Ztráta blízkého milovaného člověka, se kterým jsme prožili velkou část života, je jedním z největších zásahů do života, který v základech otřese všemi jistotami. Truchlení je přirozená reakce na fakt, že život už nikdy nebude takový jako dřív. Člověk má tendenci skutečný stav popírat, snažit se vytěsnit skutečnost, že ztratil oporu, vše, co považoval za neotřesitelnou realitu. Kromě úmrtí blízkého můžete podobnou emocionální reakci prožít i při rozvodu či rozchodu, odchodu letitého přítele na druhý konec světa za láskou či prací apod. Proces ztrát a opouštění patří k životu naprosto přirozeně, provází ho narušení psychické a citové stability, s nimiž se musíme postupně vyrovnat.
Proces truchlení prožívá každý jinak intenzivně a různě dlouho. Popírání - první reakcí je snaha nevěřit tomu, co se stalo. Smlouvání - hledáme cestu, jak vrátit původní stav. Deprese, odevzdání, bezmoc. Smíření se se skutečností - postupně přichází úleva. Začínáme přemýšlet o tom, jak žít dál, v nové situaci. Jednotlivé fáze nemusí přicházet v přesném pořadí, prolínají se, vracejí, přeskakujete z jedné do druhé. Doba truchlení je individuální a závisí na každém jednotlivci.
Současná rychlá doba, která dává hlavní důraz na výkon a výsledky, procesu truchlení příliš nepřeje. Lidé neradi dávají najevo vlastní emoce a často se k člověku, který prožívá velkou ztrátu, nedokážou chovat. U 10 až 20 % lidí se truchlení promění v proces, který neslábne, ale přetaví se v úzkosti a deprese. Přechází do chronického stavu smutku, ten narušuje schopnost běžného fungování. V takovém případě je potřeba pomoc psychiatra či psychologa, terapie, které pomohou člověku pojmenovat jeho traumatický stav a postupně ho odbourávat.
Není to neúcta k zemřelému, je to přirozená obrana organismu a duše. Dodržujte rutinu a pravidelný životní režim. Choďte na dlouhé procházky do přírody, vzpomínejte. Fáze truchlení zahrnují: popírání (snaha nevěřit skutečnosti), hněv (hledání viníka), smlouvání (hledání cest zpět), deprese (odevdání, bezmoc, smutek), a smíření se se skutečností (návrat k normálnímu životu). Doba truchlení je individuální a závisí na každém jednotlivci. Nemá pevně stanovený časový rámec, a proto se u různých lidí může lišit.
Historie a teoretický rámec fází smrti a zármutku
Psychiatrička Elisabeth Kübler-Ross byla jednou z mála žen své doby, která se dokázala smrti skutečně postavit čelem. Narodila se 8. července 1926 v Curychu do protestantské obchodnické rodiny. Ačkoli rodina od ní očekávala jinou životní cestu, rozhodla se pro studium medicíny na Curyšské univerzitě. Její práce byla průlomová v oblasti hospicové péče a otevřeného dialogu s lidmi stojícími tváří tvář smrti. Za svůj život obdržela 19 čestných doktorátů, setkala se však i s kritikou, především kvůli studiím o zážitcích blízkých smrti a kontaktu se spiritualismem. Když se stala lékařkou, nestála jen opodál. Naopak navštěvovala lidi, kteří věděli, že jim nezbývá mnoho času, naslouchala jejich strachu, obavám, vzteku i posledním přáním. V roce 1969 vydala knihu On Death and Dying, která se stala tichou, ale průlomovou revolucí. Popisovala, že člověk stojící tváří v tvář konci života obvykle prochází psychickými stavy popření, hněvu, smlouvání, deprese a smíření. Kniha vznikla z reálných příběhů, aby odborníkům ukázala, co se děje v mysli umírajícího člověka, a zároveň prolomila ticho, které kolem smrti po generace panovalo, čímž položila základ moderní paliativní péče.
Když se člověk dozví pravdu o blížícím se konci, je pro něho nesmírně těžké tuto informaci „přijmout“. Mozek si vytváří dočasné bezpečné místo, kde je ticho, klid a prostor k nadechnutí. Umírání se zde teprve začíná stávat něčím, s čím člověk musí počítat a naučit se s tím pracovat. Jakmile dojde ke vstřebání informace, přijde hněv, vztek na osud, na lékaře, na svět, na kohokoliv, kdo je ještě živý a má před sebou budoucnost. Nejedná se o nelidské chování, jde o bolest, která si hledá cestu ven. A někdy zasáhne i ty, kteří stojí nejblíž. Je to připomínka, že umírání je stejně psychicky náročné pro ty, kdo odcházejí, jako pro jejich blízké. Poté přichází snaha něco zachránit. „Ještě chvilku. Ještě měsíc, rok, pár týdnů.“ Člověk hledá cestu, jak odvrátit nevyhnutelné, uzavírá pomyslné dohody s vyšší mocí, s osudem, se sebou samým. Když už není s kým ani o čem smlouvat, nastává ticho. Smutek, únava, ztráta chuti mluvit, setkávat se, žít v běžném tempu. Je to období, kdy se člověk pomalu loučí nejen s lidmi, ale i s tím, kým doposud byl. Tuhle fázi není třeba urychlovat. Poslední fází je klid, vyrovnání se s tím, co je nevyhnutelné. Umírající už nebojuje, nepláče, nezlobí se, nelituje se, ale smiřuje se s danou situací: „Tak takhle to je, nedá se nic dělat.“ Lidé v této fázi často mluví tišeji, jejich hlas je klidný a soustředěný. Dokážou přemýšlet jasněji, snaží se uspořádat si věci, promluvit s blízkými.
Elisabeth Kübler-Rossová a moderní pohled na truchlení
Dokáží-li si lidé připustit, že fáze nemusí nastupovat lineárně, získá truchlení širší rozměr. Moderní výzkumy tuto flexibilitu potvrzují. Zármutek nelze vtěsnat do lineární tabulky: Studie z Yale University ukázaly, že někteří lidé procházejí fázemi podobně, jiní úplně odlišnou cestou. Psycholog George A. Model pěti fází se později začal používat i u truchlení po ztrátě blízkého, ačkoli Kübler-Ross původně zkoumala lidi, kteří věděli, že jim zbývá málo času. Reakce pozůstalých často kopírují podobné psychické stavy: popření, vztek, snaha o dohodu, tíha smutku a hledání smíření. I zde však platí, že fáze nemusí nastupovat lineárně. Kritický pohled odborníků připomíná, že model zjednodušuje individuální prožívání zármutku, které se u každého člověka liší, a že vznikl spíše na základě klinických pozorování než rozsáhlého empirického výzkumu. Přidávají se i kulturní a kontextuální omezení. Zkušenosti umírajících se liší podle prostředí, kultury a osobnosti, takže model nelze univerzálně aplikovat. Někteří varují také před rizikem tlaku na pozůstalé, kteří se nemusejí „protruchlit“ podle očekávaného scénáře a mohou proto pociťovat pocit selhání. Přesto zůstává odkaz Kübler-Rossové živý.
U některých lidí se žal postupem času promění. To, co začalo jako přirozené truchlení, se může proměnit v něco, co už není jen obyčejný smutek. Ztráta motivace, radosti, chuť vstát ráno z postele. Každodenní život připomíná spíš přežívání než skutečné žití. V roce 2018 byl do mezinárodní klasifikace nemocí oficiálně zařazen pojem vleklé poruchy zármutku. Popisuje stav, kdy se člověk po ztrátě blízkého nikdy úplně nevzpamatuje. Tato diagnóza není odsouzením ani známkou slabosti. Je to signál, že zármutek překročil hranice přirozeného truchlení a potřebuje pomoc. Pro ty, kdo se v něm topí, může být cesta zpátky k životu možná prostřednictvím psychoterapie, naslouchání, otevřeného rozhovoru a trpělivé podpory. Každá ztráta bolí, někdy doslova neúnosně. Odchod blízkých je zkušenost, která mění perspektivu. Je to moment, který boří hranice a kdy si uvědomíme, co je opravdu důležité.
Praktické dopady na život po ztrátě a postižení
Jak se vyrovnáváme se zdravotním postižením? Je přirozené být naštvaný? Akceptují všichni svůj zdravotní stav nebo postižení? Velmi často dostávám od okolí otázku, jak jsem se se získaným zdravotním postižením vyrovnala. Já odpovídám, že když chcete dál žít i se svým postižením, nic jiného vám dříve či později nezbude. Získané postižení představuje proces adaptace na nově vzniklou situaci, kterou musíte nějakým způsobem vyřešit. Zároveň proces adaptace s progresivním (postupujícím) zdravotním postižením v podstatě stále trvá. Čím více se moje postižení bude prohlubovat, tím více budu muset hledat nové a nové cesty, jak dělat věci jiným způsobem. A to je právě to. Odborníci se shodují, že získané postižení je pro psychiku jedince daleko více zatěžující než postižení vrozené. Důvod je zřejmý: jako dítě s vrozeným postižením jste na něj odmalička zvyklí. Například špatně vidíte, chodíte, slyšíte, ale nemáte žádné srovnání s tím, že by to mělo být jinak. Vrozené postižení je náročné na psychomotorický vývoj dítěte.
Naše nejznámější psycholožka zabývající se i problematikou zdravotního postižení popisuje pět fází, kterými ve větší či menší míře prochází rodina s dítětem narozeným se zdravotním postižením. Nikdo z nás si nepředstavuje, že by mohl být nemocný nebo mít nějaký závažný zdravotní problém. Je proto naprosto normální, že vás stanovení nové diagnózy překvapí. Reakce jsou různé, od apatie až po hněv. V této fázi si často nepřipouštíme, že by to mohlo být až tak „hrozné“. Informace o změněném zdravotním stavu s sebou přináší velkou míru nejistoty. Nevíme, co bude dál, jak budeme vše řešit, co pro nás nemoc bude představovat. Mnohdy nemáme žádné bližší informace o tom, co to vlastně znamená mít takovou nemoc nebo postižení. To vše v nás vyvolává nejrůznější úzkosti a negativní pocity. Je přirozené, že se necítíme dobře a máme obavy z budoucnosti. Každému trvá různě dlouho, než se z prvotního šoku trochu oklepe a najde síly přemýšlet, jak to bude fungovat dál. V této fázi začínáme řešit, jak se k nastalé situaci postavíme. Jaké máme možnosti, kde budeme hledat pomoc. Je dobré si najít odbornou záštitu, jež nás procesem adaptace provede. Je to fáze vyhledávání informací, zkoušení nových věcí, jejich nácvik, hledání vhodných řešení a postupů. To, co vyhovuje jednomu, nemusí vyhovovat druhému. Jde o nalezení vlastní strategie, jak nemoc či postižení překlenout a naučit se s ním žít. Tato fáze trvá každému různě dlouho. V této fázi můžeme mluvit o přijetí vlastního zdravotního stavu. Máme reálnou představu o tom, co pro nás nově vzniklá diagnóza představuje. Jsme schopni s ní žít, adaptovali jsme se na nové podmínky a našli třeba i nový smysl života. Pro mnohé z nás je vstup nové diagnózy do života naprosto zásadní obrat, který s sebou přináší zcela nutné překopání dosavadních zvyklostí a způsobu života. Proto není divu, že ne všichni jsou schopni se do fáze úplného smíření se svým zdravotním postižením dostat.
Pro dospělého člověka s určitém socio-ekonomickým postavením může být nemoc či postižení opravdovou ranou. Poselství tohoto článku by proto mělo být následující: nevíte, v jaké fázi se nachází člověk, který zrovna stojí nebo sedí před vámi. Stačí jedna malá neohleduplnost, jež dokáže v jeho psychice nadělat značnou „paseku“. Buďte taktní, ohleduplní a nápomocní. Vždy se nejprve zeptejte, zda vůbec pomoc potřebuje, nevnucujte mu ji. Od vašich blízkých se získanou diagnózou se neodvracejte, snažte se je naopak povzbudit. Neptejte se cizích lidí na ulici, proč špatně vidí, chodí nebo proč se tak hloupě motají, i když jim pomáháte do schodů nebo při nástupu do tramvaje. Podobné otázky nejsou vhodné a pro člověka s postižením mohou být zcela intimní. Ptá se někdo vás, proč jste si zrovna dneska vzali na sebe černý kabát? Ptáte se běžně lidí na ulici, jestli ráno stihli s partnerem ranní sex?
Např. Mohu umírajícímu říct pravdu o jeho stavu? Přestože se téma dotýká smrti a zraku ze zorného úhlu lidí s postižením, text upozorňuje, že důraz na empatii, trpělivost a respekt k individuálnímu prožívání je klíčový pro každého, kdo se potýká se ztrátou, nemocí či postižením.
tags: #faze #smireni #s #postizenim