Duchovní cvičení, známá také jako Exercicie, je název útlé knížky sv. Ignáce z Loyoly, která se stala základem spirituality jezuitského řádu. Není to běžná duchovní literatura, ale sbírka návodů, jak meditovat a jak k meditaci vést druhé, a proto nabízí nejen rady pro vnitřní modlitbu, ale zejména návod pro průvodce ostatních na jejich cestě.
Ignác z Loyoly v úvodu definuje Duchovní cvičení jako každým způsobem zpytování svědomí, meditace, kontemplace, ústní a vnitřní modlitby a dalších duchovních úkonů. Zkušenost a poznání nabyté poctivým a upřímným konáním exercicií je cenné bohatství, které pozitivně ovlivňuje mnohé v našem životě. Učí člověka lépe rozumět sobě a Bohu a rozpoznávat stopy Ducha a Boží vedení, přičemž ukazuje i limity lidského chápání a nutnost ponořit se do ticha v jeho tajemství.
Každý jezuita prožívá minimálně dvakrát klasické měsíční exercicie a každoročně vykonává minimálně jednu osmidenní duchovní obnovu. Zkušenost exercicií není určena jen pro jezuity, ale pro každého, kdo chce prohloubit svůj život z víry. Pro křesťany bývá plodem exercicií hluboké osobní setkání s Ježíšem Kristem a touha po ryzím přátelství s ním, což přispívá k postoji žít podle Jeho vůle. Z exercicií mohou s užitkem čerpat nejen katoličtí křesťané, ale i nekatoličtí křesťané a věřící jiných světových náboženství.
„Duchovní cvičení již proměnila mnoho srdcí a mnoho životů, a jsou zdrojem důležitých společenských i kulturních změn.“ Nejsou rigidním uzavřeným systémem; naopak jsou pružná a mohou být přizpůsobena lidem v různých stavech a duchovních cestách, v jejich činnostech, kterými lidé dnes vykonávají. Zkušenost ukázala, že i nekatoličtí křesťané z nich mohou mít užitek a že mohou být přizpůsobena i nekřesťanům. Generální představený jezuitů Peter-Hans Kolvenbach vyjádřil, že exercicie jsou tím nejlepším, co můžeme lidem nabídnout.
S zvláštní důrazem na vhodnost pro rozhodování o životním směru lze exercicie doporučit každému, kdo chce učinit zásadní volbu. Plody duchovních cvičení jsou pro každého jiné a zcela osobní, protože každý člověk je jedinečný a neopakovatelný. Bůh během meditace vede člověka a dává mu přesně to, co pro jeho životní cestu potřebuje.
V souvislosti s praktikami cvičení se objevují i rekolekce a duchovní obnovy. Duchovní obnova pro manželské páry, známá jako kurz Společná cesta, zahrnuje víkend plný přednášek, svědectví a překvapení s cílem obnovit vztah. Každodenní rande u svíček na večere a následné promluvy s praktickými principy umožňují partnerům společně hovořit a diskusi prohloubit.
Po večeři následuje promluva, která může být realizována různými způsoby, včetně DVD. Jádrem večera jsou cvičení v příručkách, která vedou k hlubší diskusi pouze ve dvou a umožňují mluvít o tématech, na která během dne nebyl dostatek času. Respekt k soukromí a vytvoření prostoru pro diskusi bez zvědavosti okolí je důležitým prvkem tohoto formátu. Na konci setkání bývá domácí cvičení, které je určeno pro pár samotný a není nikdo, kdo by ho kontroloval.
Rozlišování, jako duchovní proces naslouchání srdcem, probíhá často o samotě a v modlitbě. Kromě pravidelné osobní modlitby je vhodné účastnit se duchovních obnov alespoň jednou ročně a mít k dispozici stálého duchovního vůdce, který může být zároveň zpovědníkem. Doporučuje se pravidelná četba Písma svatého a rozjímání o něm, stejně jako čtení křesťanské literatury o povolání, rozjímání a modlitbě. Poznat nějaké křesťanské společenství je důležité, protože mnohá povolání zrají právě v duchovních komunitách, které nabízejí spočinutí a zklidnění, prostor pro meditaci a načerpání sil.
Podle zakladatele jezuitského řádu, sv. Ignáce z Loyoly, jsou duchovní cvičení „způsob přípravy a disponování duše k tomu, aby se člověk zbavil neuspořádaných náklonností a po jejich odstranění hledal Boží vůli v uspořádání vlastního života ke spáse duše.“ Tato zkušenost je určena nejen kněžím a řeholníkům, ale všem, kteří chtějí prohloubit svůj život z víry. Z exercicií mohou s užitkem čerpat i nekřesťané. Duchovní cvičení tedy představují širokou cestu pro růst a proměnu srdce, která může být přínosná napříč tradicemi.
