že by mu na ně tento galilejský kolega mohl dát odpovědi.
Jako by Nikodém zároveň si nechtěl Ježíšovy odpovědi k sobě tak úplně připustit. A Ježíš mu poměrně tvrdě říká, že pokud se chce někam duchovně posunout, musí začít znovu, jakoby se znovu narodit, otevřít se a nechat se shůry proměnit. Podruhé se Nikodém účastní jakéhosi jednání, při kterém jeruzalémští chrámoví představitelé plánují a nařizují Ježíšovo zatčení. Nikodém protestuje, že takový postup odporuje Mojžíšovu zákonu.
Jestliže je kladení otázek součástí cesty víry, je její součástí také způsob života, hledání, jak podle Písma upravit své jednání. Ježíš zemřel na kříži. Jeho nejbližší učedníci se kdesi ve strachu za zamčenými dveřmi schovávají. A tak dva muži, kteří možná dosud jen zpovzdálí, s nadějemi, sympatiemi, ten Ježíšův příběh pozorovali, kteří se snad dosud báli si s ním zadat, ohrozit svá postavení, ohrozit sami sebe, kteří se ovšem možná mlčky také účastnili Ježíšova souzení, tak tito dva se překonají, dojdou za římským místodržitelem Pilátem a požádají jej o mrtvé tělo odsouzeného.
Velký, tichý, smutný… pátek. Stůl Páně či oltář v kostele je bez květin, ozdob, případně zakryt černou smuteční látkou (někde červenou, někde fialovou). Bohoslužby by se měly konat mezi 15 a 18 hodinou. Je dobré si všimnout, že sami evangelisté se zdržují - ve srovnání s různými filmovými zpracováváními - popisu popravy. Spíše se věnují různým detailům, které podtrhují, že Ježíš trpěl.
Setkání s postavami pašijového příběhu
Nikodém, Šimon z Kyrény i Lazar z Betanie představují různá svědectví o Ježíšově životě, smrti a naději, kterou v sobě nese. Lazarova nemoc a následné vzkříšení ukazují, že i v zdánlivě definitivní smrti je přítomna boží moc a že věčný život není jen abstraktní pojem, ale konkrétní realita pro věřící.
V řečtině „věčný život“ značí epochální život, život spadající do jiné doby, do Boží epochy. Lazarovo vzkříšení je napojeno na Ježíše a ukazuje, že jen v Kristu je možné skutečné vzkříšení a naděje pro lidstvo. Kristus je hlava církve a Jeho narození, život, smrt a vzkříšení jsou středem křesťanské víry, která vyžaduje aktivní následování a víru přes těžkosti a útrapy života.
Ukřižování a pohřeb jsou popsány ve svědectvích evangelistů s důrazem na lidskou bolest i transcendenci Boží moci skrze Krista. Modlitby a prosby věřících často směřují k porozumění Božímu plánu a k touze být na cestě s Bohem i v těžkostech.
V souvislosti s pašijovým vyprávěním vyvstává otázka rodiny Ježíše. Přestože evangelia zmiňují Marie, Josefa, bratry Jakuba, Josefa, Šimona a Juda a další příbuzné, Ježíšův postoj k rodině často ukazuje mezi-dvě vrstvy: lidské rodinné vztahy a Boží vůli. V období Kristova kázání se objevují situace, kdy Ježíš říká „pohleďte, má matka a mí bratři“ a zdůrazňuje, že ti, kdo plní vůli Boží, tvoří Jeho skutečnou společenství.
Klíčové poselství spočívá v tom, že následovat Boží vůli znamená důvěřovat v Boží plán, být aktivní činitelem svého života a přijímat různé výsledky s vírou, že Bůh má vyšší cíle.
Praktické uvádění pašijového příběhu do života
Na vyprávění Pašijí navazuje praktické zamyšlení nad tím, jak se kříž nosí, jaké symboly a činy jsou s Velikonocemi spojeny, a jakým způsobem lze s dětmi prožít a pochopit utrpení a oběť s respektem a soucitem. Vztah ke smrti a naději je konfrontován s otázkou víry: „Věříš tomu? Chceš s tím žít a podle toho?“
Poselství evangelia v exodu a vzkříšení se odráží i v modlitbách a mezi-církevních kázáních, která vyzývají k důvěře a k následování Krista jako cesty, pravdy a života.
Na závěr se můžeme zaměřit na praktické kroky pro dnešní věřící: čtení Evangelií a mapování vztahů postav, zamyšlení nad tím, jaké výzvy jejich příběhy předkládají, a jak mohou vést k hlubší důvěře v Boží plán a k aktivní službě v komunitě.