Po Saulově smrti byl David konečně korunován za nového izraelského krále. Saulova smrt odstranila nebezpečí, které z Davida učinilo vyhnance. Teď se mu otevřela cesta k návratu do vlasti. David a jeho následovníci se neprodleně připravovali k uposlechnutí. Když karavana vstoupila do města, judští muži už čekali, aby Davida uvítali jako budoucího krále Izraele. Ihned se konaly přípravy k jeho korunovaci. Když se David dověděl o odvážném činu mužů z Jábeše v Gileádu, kteří za chránili Saulovo a Jónatanovo tělo a vystrojili jim důstojný pohřeb, vzkázal jim: „Jste Hospodinovi požehnaní. Prokázali jste milosrdenství svému pánu Saulovi tím, že jste ho pochovali. Nechť nyní Hospodin prokáže milosrdenství a věrnost vám. I já vám budu prokazovat dobro za to, jste učinili.\"
Pelištejci se nepostavili proti počínání judského kmene, když tam ustanovili Davida za krále. Doufali, že kvůli jejich dřívější laskavosti, kterou prokázali Davidovi, bude pro ně rozšíření jeho moci výhodné. Bůh vybral za krále nad Izraelem Davida. Nicméně sotva byla jeho vláda uznána judskými muži, byl na izraelský trůn jako rival dosazen Saulův syn Íš-bóšet. Ten byl slabým, neschopným představitelem Saulova domu, zatímco David byl nanejvýš způsobilý. Abnér, hlavní osnovatel povýšení Íš-bóšeta do královského postavení, byl nejvýznačnějším mužem v Izraeli. Abnér byl ctižádostivý a bezzásadový. Byl ovlivněn Saulem, aby pohrdal mužem, kterého Bůh vybral, aby vládl nad Izraelem. Rozhodl se, že způsobí v Izraeli rozkol, aby mohl být sám povýšen. Použil představitele odstupující královské rodiny, aby prosadil své vlastní sobecké cíle. Věděl, že vojsko nezapomnělo na Saulova první úspěšná tažení. Za královskou rezidenci bylo vybráno město Machanajim na druhé straně Jordánu. Zde se uskutečnila korunovace Íš-bóšeta. Jeho vláda se vztahovala na celý Izrael kromě Judy. Saulův syn se po dva roky těšil poctám ve svém odlehlém hlavním městě. Avšak Abnér chtěl jeho moc rozšířit na celý Izrael a připravoval útočnou válku. Nakonec se Abnér na neschopného Íš-bóšeta rozzlobil, zběhl k Davidovi a nabídl mu, že získá na jeho stranu všechny izraelské kmeny.
Jeho návrhy byly přijaty. Avšak příznivé přijetí tak věhlasného bojovníka vzbudilo žárlivost u Jóaba, vrchního generála Davidova vojska. Vztah mezi Abnérem a Jóabem byl zatížen krevní mstou, protože Abnér za války mezi Izraelem a Judou zabil Jóabova bratra Asáela. Když se David dověděl o tomto proradném útoku, prohlásil: „Já i mé království jsme před Hospodinem navěky nevinni prolitou krví Abnéra, syna Nérova. Ta ať dopadne na hlavu Jóabovu.\" (2 S 3,28.29) V situaci, kdy jeho království nebylo zajištěno a vrazi byli vlivní, nemohl David tento zločin potrestat. Přesto veřejně vyjádřil svůj odpor. Král kráčel za Abnérovými márami jako hlavní truchlící a nad hrobem pronesl žalozpěv, který byl ostrým napomenutím vrahů: „Což musel zemřít Abnér, tak jako umírá bloud? Nebyly spoutány tvé ruce ani do okovů sevře ny tvé nohy. Uznáním muže, který byl jeho zapřisáhlým nepřítelem, si David získal obdiv celého Izraele.„Všechen lid a celý Izrael onoho dne poznal, že Abnér, syn Nérův, nebyl usmrcen z popudu krále.\" (2 S3 ,3 7)
V úzkém kruhu svých důvěrných poradců a služebníků král přiznal svou neschopnost potrestat vrahy, jak by si přál. „Když uslyšel Saulův syn, že Abnér v Chebrónu zemřel, ochably jeho ruce. I celý Izrael se zhrozil.\" (2 S 4,1) Brzy nato jiný zrádný čin zcela zlomil jeho slábnoucí moc. David si však nepřál ustavit svou moc za pomoci intrik. Řekl těmto vrahům, jaký osud stihl člověka, který se chvástal tím, že zabil Saula. Dodal: „»Jakpak když svévolníci zavraždí spravedlivého v jeho domě a na jeho lůžku?« To bych vás teď neměl volat k odpovědnosti za jeho krev? Po Íš-bóšetově smrti si vůdcové Izraele všeobecně přáli, aby se David stal králem nad všemi kmeny. V citech lidu nastala rozhodná změna. Revoluce proběhla tiše a důstojně a byla hodna díla, které uskutečňovali. Do Chebrónu přišlo téměř půl milionu lidí, bývalých Saulových poddaných. Byla určena hodina korunovace. Muž, který byl vypovězen ze Saulova dvora a utekl do hor, pahorků a jeskyní země, aby si zachránil život, měl nyní přijmout nejvyšší poctu, jakou mohou člověku udělit jeho bližní. David byl oděn do královského roucha. Velekněz mu měl pomazat čelo svatým olejem, protože pomazání Samuelem bylo prorockým předobrazem to ho, co se odehraje při korunovaci na krále. Nadešel čas a David byl oddělen ke svému úřadu jako Boží zástupce. Do rukou mu bylo dáno žezlo. Byla sepsána smlouva o jeho právní svrchovanosti a lid mu slíbil svou věrnost.
Ten, který trpělivě čekal na Hospodina, viděl, jak se naplnil Boží slib. SAUL se opět rozhodl, že Davida dopadne. Vzal s sebou 3 000 svých nejlepších vojáků a vydal se ho hledat. Když se o tom David doslechl, poslal zvědy, aby zjistili, kde se Saul a jeho muži utábořili na noc. ‚Já půjdu,‘ odpověděl Abišai. Abišai byl syn Davidovy sestry Ceruji. Když Saul a jeho muži usnuli, David a Abišai se tiše vplížili do tábora. Vzali Saulovo kopí a jeho džbán na vodu, který ležel těsně u Saulovy hlavy.
David a Abišai jsou už pryč z tábora, v bezpečí na vrcholku kopce. David volá dolů na velitele izraelského vojska: ‚Abnere, proč nechráníš svého pána, krále? Saul se probudil. ‚Ano, můj pane, králi,‘ odpověděl David. Potom se Saula zeptal: ‚Proč mě stále pronásleduješ? Co špatného jsem udělal? Tady je tvé kopí, králi. ‚Jednal jsem špatně,‘ přiznal Saul. ‚Bylo to ode mě nerozumné.‘ Nato David odešel a Saul se vrátil domů. Ale David si řekl: ‚Jednoho dne mě Saul určitě zabije. Měl bych utéct do země Filištínů.‘
A David to skutečně udělal. Za nějaký čas se Filištíni vydali do boje proti Izraeli. V bitvě byl zabit Saul i Jonatan. David byl velmi smutný a složil krásnou píseň, v níž zpíval: ‚Je mi bez tebe tak smutno, můj bratře Jonatane!‘ Potom se David vrátil do izraelské země a usadil se ve městě Hebron. Muži, kteří vybrali za krále Saulova syna Iš-bošeta, začali válčit proti mužům, kteří chtěli, aby králem byl David. Nakonec však Davidovi muži zvítězili. Když se David stal králem, bylo mu 30 let. Sedm a půl roku panoval v Hebronu. Přišel čas, kdy se David se svými muži vypravil, aby dobyl krásné město, které se jmenovalo Jeruzalém. Joab, jiný syn Davidovy sestry Ceruji, se ujal v tomto boji vedení. David ho proto odměnil tím, že ho jmenoval velitelem izraelského vojska.
David žil v Judeji kolem r. 1000 př. Kr. Nejprve jako pastýř, pak bojovník a dvorní zpěvák, později král, svůdce žen a kající ctitel Hospodinův. Již jako mladík byl pomazán na krále, později sklízel mnohá vítězství a bylo mu předpovězeno, že z jeho potomstva vzejde ten, jehož království potrvá navěky (-Mesiáš). David smířil všechny izraelské kmeny a zformoval izraelský národ. Těžce také zhřešil, ale za svá provinění konal veřejné pokání. Prvním následníkem trůnu se po něm stal syn Šalomoun. Narodil se v Betlémě v Judsku jako osmý syn Jišaje, Efratajce z Judova kmene (Juda zn. David, po pomazání od proroka Samuela, byl povolán k Saulovu dvoru do Gibeje jako vynikající hudebník a hráč na citeru. Z Gibeje se David vrátil ke svému stádu ovcí.
Tehdy Izraelité byli nuceni bojovat proti Filištíncům (Pelištejcům), kteří vtrhli do západní části judské pahorkatiny. Saul a jeho lidé se děsili jejich Goliáše, který vyzýval, aby zástupce Izraele s ním svedl souboj, po kterém se strana padlého stane otroky vítězů. David se dostal na bojiště jako posel a dodavatel potravin pro bratry a velitele. Byl skutečně příliš mladý na bojovníka, ale byl zvyklý chránit ovce před divokou zvěří. Viděl, že se každý bojí postavit proti Filištínci, proto se přihlásil a tohoto mohutného ozbrojence přemohl pomocí praku a kamene. Saul vzal Davida k sobě, ale již při návratu, sotva uslyšel chvalozpěv na Davidovo vítězství, začal na něj žárlit.
Podle příslibu se David stal královým zetěm, když se oženil s Míkal, ale Saul si přál jeho smrt. Jónatan pak na otci Saulovi vymohl přísahu, že Davida nezabije, přesto po dalším Davidově vítězství nad Filištínci hodil po něm Saul kopím, ve snaze přibodnout ho. Přestože byl Saulem opětovně ohrožován, nevztáhl na něj David ruku ani když ho měl v moci. Další Davidovou ženou se stala po Nábalově smrti prozíravá Abígajil. Saul po návštěvě věštkyně utrpěl porážku a jeho synové, včetně Jónatana, byli pobiti. Neunesl svou prohru a zprávu, že Bůh dá trůn Davidovi a spáchal sebevraždu. Všechny izraelské kmeny pak přišly k třicetiletému Davidovi a prohlásily ho králem.
David nejprve dobyl skalní pevnost Sijón, nazval ji "Město Davidovo" a začal budovat hradby. Vzal si další ženy z Jeruzaléma, s nimiž měl syny i dcery. Skrze proroka Nátana mu mimo jiné Hospodin přislíbil: "Až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna, a upevním jeho království." David dosáhl mnoha vítězství a obdařen mnoha milostmi měl množství žen a to nejen židovských. Z jeho synů jsou nejvýznamnější dva. Šalomoun, druhý syn Batšeby, bývalé ženy Chetity Uriáše, na jehož smrti David nesl vinu a s jehož ženou se dopustil cizoložství. Ke svému hříchu se však přiznal, litoval ho a konal veřejné pokání a tak získal opět milost. Absolon, kterého měl David s Maakou, proslul vzpourou proti otci. Lstivě získával náklonnost izraelských mužů a v Efrajimském lese došlo k boji mezi nimi a služebníky Davida, jehož služebníci měli příkaz šetřit Absolona.
Po čtyřiceti letech kralování, ve věku 70 let, když se přiblížil den jeho smrti, svému synu Šalomounovi důrazně řekl, aby byl rozhodný a mužný, aby dbal na to, co mu Bůh svěřil a neuchyloval se od jeho nařízení a přikázání. Utvrzoval ho v důvěře v Hospodinovo slovo a povzbuzoval k věrnosti celým srdcem i duší. Tradiční názor připisuje Davidovi knihu žalmů. Věčný Bože, příchodem "Davidova Syna" - Tvého Syna, zazářilo v temnotách světa Tvé světlo; obrať k nám svou jasnou tvář a dej nám poznat velikost své lásky, jako Davidovi své milosrdenství, abychom Tě za jeho narození chválili celým srdcem. Neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
Jméno David je hebrejského původu. Nejčastěji se překládá jako “Milý - Sličný - Líbezný”. Byl synem Jesse z kmene Judova. V Písmu má toto jméno pouze on. David byl pravnukem Rut a Boaze, byl nejmladším z osmi Jesseových synů. Pracoval jako pastýř. Ve svém povolání se naučil odvaze, kterou později prokázal v boji s Goliášem. Bezvýznamný pastýř řekl králi Saulovi: “Tvůj služebník byl pastýřem ovcí svého otce. Když přišel lev nebo medvěd, aby odnesl ze stáda ovci, hnal jsem se za ním a bil jsem ho a vyrval mu ji z tlamy. Nebyla to jen jeho odvaha, ale i ctižádost a umění pečovat o stádo. Za tyto vlastnosti oslavoval svého Boha.
Stejně jako kdysi Josef Egyptský také on trpěl žárlivostí a zlovůlí svých starších bratří. Když Hospodin zavrhl Saula jako krále nad Izraelem, ukázal Samuelovi na Davida jako jeho nástupce. Na Hospodinův rozkaz činí Samuel přípravy: “Naplň svůj roh olejem a jdi, posílám tě k Jesseovi Betlémskému. Vyhlédl jsem si krále mezi jeho syny” (1 S 16,1). Tak Samuel pomazal Davida za krále. David zakoušel Hospodinovo požehnání ve všem, co podnikal, podobně jako kdysi Josef v Egyptě. Hospodin mu pomáhal svou přítomností a vše se mu dařilo.
David, který měl podle Božího plánu nahradit Saula, byl vybrán, aby padlému králi Saulovi sloužil ve chvílích trudnomyslnosti: “Kdykoliv na Saula doléhal zlý duch od Boha, bral David citeru a hrál na ni. Davidovo hudební umění se stalo podkladem tradice o Davidově autorství žalmů i pro tvrzení, že David zavedl bohoslužbu budoucího chrámu, který vybudoval teprve jeho syn Šalomoun. Saul měl radost z Davida, jehož hudební schopnosti se staly skutečnou součástí bohatého duchovního dědictví a jmenoval Davida svých zbrojnošem: “Ať David zůstane u mě, neboť získal mou přízeň” (1 S 16,22).
Ta se projevuje v boji s filišťanským obrem Goliášem. Davidovi se podaří Saula přesvědčit, že není slaboch, ačkoliv je pouhý pastýř. Zabil přece nejednou lva i medvěda. Chce ukázat, že Goliáš je podobným nepřítelem jako lev - je nepřítelem Božího stáda. Dosvědčuje Saulovi, že tu zasahuje ještě jiná síla: “Hospodin mě vytrhne ze spárů toho Filišťana” (16,37).
A tak proti sobě nestojí pouze dva protivníci, David a Goliáš, ale přímo dva názory, dvě víry, dvě vyznání. Na jedné straně kult meče a kruté síly, na druhé víra v Hospodina. David odpovídá na Goliášovy kletby klidem: “Ty jdeš proti mně s mečem, kopím a oštěpem, já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů, Boha izraelských řad, kterého jsi potupil. Do hry vstupuje nový prvek. Králova žárlivost na nového izraelského hrdinu.
Když se David vracel z vítězného boje s Goliášem, izraelské ženy ho vítaly zpěvem: “Saul pobil své tisíce, ale David své desetitisíce” (1 S 18,7). To je předznamenáním budoucího vítězství krále Davida. Od této chvíle začíná Saul Davidovi závidět, bojí se o své království. Tím víc září krásný příběh o přátelství Saulova syna Jonatana s Davidem.
Na důkaz přátelství uzavírají smlouvu o oddanosti na život a na smrt. Jonatan se přimlouvá za svého přítele u otce a varuje před prolitím nevinné krve. Své přátelství k Davidovi projevuje i Jonatanova sestra Míkal, která se stala později Davidovou manželkou. Právě ona zachránila Davidovi život, po neúspěšném Saulově pokusu zabít Davida: „Jestliže se ti nepodaří zachránit se v noci, budeš zítra mrtev.“
Další období Davidova života je poznamenáno neustálým útěkem před Saulovým pronásledováním. Žádné místo není nadlouho bezpečné. David žádá Achimeleka o chléb. Ne pouze pro nasycení, ale především pro znamení. Žádá pět chlebů podle počtu filišťanských městských států. Kromě chleba žádá ještě o zbraň. Dostává Goliášův meč, který je znamením Hospodinova vítězství. David není na rozdíl od Saula pomstychtivý. Z bázně před Hospodinem ušetřil Saulův život.
Svoji přítomnost v králově blízkosti dokazuje v jeskyni Engedi: “Pohleď na cíp svého pláště v mé ruce. Odřízl jsem cíp tvého pláště a nezabil jsem tě” (1 S 24,12). Navíc prokazuje Saulovi nejvyšší poctu, padá před ním tváří k zemi. David nevyužívá ani druhou příležitost, která se mu nabízí v Saulově táboře, kdy ho k pomstě vybízí jeho přítel Abišaj. Davida však napadne: „Vezmi tedy to kopí, které má v hlavách i džbánek na vodu, a odejdeme.“Nikdo nic neviděl, nikdo nic nevěděl, nikdo se neprobudil, všichni spali; padla na ně mrákota od Hospodina.” (1 S 26,12)
Pokušení pomsty bylo pro Davida lákavé, ale zločin proti králi se hodnotil jako vzpoura proti Hospodinu. David vítězí nad pokušením a respektuje právo na potrestání pouze Hospodinem. David je připraven přijmout z Hospodinovy ruky vše, jemu podřizuje veškeré své konání. Očekává, že Hospodin promění v požehnání všechno utrpení, kterým musí projít. Zůstává pokorným služebníkem, ohromený projevy Hospodinovy přízně, kterými je zahrnován. Právě pokora z něj udělala vzor “chudého” člověka.
Označení chudý znamená sebeodevzdání Boží prozřetelnosti. Náboženská velikost nečiní však z Davida žádného poloboha. Jeho lidská velikost ale i slabost vystupují v Písmu společně. Epizoda z doby jeho pobytu u Filišťanů, kdy si počínal jako vůdce lupičů, je toho důkazem: „David pobíjel obyvatele země, nenechal na živu muže ani ženu, ale bral brav i skot, osly, velbloudy i šaty.“ S Akišem uzavřel David smlouvu a získal pohraniční město Siklag. Za to musel táhnout se svým pánem do boje proti nepříteli. Zde se David jeví jako pošetilec, který nezná hranice, kam až člověk může se svými plány a nápady dojít.
Když má David táhnout do boje se svým pánem Akišem, filišťanští vojáci se bouří. Báli se, že v poslední chvíli přejde na stranu Izraelitů. Tak je David vysvobozen ze své svízelné situace a ušetřen tragédie u pohoří Gilboa. Zde se Saul naposledy utkal s Filišťany a zde umírá vlastní rukou. Jeho smrt tvoří velký mezník v Davidově životě i v životě Izraele. David vítězí nad odvěkými nepřáteli Božího lidu. David se neraduje z toho, že se mu Saulovou smrtí uvolnila cesta na trůn. Bez povšimnutí nelze přejít ani velký Davidův hřích - cizoložství s Batšebou, ženou jeho velitele, Chetity Uriáše. Poté nechal David odstranit jejího muže. Joab dostává od Davida příkaz: “Postavte Uriáše do nejtužšího boje a pak od něho ustupte, ať je zabit a zemře” (2 S 11,15).
Po Uriášově smrti se Batšeba stane zákonitou Davidovou manželkou. Před lidmi se zdá, že je vše v pořádku, před Soudcem nejvyšším je velmi zlé, co David provedl. Závažnost tohoto hříchu nelze v celé historii Izraele nikdy přehlédnout. David se kaje, ale k činu došlo. Máme zde příklad toho, jak hřích maří záměry, které má Hospodin se svými dětmi. S velkou úzkostí a zoufalstvím přijímá později král David zprávu o smrti svého syna Abšaloma.
Na jedné straně hřích, na druhé velkorysé přátelství s Jonatanem. David využívá svého hudebního nadání skládat. Nejstarší tradice ho líčí jako líbezného pěvce izraelských žalmů. S Davidovým jménem je jich v Písmu spojeno 73. Sám Pán Ježíš cituje z jednoho žalmu a citát uvádí slovy: “Vždyť sám David praví v Knize žalmů” (srov. Lk 20,42).
Právem se Davidovi přisuzuje označení “pěvec izraelských žalmů” (srov. 2 S 23,1). Velkou snahu projevuje i v přípravě stavby chrámu. Davidovi také náleží rozdělení lévitů do tříd, přidělení služeb a zpěvů, které budou zpívat Hospodinu. Prorok Amos mu přisuzuje dokonce vynalézání hudebních nástrojů. Když byl David v Hebronu pomazán za krále nade všemi 12 izraelskými kmeny, přenesl své sídlo do Jeruzaléma.
Ujímá se vlády ve 30 letech a jeho vláda měla trvat ještě 33 let. To je věk, kdy je člověk schopen vést druhé a vykonávat odpovědné funkce. Doba vlády je zaokrouhlena - podobně jako u velkých soudců. David dokončí, co započal Samson. Vysvobodí Izraele z moci Filišťnů. Sehrává důležitou roli nejen v Božím plánu vykoupení, ale i v historii. Tehdejší oslabení velmocí na Nilu a Eufratu mu umožnilo, aby rozšířil oblast svého vlivu. Zmocnil se pevnosti v Jeruzalémě a odtud ovládá svá území. Z těch se později stala dvě samostatná království, Judsko a Izrael.
Postavil palác, silnice, obnovil obchodní cesty a zajistil hmotný blahobyt. To ovšem nebylo jeho hlavním cílem, cílem muže podle Hospodinova srdce. Brzy dopravil z Kirjatjearim schránu smlouvy. David převáží Hospodinovu schránu. Vidí to jako úkol krále. Svým jednáním ukazuje na Hospodinovu slávu, vyvýšenou nad něho i lidi. David chce Hospodinu vybudovat duchovní dům. Vybudovat takový dům nebude ovšem úkolem Davidovým, protože prolil mnoho krve. Prorok Nátan ohlašuje králi Hospodinovo slovo: “Hospodin ti oznamuje, že on vybuduje dům tobě.”
Až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna, a upevním jeho království. David dal přenést schránu do Jeruzaléma a umístil ji do předem připraveného stánku. Od toho okamžiku je Bůh přítomen ve svém národě prostřednictvím Davidovy dynastie. Vede jej a udržuje jeho jednotu. 132. žalm zmiňuje vzájemná pouta mezi schránou, symbolem Boží přítomnosti, a Davidovým potomkem. Jde o jednu z poutních písní. Poutníci, kteří tento žalm zpívali, si připomínali okolnosti spojené s touto událostí a prožívali znovu horlivost krále Davida a jeho snahu nalézt pro Hospodina důstojné a trvalé místo. Hospodinova schrána má tedy své trval místo v chrámu.
Poslední dny Davidova života kazily intriky Adoniáše, který usiloval o jeho trůn. Adoniáš byl čtvrtý syn Davidovy manželky Chagity. Po smrti tří starších bratří se považoval za otcova nástupce. Jím se ovšem ještě za Davidova života stává Šalomoun, který je pomazán na krále. David tak plní slib daný své manželce: “Zavolejte mi Batšebu: … králem bude po mně tvůj syn Šalomoun, ten dosedne na můj trůn místo mě, učiním tak ještě dnes” (1 Kr 1,28-30).
David dosáhl mnoha různých úspěchů, byl mužem činu, básníkem, něžným milovníkem, velkorysým nepřítelem, věrným přítelem, přísným mužem spravedlnosti. Obdivuhodný muž z vůle Hospodina, který ho k úkolům stvořil a zformoval. Proto se pohledy Židů upírají s láskou na zakladatele jejich království. Na Davida, nikoli na Saula. David je pro ně ideálem krále. Měl vlastnosti Mesiáše, který má vysvobodit svůj lid a navěky zasednout na Davidův trůn. Když se naplnil čas, přišel Kristus Ježíš, který je nazýván synem Davidovým. V rodokmenu evangelisty Matouše nacházíme mesiášský původ a poslání Ježíše Krista. Je potomek Davidův, je zároveň Mesiáš Izraele i syn Abrahamův. Je to vykupitel pohanů podle zaslíbení Abrahamovi. Z jeho potomstva se dostane požehnání všem národům. Je to zřejmé už z obráceného pořadí názvů. Ježíš nikdy neodmítl titul “syn Davidův”, zároveň však prohlašoval, že je větší než David, že je dokonce jeho Pánem. Odpověď farizeů na Ježíšovu otázku: „Čí je to syn?“ zněla: “Davidů.” Tajemství jeho osobnosti přesahuje i obsah titulu pastýř Božího lidu. Prorok Ezechiel říká: “Ustanovím nad nimi jednoho pastýře, který je bude pást, Davida, svého služebníka. Ten je bude pást a ten bude jejich pastýřem” (Ez 34,23). Ježíš je přítomností Boha přicházejícího pást a spasit svůj lid.
